Ukrajinská neschopnost odpustit žene svět k válce

"A odpusť nám, jako také my odpouštíme našim viníkům!" Ignorování těchto slov, neodpuštění a z neodpuštění pramenící nenávist přivedly náš svět k nebezpečí vojenského konfliktu, který může být fatální. Který může přerůst do velké války na Evropském území tak, jak si to přejí USA, aby se naplnil scénář z druhé světové války, kdy si Evropa vzájemně pustila žilou a USA to ekonomicky a geopoliticky vyneslo na vrchol. Dědeček Biden je totiž nástrojem agresivních mocenských sil, které potřebovaly odstranit Trumpa a dosadit místo něj svou loutku, aby mohly opět pokračovat ve svých vojenských dobrodružstvích a provokovat Rusko.

   Základem pro vyhrocení konfliktu Evropské unie a USA s Ruskem se stala trvalá protiruská nenávist velké části Ukrajinců. A protože právě tato nenávist se stává potencionální příčinou nové války, bude velmi poučné podívat se na ni blíž, z hlediska jejího historického vývoje.

   Existují národy, jako je Ukrajina, Polsko, nebo pobaltské země, které mají své špatné zkušenosti s Ruskem, což přerostlo do trvalé slepé nenávisti, neustále aktivní v povědomí těchto národů.

   Jeden z hlavních důvodů protiruské nenávisti mnohých Ukrajinců je například hladomor za dob stalinské éry v letech 1932 - 1933. Tento hladomor, kterému se dalo předejít, byl ve velké míře trestem zato, že se Ukrajina, jako převážně zemědělská země, odmítala podrobit sovětské kolektivizaci zemědělství. Během hladomoru zemřelo okolo 3 - 6 milionů lidí.

   Jde o hrozné věci, ale třeba si uvědomit, že k ním došlo za dob stalinismu a ten nijak zvlášť nešetřil ani Rusy samotné. Rusů byly plné gulagy, čili tábory nucených prací na Sibiři, kde je také zemřelo několik milionů. Stalinské čistky nebyly tedy ničím osobním, zaměřeným pouze na Ukrajinu. Šlo o obecný jev, dopadající stejně těžce na všechny národy tehdejšího SSSR, čili také na Rusy.

   A pokud trochu odbočíme směrem k Polsku, zdrojem jeho protiruské nenávisti je například vyvraždění 20 000 důstojníků polské armády v Katyni, k čemuž také došlo za vlády Stalina. Další příčinou je například vzájemná dohoda Hitlera a Stalina na územním rozdělení Polska, což znamenalo, že po napadení Polska obsadil Hitler svou dohodnutou část a z východu Polsko napadl Stalin a obsadil svou část.

   Tyto negativní skutečnosti, ať již ze strany Ukrajiny nebo Polska, stále silně ovlivňují povědomí národa a jsou v něm hluboce zakořeněny. Přetrvaly až dosud a jsou stále živé. Jsou živé, přestože se udály před mnoha desetiletími a i přesto, že dnešní Rusko je už úplně jiné než to stalinské.

   A tato, desetiletí přetrvávající nenávist části Ukrajinců, naplno propukla po oranžové revoluci, uspořádané západem podle téže šablony, jako v mnoha jiných zemích na světě. Revolucí byl odstraněn proruský Janukovič a dosazen proamerický Porošenko. K převratu na Ukrajině došlo za výrazné pomoci neofašistických sil, hlásících se k odkazu Stepana Banderu, čili takzvaných banderovců. Po převratu se v Kyjevě organizovaly průvody s pochodněmi, jako v Německu za dob Hitlera.

   Z ruské menšiny, žijící na Ukrajině, se okamžitě stali občané druhé kategorie a polovojenské fašistické oddíly banderovců začaly na nich dělat pogromy. Tak došlo k vraždění a upalování v domě oborů v Oděse. A podobné fašistické běsnění hrozilo také dvěma východoukrajinským republikám, osídleným ruskou menšinou, ve kterých se chystali udělat banderovci pořádek po svém.

   Pod tlakem stupňujících se nenávistných ukrajinských protiruských nálad vyhlásilo ruské obyvatelstvo Krymu referendum, a v něm drtivou většinou okolo 95 procent hlasů souhlasilo s připojením k Rusku. Když Krym takovýmto způsobem unikl ukrajinské nenávisti, obrátila se banderovská zloba proti Luhanské a Doněcké republice.

   Aby se však v těchto republikách nedělo to, co v domě oborů v Oděse, povstala ruská menšina se zbraní v ruce, aby zastavila fašisty. Rusové povstali, protože se nechtěli a nehodlali dát terorizovat a vyvražďovat jako ovce, za což však byli Ukrajinou a západem, zneužívajícím ukrajinskou nenávist, označení jako proruskí separatisté.

   Ukrajinská ztráta Krymu a Luhanské i Doněcké republiky byly během vlády Donalda Trampa považovány jako určité status quo. Vše se však radikálně změnilo nástupem dědečka Bidena a agresivních mocenských sil stojících za ním, které držel Trump na uzdě. Do té doby tlumená ukrajinská nenávist tak dostala příležitost znovu expandovat, což je navenek proklamováno jako snaha o opětovné nabytí své ztracené územní integrity. A tak se s podporou sil NATO začala shromažďovat vojska na východních hranicích Ukrajiny. Také na Slovensku byly zaznamenány četné přesuny různé vojenské techniky směrem na východ. V nezbytné odpovědi na shromažďování vojenských sil a techniky na západě Ukrajiny, začali Rusové v této oblasti soustřeďovat svá vojska.

   "A odpusť nám, jako také my odpouštíme našim viníkům!"

   Tato slova pronesl Kristus proto, aby lidé mohli žít ve vzájemné harmonii. Když se totiž stane, že nám někdo ublíží, máme myslet ne na pomstu, ale naopak, měli bychom vnitřně začít pracovat na tom, abychom mu dokázali odpustit. Když ne hned, alespoň po nějakém čase, protože jak se říká, čas bývá nejlepším lékařem na všechny rány.

   Jedině tímto způsobem, čili prostřednictvím odpuštění, může mezi lidmi opět nastat harmonie, spolupráce a vzájemný respekt, i když si předtím ublížili. Jedině tímto způsobem se dá dále žít, pracovat a mít přátelské vztahy se všemi. Jedině tak se dokážeme přenést přes staré viny a křivdy, a začít budovat novou současnost na novém a lepším základě.

   Tragédií však je, když nedokážeme odpustit a když ani vnitřně nepracujeme na tom, abychom to někdy v budoucnu dokázali. Je neštěstím, když v sobě naopak stále stále živíme staré viny a křivdy, ke kterým došlo i několik generací dozadu. Naše neschopnost odpustit bude totiž pak nevyhnutelně prorůstat do nenávisti a jak víme, nenávist je věc destruktivní, která musí v konečném důsledku přinést pouze destrukci.

   A proto nenávist, pramení z neschopnosti odpustit a přenést se konečně přes to staré a minulé, způsobila destrukci Ukrajiny. Roztrhala ji na kusy, radikalizovala ji a nesmiřitelně postavila proti sobě Rusy a Ukrajince. A do této slepé destruktivní nenávisti je zákeřností západu, ale zejména USA, vypočítavě přiléván olej tak, aby vybuchla ve formě vojenského konfliktu na východě Evropy.

   Lidstvo si nechce uvědomit, že v současnosti žijeme v duchovně výjimečné době. V době výjimečně intenzivního prožívání důsledků všeho našeho předchozího jednání, což znamená, že každá z velkých ignorovaných a neuskutečněných duchovních pravd bude bít lidstvo svými zpětnými účinky tak intenzivním způsobem, že budeme mít jen dvě možnosti. Buď tuto duchovní pravdu konečně pochopíme, přijmeme a začneme ji také žít, a potom přežijeme, nebo se ji rozhodneme nadále ignorovat, čehož důsledky však budou tak katastrofální, že nás to zničí. A tak je to také s odpuštěním, o kterém mluvil Kristus, jako o nezbytném základě pro harmonii, mír a spolupráci mezi lidmi.

   V odpuštění se tedy skrývá nejen prospěch duchovní, v podobě našeho duchovního osvobození, ale také prospěch pozemský v podobě možnosti udělat tlustou čáru za vším špatným, co se stalo v minulosti, a začít budovat na novém základě.

   V odpuštění spočívá velikost ducha! Naopak, neschopnost odpustit je tragédií každé jednotlivé lidské osobnosti, nebo každého jednotlivého národa, který to nedokáže, co musí nakonec nevyhnutelně vyústit do tragédie osobní, nebo národní tak, jak se to děje v případě Ukrajiny. A protože do ukrajinské neschopnosti odpustit se míchá celý svět, může to nakonec vyústit do tragédie celého světa.

   "A odpusť nám, jako také my odpouštíme našim viníkům!"

   Kdo je schopen odpustit, tomu samému může být odpuštěno! Kdo však jiným neodpustí, tomu nemohou být odpuštěna ani jeho vlastní provinění!

   Kdo z nás se někdy neprovinil vůči jiným lidem, i když možná nechtěně? Takového člověka na světě není! A také platí, že mnozí lidé se takovýmto způsobem provinili i vůči nám samotným. Avšak neustále hrabání se v těchto proviněních a jejich neustálé oživování je jistou cestou od jednoho konfliktu ke druhému. Je to cesta do neštěstí, na níž si stále vzájemně vyhazujeme na oči své staré viny.

   Takto se však žít nedá! Za vším špatným, co se stalo v minulosti, třeba dát jednou provždy tlustou čáru, a tak si vzájemně dát novou šanci. Šanci udělat to lépe! Proto se naučme vzájemně si odpouštět! A pokud to nedokážeme hned, tak na tom vnitřně pracujme, abychom to alespoň někdy v budoucnu dokázali.

   Neboť jedině v odpuštění je skryté požehnání! V neodpuštění je však skryta zkáza! A proto stavějme a budujme na odpuštění a ne na neodpuštění, aby se na nás osobně, na náš národ, i na celý svět jednou za to nemuselo sesypat obrovské neštěstí.

ve spolupráci s https://smeromkzivotu.blogspot.com/