Údolí bláznů

Jedná se o výňatky z většího celku, které vznikly dřív, než nápad samotný.
Založeno na skutečných myšlenkových pochodech, některé odstavce obsahují skutečnost, jiné  skutečnost zčásti upravenou. 

Inspirováno napůl rozumem. 

Hovor s Jeronýmem o kočkách
Jílové u Prahy, náměstí

 

"Co? Pižmísek a Bruncvík? Dobře, Bruncvíka ještě pochopím, ten je alespoň na tom pilíři, ale Pižmísek?"
"Pižmísek pro to, že má pihu u čumáku. Teda na tváři. Nebo jak to říct. Tam, odkud jí raší fousky. A strašně jí to sluší. Představ si, že má těch puntíků několik různejch velikostí a pravidelně je střídá. Má je uložené v oranžovo-růžovým kufříku."
"A mohl bych ten kufřík někdy vidět?"
"No, to ne. Nikdo neví, kde přesně ho schovává."
"A jak teda víš, že ho má?"
"Protože mi to samozřejmě řekla!"
" Ty rozumíš kočičí řeči? A proč by ti to říkala, když je to vlastně tajný?"
"Ona mi to neřekla mňoukáním, ale svými gesty. A taky jsem všímavá a vidím, že má občas puntík o půl milimetru větší, nebo menší. A někdy si ho v rychlosti nasadí trochu níž, než je u ní obvyklé."
"A Mumu taky měla nějaký kufřík?"
"Ne, Mumu neměla nic, ale pravidelně mi kradla tužku na oči. Bylo jasně vidět, že se maluje. Jenže tužka na oči by se neměla půjčovat. Vsadím se, že právě z toho jsem měla několik let záněty v oku."
"Ty si, koukám, umíš všechno náramně dobře vysvětlit."
"No, samozřejmě."
"Víš, já kočky nikdy moc nepochopil. Přijdou mi jako troubelíni. Něco jim zakážeš a oni to ignorují."
"Kočkám nesmíš nic zakazovat. Kočky jsou vládci vesmíru a spousta z nich jsou převlečení ufoni. Vždycky jsem měla dojem, že Mumu se za kočku jen vydává. Ale to už je docela dost veřejně známá informace. Kočky umí vymýšlet nová slova a spoustu příjemnějších náhledů na svět."
"No, hele... Já tohle všechnu beru, protože tě už pár let znám. Ale nikomu jinýmu to radši nevysvětluj. Hlavně to s tím kufříkem, tužkou na oči a ufonama."
"Stejně se se mnou moc lidí nebaví. To říkám jen tobě, samozřejmě. A Jarmile. S ostatními často mlčím, nebo vyprávím zážitky z pekla."
"No, právě. Tak to, prosím, taky radši nedělej."

 

-

Když jsem se v pět ráno probudila, byla ještě tma. Vedle mé postele na zemi, seděl postarší pán v klobouku. Vypadal trochu jako Picasso. Nic neříkal, jen se na mě díval. Neměl tam co dělat, nemám ráda nezvané hosty. Zvedla jsem se do sedu a začala ho škrtit. Něco mluvilo skrz mě, protože to chrčení snad ani nepatřilo člověku. A taky neumím mluvit latinsky. Ale v to ráno jsem hovořila plynně. Víc si nepamatuji.

Když se rozednělo, nikdo v mém pokoji nebyl. Vše bylo v pořádku. Růžové stěny. Knihovna. Obrázky koček na zdech. V hlavě mě tlačila slova. Myšlenky. Proč má můj tmavý koberec mindrák z tmavého fleku, který jsem mu způsobila v náhlém záchvatu nutnosti pít Coca colu? Proč na mě civí vypínač a tváří se jak tučňák? Jaký zvuk vydává pomeranč, když spadne někomu na hlavu? A proč jsem nedávno v noci věřila, že se měním v dřevěnou loutku?

 Za oknem ševelilo široké dění normálního světa. Kéž by mi patřil. Chybí mi. Ten svět.

 

Rozhovor s Vláďou po půlhodinovém foukání do pivních bublin, první i poslední rande naslepo, Ztracený ráj

,,A víš, že jsem dvakrát byla v pekle?"
,,Ale neříkej. To už na větší klišé nemáš? Asi hodně posloucháš metal a sedáš si na hroby, co."
,,Teď ale vážně, představ si to! Oni tam mají předpeklí, kde je horská dráha, která vypadá jako potrubí a pravděpodobně na ní hodně vytrpíš. Působí hrůzostrašně a nekonečně. A je tam stánek, kde dostaneš zdarma multivitamínový džus."
,,Ty jsi něco fetovala?"
,,Já? Proč?"
,,Že tu kdákáš o pekle a o džusu."
,,Náhodou, džus je neškodný. A tahle exkurze v pekle byla fakt dobrá. Horší bylo, když za mnou peklo dorazilo do pokoje. To jsem se opravdu mohla strachy počůrat."
,,Začínáš mě otravovat. Neměla bys navštívit doktora?"
,,Navštěvuji doktora. Snad si nemyslíš, že mě baví po nocích poslouchat řev démonů a prát se s nimi. Ale zatím mi ty prášky moc nepomohly."
,,No, tak snad ti zaberou co nejdřív. Měj se!"
,,Ty už jdeš?"
,,Jo, už nevím, co bychom si řekli."
,,Škoda. A já mám zrovna tolik co povědět."
,,Pověz to tomu doktorovi a mě s tím neotravuj. A opovaž se být zase náměsíčná a psát mi na Facebook ze spaní. Nazdar."
,,Hm. Tak teda ahoj."

-

 

,,Tak ještě jednou, nádech - počítejte do pěti. A výdech. Nádech! Pět vteřin počkat. Výdech."

Nevěděla jsem, jestli to té paní říkám skutečně správně, ale vypadala klidnější a slzy se jí už nekutálely jak zmatené hrášky z očí. Nějaká úzkost ji lapila, zrovna když proti mě vycházela z WC. Jak jsem byla šťastná, že dělám normální věci. Že vidím shora řeku, která se zdá divočejší než moře. A lidé v ní skáčou a užívají si slunečné počasí. Stála jsem na kopci a dívala se na radostnou chvilku těchto duší.

Úzkostlivé paní se posléze ujal její manžel a já šla k barevně oblečené skupince, která postávala v kopci nad restaurací. Semkli se okolo mne. Paní po mé pravé straně vzala moji ruku do dlaní. Já položila muži vlevo ruku na rameno. A společně jsme se dívali do nebe. A do sebe navzájem. Bylo mi dobře, jako dlouho ne. Konečně sen, ve kterém neutíkám a nevidím strašidla, pavouky a krev. 

Co bude až se probudím? A probudím se vůbec?

Nemohla bych zůstat v klidu v kruhu lidí, o kterých nic nevím, ale se kterými souzním? 

Noty se z mého nitra už dávno vysypaly a tenkrát, co si pamatuji, se rozcinkaly po podlaze. Já to slyšela, ale mé okolí nechápalo, co to dělám a proč plácám rukama po koberci. Chtěla jsem je chytit, ale byly to jen mžitky před mýma očima. 

-

Hovor s Jarmilou, polemizování o nepovedené schůzce
Café Belcredi

 

,,Tak, jak dopadlo to tvý slavný rande?"
,,Divně."
,,No, působíš trošičku zmateně. Stalo se něco?"
,,Řekl, že mám oči jako budíky. A pak mě vyfotil a úplně mi tím ty oči spálil.
,,Oči jako budíky? Cože? He, asi myslel, že je máš velký a kulatý. Nebo probuzený."
,,O tom pochybuju. Šla jsem pak na záchod a poslouchala, jestli třeba nemrkám nahlas. Že by to znělo jako tikání."
,,Cha cha, ty mě bavíš. To přece nejde, mrkat nahlas. Nikdo tak nemrká."
,,Ale já mám příliš tlusté oči. To mrkání by tím mohlo zesílit a cvakat."
,,To by spíš řekl, že máš oči jako čáp."
,,Teď docela bavíš ty mě."
,,Ale jak to teda dopadlo? To mluvil jen o budících?"
,,To ne. Na konci mi podal ruku a vyvolal ve mně pocit, že mi vidí až do břicha. A když jsem se otočila k odchodu, vylezl na strom a znovu mě fotil. Až jsem si myslela, že přichází bouřka - to pro ty blesky."
,,Víš, mě by taková schůzka asi nebavila."
,,Ani mě. Za to focení jsem se fakt naštvala."
,A co jsi teda udělala?"
,,Ten strom jsem pod ním usekla."

-

Ve skutečnosti vypadal jako špatně oloupaná brambora. Nemohla jsem přiznat, že s tím focením jsem začala sama. Chtěla jsem z něj vykřesat úsměv, protože správnej člověk se přece nemůže po celou dobu schůzky tvářit jako kakabus  a ani jednou nezvednout koutky! Ale možná, že hlavní problém byly ty sluneční brýle, které si odmítl sundat i v šeru kavárny. Objednal si pivo a Jacka Danielse. Přišlo mi to stylový, sama jsem byla zvyklá dávat si v kavárně místo kafe alkohol. Ale pro jednou jsem se spokojila se sklenicí sodovky. Kdyby se totiž opil, tak by mě střízlivou nedohonil. 

O těch budících mluvil, ale ve smyslu, který si nepamatuji. Já pak strávila asi patnáct minut na záchodě a tikala jsem očními víčky. Čas kodrcal. Pak jsem se vrátila a změť vjemů okolo mě najednou neskutečně rozčilovala. 

A zatímco jsem zhluboka dýchala a  přemýšlela, zda je možné si dát zmrzlinový pohár bez zmrzliny, protože jsem měla chuť akorát na oplatku a šlehačku a cítila jsem podivný, neexistující pach znečištěných kamen, tak vytáhl z tašky už od pohledu drahý fotoaparát a začalo peklo. 

Nejdřív se vytasil s tím, že mi vyfotí strukturu vlasů. Personál se začal dívat poněkud nedůvěřivě, když jsem usrkávala sodovku a on mi tiskl objektiv do ofiny a blikal. Broukal si u toho nějakou jazzovou melodii a pak se rozhodl doslova profotit k mým nohám skrz pohled pod tričko. Donutila jsem ho, aby ty fotky smazal. S bručením to udělal a pak fotil můj nos a mé náušnice ve tvaru růžových chameleonů. Doufala jsem, že si popovídáme o nějakých bláznivých nápadech, třeba  o tom, že bychom si mohli nafouknout vodní lehátko a lehnout si na něj uprostřed vagonu metra. Nebo projít pár železničních tunelů. Udělat si nechutný koktejl ze všech přísad, co bychom doma našli. 

Jenže on mlčel a když jsem se pokoušela cokoli říct, pohoršeně mlaskl.

Když ustal ve fotografování, prohlížel všechny pořízené snímky a mě vůbec nevnímal. Tak jsem ho chtěla polít jeho pivem, ale měl tam už jen trochu a ani si toho fleku na koleni nevšiml. 

Vlastně si ani nevšiml, že jsem odešla (a ruku mi ve skutečnosti nepodal, věřila jsem, že by tu mou spíš ukousl) a dodnes mě mrzí, že jsem se místo útěku rozhodla o kus dál čekat na tramvaj. Byla asi nějaká výluka, protože nejelo vůbec nic. Asi po patnácti minutách se vynořil z pasáže a já začala utíkat. On fotil, jak mi kmitají nohy po kočičích hlavách. 
Schovala jsem se do dveří domu. Objevil mě a vyfotil. Zakopla jsem o patník. Vznikla fotka, jak se drápu ze země a zuřím. Měla jsem vztek a tak jsem se rozhodla udělat experiment. Přelezla jsem plot a schovala se do zahrady umělecké akademie. Ze všech koutů mě pozorovaly oči sádrových trpaslíků, už to samo o sobě do mě vrtalo tunely blouznění. Já nechci skončit uvězněná v čepici sádrového trpaslíka! 

Nadávala jsem si, protože jsem byla skutečně v pasti. Ale můj podivný nápadník se nenamáhal přelézt plot, ale vylezl na strom na protější straně chodníku, aby měl na mě výhled. Popadl mě takový vztek, že jsem plot zpětně doslova přelítla, nevnímala, že mám roztržené kalhoty a každý vidí mé stehno i zadek. S pěnou u pusy jsem se vrhla na větev stromu, kde stál a snažila se jí zacloumat. To mi moc nešlo, tak jsem se vydrápala na nižší větev a kousla ho vší silou do nohy. Zařval a spadl dolů. Nezajímalo mě, jestli se potloukl. Ani, jestli ode mě chytí vzteklinu, nebo nějaké démony. 

Vzala jsem mu fotoaparát a zmáčkla spoušť, abych měla důkaz, jak se mi povedlo ho ponížit. Utekla jsem i s přístrojem. Večer jsem zjistila, že ten fotoaparát pravděpodobně vůbec nefunguje. Nebyly tam žádné fotky a na té poslední byl jen rozmazaný chodník. 

Ráno zmizel i ten foťák. Neuměla jsem si to vysvětlit, ale něco mi říkalo, že za to mohl sádrový trpaslík. 

-

Vždycky jsem milovala ticho. Můj jazyk neposlouchejte, ticho řekne vše. A po všem, co řekne můj jazyk, většinou nastane ticho. 

Můj hrtan je mnohokrát příliš malý pro slova obsažena v dechu. To kýžené ticho bývá zvenčí. Ráda si zařvu, bohužel poslední dobou se mi do kraje drolí akorát oči. Neumím vyřknout svůj pohled a tak se tím brzy udusím. 

Třeba mě jednou najde někdo na eskalátoru, jak se chytám za hrdlo, dávím se a pak ze mě vyleze šňůra zmuchlaných veršů. Někomu by se to mohlo zdát nechutné a odvracel by se ode mne. Někdo by mi zavolal záchranku. Jiný člověk by vzal láhev od okurek a snažil se ta slova polapit. A někdo další by si je spletl se žížalou a zašlápl je. Variant je mnoho. 

Jednou mi na hlavě přistál kus lepivého papírku, na kterém stálo: Jsem jen slovo na studené zemi.

Jenže nebylo na zemi, bylo na mém rozpáleném čele. A když už na vás z nebe padají papírky a sdělují vám, kdo jsou, tak ačkoli lžou a nerozeznají zem od lidské hlavy, něco to prostě znamená. 

-

 

Café Belcredi, 13. 6. 2006
Hovor s Jarmilou 2

,,Tak co ti tvoji barvití strašáci? Pořád ti otvírají okna v kebuli?" 
,,Ne. Poslala jsem je na brigádu na Antarktidu. Aby sbírali úrodu."
,,To je teda pěkná blbost."
,,Proč? Budou česat nebe. A nebe se nejlíp češe očima. To samé umění, vem si takový obraz. Přece ho nesníš, nebo neohmatáš. Akorát se na něj podíváš a buď se ti uvnitř něco pohne, nebo ne."
,,To je sice pravda, ale satanáši asi moc neocení civění na nebe."
,,No právě, proto jsem je tam poslala."
,,To je vážně... vynalézavé."
,,Viď! V destrukci potvor jsem fakt třída. Víš, co jsem kdysi udělala s nočními můrami?"
,,Nacpala si je do kaleidoskopu?"
,,No, to ne, ale díky za tip. Pověsila jsem je na prádelní šňůru. Samo sebou, že jsem je přicvakla kolíčky, aby se nerozevlály všemi směry. A pak jsem si je chodila prohlížet, abych je pochopila."
,,Tos je měla na balkoně, nebo kde?"
,,Ne, na střeše."
,,V životě jsem neviděla, aby někdo v Praze sušil prádlo na střeše paneláku."
,,Prádlo možná ne, ačkoli myslím, že jsi toho neviděla ještě hodně.  A není řeč o prádle, ale o nočních můrách. Přece je nenechám děsit jiné lidi."
,,Já osobně bych je nacpala třeba do skříně."
,,Nesmysl. Jak by k tomu přišli ti chudáci, co k tobě přijdou na návštěvu? Střecha je nejlepší."
,,A to jako proč?"
,,Po střechách většinou nikdo nechodí."

 

Rozhovor s prvním, který neutekl
obývák, 18.6. 2007

,,Jakým slovem, které končí na -ik, bys mě nazval? Jen prosím neříkej alkoholik, neurotik a melancholik."
,,Nevím, spíš bych věděl slovo, co končí na -ek."
,,Zmetek?"
,,Skoro. Měl jsem na mysli zmatek."
,,Takže jsem chaotik!"
,,Jo, přesně. Máš bordel ve všem. V hlavě, v domě, v činnostech."
,,No jo. Buď nedělám nic, nebo všechno najednou. Nic mezitím mi nepřipadá účinné. Ale to už nezměním."
,,Já vím. Někdy si říkám, jestli nejsi trochu autistka."
"To je možný, divná jsem na to dost."
"No... ale ne, nejsi. Nemáš zaběhnutý řád věcí, který bys dodržovala."
"To je pravda. Já nedodržuju nic."

 

Rozhovor s Milanem, veranda, Luka 
15.8. 2012

,,Tak, už se cítíš na nové zážitky?"
,,Co? Jestli se cítím? Možná jo, už jsem se dva dny nesprchovala. A jaký nanový zážitky?"
,,Bože! Ne, NANOVÝ zážitky, ale jestli se cítíš NA nový zážitky! Chtěli jsme přece jet do hor."
,,Zlato, já nemůžu jet do hor. Hory všechno půlí! A já potřebuji zůstat celá! Buď celá, nebo fuč. Jako bublina. Buď je celá, nebo puklá a v čudu. Puk puk!"
,,Ty máš zase nějaký to svoje delirium, viď."
,,Nanový zážitky. To zní skoro jako neonový zážitky. To by bylo třeskutý! To bychom měli nafotit a zpeněžit."
,,Jo, určitě. Ach jo. Zpeněžit. To mi připomnělo, jak si chytala v jezírku žáby a chtěla je prodávat na trhu."
,,No dovol! Já nikdy nechtěla prodávat žáby. To se nedělá."
,,Ne? Ale mluvilas o tom."
,,Mluvila jsem o tom, protože to po mně chtěl můj bejvalej."
,,To byl taky pěknej cvok."
,,Jo. Naštěstí ho vyděsil bubák v mojí šatní skříni. Začal bejt sprostej a utekl."
,,Ten tvůj bejvalej, nebo bubák?"
,,Bejvalej, samozřejmě."
,,No, dobře, dobře. Takže do hor teda nepojedem? A co třeba do pouště?"
,,Chceš mě použít jako cedník na písek? Děravá jsem na to dost."
,,Ne, nechci tě použít jako cedník. To nemůžeme mluvit normálně? Nebo normálně jet stanovat?"
,,Stanovat můžeme. Ale ne pod břízami."
,,Uf. Proč ZASE nemůžeme stanovat pod břízami? A pod topolem můžeme?"
,,Pod topolem pro mě za mě. Ale pod břízami ne. Ty by na nás mohly omdlít."
,,Já brzo omdlím z tebe. Tak co kdybychom prostě jeli na louku a tam přespali?"
,,Jet na louku? Tam se nedá dojít pěšky?"
,,Spaste mou duši, pomoc."

 

-

Rozhovor s Milanem 2, uvnitř chaty, Luka pod Medníkem
9.9. 2013

 

,,Proboha, najez se, dej si buřt, křen a nemel."
,,Vždyť jsi chtěl kafe. A ten mlejnek je prostě nějakej zatuhlej, jde mi to pomalu!"
,,Kafe vem čert, ale pořád u toho jen meleš pantem!"
,,Melu melu pomelu. HA! V lednici je pomelo!"
,,Nechceš mi doufám říct, že by sis dala pomelo k buřtu. Takový čuně snad nejsi."
,,Nic ti neříká rozmanitost chutí? Ale ne, to pomelo stejně použiju na výrobu vygdoulených čumparín."
,,A to je zase co, milá zlatá?"
,,To jsou bonbony. Želé bonbony ve tvaru tlustých půlměsíčků. To už bys za ta léta se mnou mohl vědět."
,,No jo, když ty chrlíš nesmysly každý den od rána do večera. Já už se v tom nevyznám. Jsou ty vygdoulený čumpózy aspoň dobrý?"
,,Čumparíny, ty čumpózo! Jo, jsou skvělý. Chutnají stejně jako bonbony z obchoďáku."
,,A nechceš se teda na tu výrobu vykašlat a rovnou koupit pytlík už hotových bonbónů? Ty krvavý pendreky se ti posledně moc nepovedly. Chutnaly po krvi."
,,Víš, bude to znít divně, ale když se jmenují krvavý, tak by opravdu, ale opravdu měly chutnat po krvi."
,,Skvělý, jenže to byl fakt humus. Už na to nechci ani vzpomínat."
,,Vidíš. A přitom jsi byl první, kdo si na to vzpomněl."
,,Nechtěla si náhodou jíst toho buřta?"
,,Já? Ty mi ho furt cpeš."
,,Víš, jenom jsem chtěl, aby tu bylo chvíli ticho. Začínám už z tebe lítat u stropu."
,,Sedíš na židli."
,,Já to nemyslel doslova. Už z tebe prostě nemůžu. Asi odejdu."
,,Fajn, ale ještě pořád jsem ti nepřišila ten knoflík do tvé oblíbené košile."
,,Víš, já si ho snad radši přišiju sám. Posledně, když si mi zašívala rukáv, vyšila si mi taky na prsa houslový klíč."
,,No jo, já vím. Nemohla jsem si pomoct, chtěla jsem znát tvou reakci a jestli si toho vůbec všimneš."
,,To bych musel bejt slepej, abych si nevšiml."
,,No vidíš. Ještě to s tebou není úplně ztracené, když na svých prsou poznáš houslový klíč."
,,Jestli ten buřt nechceš, namažu ti chleba s máslem."
,,Ne, díky. Mně to banánový máslo nechutná."
,,To máslo není banánový! Je úplně obyčejný!"
,,Není. Smrdí banánem a i tak chutná. Protože si nechal v lednici jeden banán zetlít. A on tu lednici zamořil a je teď ve všem. I ta čokoláda chutnala po banánu. Fakt hnus."
,,Fajn. Hele víš co, jdu do hospody. Mám pocit, že i kdybych si vypil mozek, takovou haluz, co zažívám tady, nemám šanci už nikdy zažít."
,,Fajn. Tak jdi do hospody a já si konečně v klidu sním toho buřta."

 

(hlasité zaskučení a prásknutí dveřmi)

 

-

Letná, domácí (ne) pohodlí
16.8. 2018

Obkroužila jsem poslední linii obrazu - dům, v jehož dveřích byla rozpuštěná žena. Ano, doslova se do něj vpíjela a můj dojem z práce byl velice dobrý. A pak jsem se rozhlédla, abych zjistila, kam se bude hodit. Spatřila jsem, že Tomáš všechny mé obrazy pověsil. Ten, který jsem právě domalovala, se na zeď hodil. Ale ne všechny mé obrazy patří do místnosti, kde bych měla spát.
,,Hele, kdy jsi sem ty obrazy dával?"
,,Asi před týdnem. To sis toho všimla až teď? Tys tady nespala?"
,,Ne. Já tady nemůžu spát. A teď bych tu nespala už vůbec, když by se na mě dívaly moje obrazy."
,,No jo, uznávám, jsou celkem děsivý."

Byly to samé tváře démonů s vyvalenýma očima, otevřenou pusou a ostrými zuby, ďábelské rudé obličeje a mrtvé děti položené na muchomůrkách. To všechno mi řvalo v hlavě a muselo to ven. Ale takové obrazy nejsou pro veřejnost. Nikdo se nechce dívat na mé noční můry. Nechci se na ně dívat ani já sama, ačkoli mě zároveň fascinují. Vídám tolik tváří, hlavně pod zavřenými víčky. Lidé mají tváře různorodé, ale pohledy kolikrát prázdné. A ve tváři mých osobních monster je všechno. Všechen můj strach a děs. 

 

 

,,V tomhle pokoji přece spala nedávno máma, když tu byla mrknout na kočky. To chceš říct, že ty obrazy viděla?"
,,Kdy že to bylo? Jo, viděla je."
,,A tos je předtím nemohl odnést do sklepa? Teď už chápu, proč se mnou nemluví a když už mi výjimečně zvedne telefon, tak zní, jak kdyby ji měli brzo pohřbívat." 
,,Promiň, ale já myslel, že se za svý obrazy nestydíš."
,,Já se nestydím, ale nemusí na ně koukat moje rodina! Co si o mně pomyslí? Že jsem psychopat a cvok!"
,,A ty cvok nejsi?"
,,Nevím. Často se cítím hodně nemocná."
,,Možná bys měla spíš spát, než malovat."
,,Jenže mě obrazy budí! A s každým pokusem propadnout se do bezvědomí sebou moje tělo škubne. Hučí, chápeš? A pak si vždycky vzpomenu na peklo."
,,Myslíš ten zážitek, jak si asi hodinu odříkávala otčenáš pořád dokola a pekelníci tebou cloumali a za okny bouřilo?"
,,Jo. Jenže jsi to absolutně nevystihl. Zní to jako ze špatnýho fantasy románu." 
,,Tak mi to vysvětli."
,,Ani já to neumím popsat. Bylo to, jako by ve mně bzučelo tisíc much a rozechvívaly mě zevnitř. Všechno řvalo a i vzduch byl nasáklý strachem. Něco mě tahalo do všech směrů. Sahaly na mě nějaké ruce. Vibroval mi dech. Olizovaly mě plameny a můj dům omývala dešťová bouře. Nešlo to zastavit. Chtěli si mě vzít s sebou."
,,To je teda fakt pekelný. Asi bych se strachy pokadil."

Neřekla jsem mu, že někdy je můj strach tak obrovský, že mám sama pocit, že mi povolí svěrač. Naštěstí to byl jen pocit a nikdy se to nestalo.

,,Co kdybys zase začala chodit do kostela?"
,,A k čemu? Akorát bych tam shořela."
,,Ne, já myslím, že by ti to mohlo pomoci. Je tam ticho a klid."
,,Když na tebe myšlenky řvou, že se ti kácejí nohy, tak je ticho a klid to nejhorší."
,,A dá se s tím vůbec něco dělat?"
,,Mám pocit, že jde jen o to, to skutečně přijmout. Určitý druh šílenství bude asi vždycky moje druhá stránka. Jenže jsem ještě nepřišla na to, jak si díky tomu všemu nepřipadat jako květina, která nikdy neuvidí slunce, ani se nenapije deště."
,,To je teda pech. Ale můžu tě chodit zalévat."
,,To můžeš, třeba vyrostu. Sundej ty obrazy prosím a dej je do sklepa. Démoni patří do sklepů."
,,Jak si přeješ."

Hovor s Jarmilou, gauč, obývák, Letná
18.6. 2019

,,A kdo teda vlastně jsem? Nebo co jsem?" Zeptala jsem se jen tak do stropu. 
,,Řekla bych, že jsi snílek naruby."
,,Jak, naruby?"
,,No prostě, jak to říct. Někdo sní, aby se vyprostil z reality. A ty sníš temné věci. Sníš něco, co ani nechceš. To je divný, ne?"
,,Jo, asi je. Příliš mi to zastiňuje hlavu. A ten prášek mi stejně nezabral."
,,Namalovala jsi to?"
,,Namalovala jsem sebe, se zašitými ústy a očima, který řvou."
,,To musí být hodně děsivý obraz."
,,Nejhorší je, že je skutečný. Mé myšlenky jsou řvoucí hmota, která mne dusí a kalí mi krev v rukou. A nikdo to neslyší. Nikdo jim neřekne pssst, já chci spát. Nikdo to neudělá a já to neumím."
,,Kalí ti krev v rukou? Jak to myslíš?"
,,Ty ruce mě z toho prostě pálí nejvíc."

 

-

 

Byla už tma a někde štěkal pes. Mé tělo není bezpečným místem. Není tím, čím bylo. Tak dlouho jsem se nechala strašit, až jsem se sama stala strašidlem.

Můj poslední obraz budu já. Zrcadlově. Tenkrát se v mé pouti něco prohodilo a mé oči v zrcadle mě prosí. Prosí mě každý den. A nejhorší je, že nevím, jestli jim vyhovím. 

Mé tělo mě ještě umí prosit o vodu. O hořčík a vitamíny z prášku. O jídlo už příliš ne. O hygienu taky ne. Piluju svou chůzi ducha. Musím se opírat o rám dveří. Musím se soustředit na nohy, aby se nezlomily. Duševní rozklad páchne. Studí. Poletuje ve vaší krvi a někde zabolí. Lidé se chlubí tím, že jsou cvoci. Nazývají se tak. Ale pochybuju, že většina z nich ví, jak moc to ve skutečnosti není legrační, ba ani působivé. Je to komůrka, kterou vlastní každý člověk, ale na deset západů zamčenou. U mne je pootevřená a pravidelně z ní vytéká stín, ze kterého si můžu ušít desítky šatů, záclon i prostěradel. 

Spala bych. Spala bych kdekoli, ale ještě se pomodlím. Vezmu si čisté šaty. A půjdu opatrně po schodech dolů do sklepa. Čekají mě tam. Už dávno jsem se naučila posílat obludám vzdušné polibky. Ono je to zarazí, na chvíli zmlknou a moje hlava dostane prostor k uvažování. Někdy se mi podaří je umlčet, když umlčím své tělo. Ale dnes s nimi mluvit chci. Chci jim říct, ať si laskavě uklidí ten bordel. 

 

-

Rozhovor s Tomášem, Café Belcredi, naposledy

,,Ale no tak, duše se přece nedá sníst. Je to energie."
,,Haha. Když jíš normální jídlo, tak z něj přece taky získáváš energii. Tak proč by nešla jíst duše?"
,,No, víš... Já prostě žádnou duši nikdy neochutnal."
,,Tak si lízni. Ale blíž k srdci, pravou stranu mám už oslintanou od bestií."
,,Páni! Ty... no neke! Chutnáš jak ovocná zmrzlina."
,,Tak to ses strefil do mého nejlepšího kousku."
,,No teda, to mám ale štěstí."

 

(cinkání a šum)

 

,,A co budeme dělat teď?"
,,Nevím. Zrovna jsem ti chtěla říct, že kdybych tady omdlela, tak si toho snad ani nevšímej. Já se zase proberu."
,,Tobě je špatně?"
,,Ne, ale v pravém uchu už asi půl hodinu slyším vrkat holuba. Příšerně mě to rozčiluje."
,,Tak si to ucho prošťourej."

,,To nejde. To bych toho holuba zabila."

---