Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNeplač už, maličká
Autor
Kami
Má-mí, má-mí...!
A maminka přiběhla, dala Janince pít a hladila ji po čele, dokud se neuklidnila.Janinka měla pro pláč svůj oblíbený koutek v zahradě. Právě tam teď seděla a ronila slzy. Beruška jí ulétla z prstu. A jak tak plakala, z kapek se udělal potůček, který se zvětšoval... vlastně spíš Janinka se zmenšovala...
Kulila mokré oči na svět kolem sebe. Vypadal jako z pohádky, když koukala vzhůru – všude samý motýl a i duhu viděla. Vedle ní bublal potok – no nádhera! Ale něco jí tu chybělo...
Ahoj maličká, kde ses tu vzala? Já všechny sousedy znám. Ty nejsi zdejší, že?
S těmito slovy k ní přicházela holčička jako panenka. Janinka úplně zapomněla plakat, že to tu nezná, jak byla vyjukaná. Jenom překvapeně pokývala hlavou. Holčička se na ni usmála (smála se vlastně pořád).Ztratila ses? Hlavně neplač! To nesmíš! Soli tu máme víc než dost. Podívej, jak je krásně. Řekla panenka a roztančila se směrem pryč. Pojď se mnou k nám domů. Udělám ti čaj z růže a uvidíme, co s tebou.
Janinka si za chůze prohlížela okolí a lidi, které potkávaly a které panenka nadšeně zdravila.
Tohle je zvláštní krajina..., taková tvrdá, ošklivá a při tom lidé jsou moc milí a vypadají spokojeně.
Pomyslela si Janinka a holčička se k ní otočila – poprvé s vážnou tváří. A jak tak Janinka koukala do jejích černých očí...Jééé, tady není tráva a stromy jsou suché. To vám tu neprší? Vy je nezáléváte?
Dodala pohoršeně.Panenka místo odpovědi nabrala do misky vodu z potoka a podala ji Janince. Ta kývla a napila se.
Tfuj! Chutná to jako moře, je to hrozně slané! Prskala Janinka.
Taková voda nám tu prší, téhle vody máme plné studně. Zbyla nám už jenom jedna studánka se zdravou vodou... Každý den se modlíme k naší bohyni, aby zastavila ten slaný déšť. Potom se totiž na povrh dostane voda z podzemí a naše zem bude moci žít.
Panenka zničeně dosedla na kámen.Vítr přinesl k dívkám hlas zvonu. Panenka vyskočila popadla Janinku za ruku a utíkala.
Je čas modlitby. Musíme bohyni přinést oběti.
Doběhly do krásné zelené oázy, plné malých lidiček stojících kolem studánky. Obřadně oblečený muž již mluvil.
... Hleď, ó mocná. Přinesli jsme ti dary k obveselení. Ať nad tvojí hlavou slunce nikdy nezapadá...
Mávnul rukou a Slunce jako by se začalo smát... A podívej, pestrobarevná křídla musí potěšit tvé vznešené oko. Rozprostřel šátek jako kouzelník a vylétly tisíce nádherných motýlků. Zpěv žab sice není krásný, ó mocná, ale svobodný a spokojený, protože mají vodu, ve které mohou žít. Slyš ho i ty s radostí a zastav postupující smrt...Při slově smrt, dav sklopil hlavy, ale plakat nesměl nikdo.
... Nevím proč se na nás zlobíš. Museli jsme provést něco strašlivého, když jsi nám vzala i slzy... Tak tě teď prosíme, zastav slaný déšť, mocná Jání.
Shromážděný lid tiše opakoval: mocná Jání... mocná Jání... mocná Jání...
Janince se udělalo špatně – už zase měla slzy na krajíčku. Vší silou je držela pod víčky, vždyť, ježíš, vždyť bych je zničila... Mačkala si dlaně na oči, nechtěla pustit ani jedinou... Tak ji našla maminka. Sundala jí dlaně z očí a chtěla jí dát napít. Janinka však vzala skleničku s vodou a polila jí zem mokrou slzami.
Maminko, nebudu tu sedět a zbytečně brečet...
Řekla rozhodně a běžela pro svou dětskou konývku, aby mohla zalít ten malinký svět. Nevěděla sice, kde má začít, ale času měla dost...Nejspíš dělá zbytečnou práci, takových Slzavých zemiček s jedním bohem je.