Rejčka

Taková normální neděle

Členům klubu Spartak Rogallo došla trpělivost. Zatímco parníky s pivníky už mohou brázdit Vltavu, oni musí na rozvolnění čekat. Rozhodli se pro radikální čin.

Seřazeni ke kraji letenského profilu nejprve vypijí kořalku z domácích brambor. Pak každý upevní k pasu zašpuntovanou láhev s petrolejem a tiše a ochotně doutnající knot, naposledy pohlédnou k živým druhům, pevně uchopí tyče rogal a jeden po druhém rozeběhnou se k propasti.

Je nedělní odpoledne jako každé jiné, máj ve své půli pomalu rozmrzá, pasažéři parníků pijí svá piva, poslouchají muziku, hledí k nábřežním pamětihodnostem a netuší..

Na nebi zatím krouží sebevražedná letka. A tu jeden po druhém svádějí křídla prudce ku hladině, k parníkům, katamaránům i policejnímu člunu. Ti všichni jsou vinni.

Jako první si ze zadní paluby parníku Vyšehrad všimne svého vraha lodník Janeček. Útočí, stihne jen vykřiknout a sotva dva metry od něj ozve se otřesný zvuk prasklé lebky a dopadnuvšího těla, vzplane petrolej z rozbité láhve. Lidé u stolečků křičí hrůzou, prchají do podpalubí.

Teď už ze všech parníků pasažéři i personál hledí bezmocně k nebi, na němž se míhají stíny smrtonosných křídel. Jedno po druhém střemhlav se pouští do nerovného souboje s loďmi.

Z policejního člunu mezitím spustí palbu kulometčík Semotán. Zapřen do kovových zad židle zběsile pálí nad sebe, intuitivně aniž by mířil, pás dlouhých nábojnic mizí v hladovém hrdle závěru, aby vmžiku prázdné patrony vylétaly ven a pleskaly o hladinu. Z hlavně šlehají dvoumetrové plameny, kulometčík křiví tvář napětím, jen občas zasáhne cíl, to se pak k hladině nekontrolovaně řítí cáry látky a těla bez vlády.

Z hořících parníků skáčou do vody hořící postavy, hladinou prohořívá petrolej, kulometčík propadá válečnému běsnění, první parník jde ke dnu, z mostu si vše fotí zvědavci. Prostě taková normální neděle ve městě na Vltavě.

Rejčka

V prodejně západních potravin v Celnici dělá pokladní jménem Rejčka. Ještě než jsem její jméno zjistil z účtenky, na kterou se pro kontrolu vepisuje, věděl jsem, že stojím před ženou ze starobylého rodu: ušlechtilou tvář úzkého, ostrého profilu rámovaly decentní brýle bez obrouček, dopomáhající očím prohlédnout ostřeji ze staletých dálek, její ruce byly jemné, prsty dlouhé na prsteny s drahými kameny, vlasy tmavé, aby v nich vynikl diadém.

Způsob, jakým do ruky brala granátové jablko a ukládala je na dno papírové tašky, stvrzoval mé tušení. Bohorovně, jako se obrací pán k rabovi, zeptala se, jak chutná sýrový dort z regionu Poitou-Charentes; přirovnal jsem dort k dobré tvarohové bábovce a ona se usmála, jako se usmívá někdo, komu patří region Poitou-Charentes.

Ten den jsem stál před skutečnou pravnučkou Elišky Rejčky.