Můj Boss (je ledovec) 3.díl

Můj Boss (je ledovec)  3.díl

„Aaaaaa. Bože vy vy jste mi zašpinil sukni! Tohle si vypijete! Víte vůbec kolik to stálo! Odejdu, až mi zaplatíte za celý model včetně kabelky!“  Křik se rozlehl přes celou recepci. Několik zaměstnanců, kteří vcházeli do firmy se otočilo za zvukem, když se ozvala Lila z poza pultu. „ Pohovory. Dneska tu bude rušno.“ Pokrčila rameny a mile se usmála. Zřejmě to bylo dost časté, protože se nikdo víc nevyptával. Nakonec zmizeli ve výtahu.

Zrovna vyšla žena v titěrné značkové minisukni, na které byl flek. Víc všechny zaujal napěchovaný mega výstřih. „Víte co mi udělali? Řeknu vám to!“ Než stihla říct víc obklopila jí ochranka a z dveří vyšla žena. Na krátko sestřižené hnědé mikádo a kostým v medové barvě se k ní skvěle hodil. Sladěný měla i make-up, který podtrhoval její autoritu. Dokonce i hnědé oči zvýrazňovaly její odhodlání a neústupnost. „Podle tohoto papíru jste se zavázala mlčením. Pokuta je dost vysoká.“ Zamávala papírem před očima blondýny. „Tady.“ Zabodla prst do papíru. Blondýna zbledla. „Nechte mě. Odejdu.“ Vyprostila se z ochranky a rychle zmizela. Několik žen jí uraženě následovalo. Fronta se zkracovala dost rychlím tempem. Ani jsem si neuvědomila kolik jich vešlo a během minuty bylo pryč. Začínala jsem pochybovat, že to zvládnu. Pokaždé, když se chci zvednout a odejít dokud je ještě čas, podívá se na mě Lila a povzbudivě zatne bojovně pěst. „To dáš.“ S její podporou jsem se trochu uvolnila, než někdo zavolal. „Další.“ Rozhlédnu se a zjistím, že jsem na řadě.

„Dobrý den. Jsem Isabela Dongová.“ Pozdravila jsem ženu, která si hravě poradila s blondýnou a vypoklonkovala odsud víc jak tucet uchazeček přede mnou. Zůstanu stát, i když je nachystaná židle. V rukou držím dotazník. „Proč jste si nesedla?“ Ukazuje na prázdnou židli. „Neřekla jste, že mohu.“ Nevím, proč to udělala, ale prohlížela si mě od bot, až po poslední vlas na hlavě. Ještě víc mě to znervóznilo. „Sedněte si a dejte mi vaší přihlášku. Váš podpis tady dole. Od teď nesmíte říct ani slovo o tomto pohovoru a informacích zahrnujících celou firmu.“ Uposlechla jsem a sedla si. Následně podepsala dokument a čekala co bude dál. Dobu si procházela každou mou odpověď. Uběhlo několik tíživých tichých minut, než přestala číst. „Zajímavé. Opravdu zajímavé. Vyzkoušela jste několik zaměstnání a zatím nenašla to pravé. Máte přítele. Proč se nevezmete a nezůstanete ženou v domácnosti?“ Trochu mě to zaskočilo. Na druhou stranu uklidnilo, i když jsem vypsala předchozí zaměstnání i s důvody odchodu nebo vyhazovu, neptala se na ně. „Chci být užitečná a zodpovídat sama za sebe. Nechci, aby za mě někdo platil a vydržoval si mě.“ Bylo to trochu tvrdé, ale opravdu jsem od nikoho nikdy nic nepřijala, krom malých dárků k narozeninám. „Prošla jste prvním kolem. Pojďte za mnou.“ Vůbec jsem si nevšimla druhých dveří. Otevřela je. „Tohle je simulační místnost. Vyzkoušíme jak reagujete v určitých situacích. Podle toho se rozhodneme.

Bylo to místo, které představovalo spoře zařízenou kancelář. „Nudím se Diano. Čekal jsem, že jich projde víc.“ V rohu stál muž, který se opíral o zeď. „Jedna prošla Dane.“   Očividně to byl někdo hodně důležitý. Nemohl by si dovolit takový oblek střižený na míru. Znala jsem ten obchod díky Richardovy, který tam občas nakupoval. Ceny na cenovkách mě vždycky dokázaly šokovat. „Slečno Dongová jste připravená?“ Vyzval mě ten muž a sedl si do křesla za menším stolkem. „Ano pane. Co pro vás mohu udělat?“ Mírně se ukloním a čekám na práci, kterou mi zadá. „Uvařte mi kafe. Jeden cukr a kapka mléka.“ Rozhlédnu se a uvidím servírovací stolek. Rychle uvařím kávu a podám na podnose společně se sušenkami. „Děkuji.“ Vzal si hrnek a usrkl. Nejdřív se zatvářil spokojeně, ale hned na to se jeho grimasa změnila. „Proboha. Chcete mě otrávit?“ Mrštil šálkem o zeď. Jeho dobrá povaha se absolutně ztratila. Zachovala jsem chladnou hlavu. Za tu dobu jsem stihla vystřídat tolik brigád a divných šéfů či nadřízených, že mě tohle chování nemůže rozhodit. „Omlouvám se. Chcete, abych připravila novou kávu?“ Nemrkla jsem ani okem. „Uděláte vše co po vás budu chtít?“ Díval se na mě absolutní magor. Zřejmě to byl cvok a tady ho nechávali, aby ho nikdo neviděl. Bláznům by se nemělo odporovat. „Ano udělám cokoliv v rámci práce, aby jste byl spokojený. Co mám tedy udělat?“ Psychologie byla jedna z vedlejších oborů a vypadá to, že se mi nakonec bude hodit. „Dane nepřežeň to. Já raději odcházím.“ Žena zmizela a dveře se za ní zabouchli. „Poslouchejte a dělejte co říkám.“ Přikývla jsem a byla připravená oběhnout klidně i sopku, která chrlí lávu, jen abych se stala řádnou zaměstnankyní. Určitě to je jenom test, který musím vydržet a pak se to nebude nikdy opakovat. „Klekněte si.“ Nejdřív mě to zarazilo, ale klekla jsem si. „Seberte střep před vámi.“ Natáhla jsem ruku, ale zarazil mě. „Ne. Takhle ne!“

„Jak to mám udělat? Pane.“ Jeho šílenství se dralo na povrh a já litovala, že jsem vstoupila do téhle místnosti.