Nemluvení

To je tak přesný popis...a tak častá situace. Mučení tím, co nepřijde - tak jednoduše se to dá napsat, a přitom jsem to snad nikde takhle ještě nečetl? 

Tohoto mučení je v životě možná nejvíc? 

Ale ne, mučíme se samozřejmě sami, někdo má talent snít, představovat si možné radosti spolu se smutkem z toho, že nemohou nastat, jiný zase tytéž představy bere jako podivuhodné zpestření, jako svět uvnitř krasohledu, a vůbec ho ani nenapadne přát si být doopravdy uvnitř, protože copak to jde, vstoupit do filmu nebo knížky jinak než ve snech?

A jaký je ten druhý? Copak se to dá poznat, když nemluví, nechce mluvit? A tak se vrstvíme, většinou nepoznáni. Do smrti, do ztráty paměti můžeme přemýšlet o výhybkách - jaký by to byl život, kdyby se tehdy stalo něco nemožného? 

ředitel: Protože je hořký.

to jsou ty vzdálený planety, kdy každa má jiný směr...

:)