Balijské cestoviny

1) Candidasa

2) Potápění

3) Sidemen

4) Balijci jedí rýži

5) Na túru k Baturu

6) Durian

7) Balijské mrzutosti

8) Balijci jsou věřící

9) Ubud

10) Chuť Bali

11) Bali ze sedadla skútru

12) Sanur

 

 

1) Candidasa

Candidasa (vyslovujte Chandi-dasa) je ospalé městečko na jihovýchodním pobřeží ostrova Bali. K jeho dominantám patří chrám bohyně plodnosti Hariti, kalný rybník plný lotosů a přejetá kočka u směnárny s tak neuvěřitelně skvělým kurzem indonéské rupie vůči euru, že neodoláváme a jdeme si rovnou vyměnit něco peněz. Pan směnárník se dlouho mazlí s nabízenými eurobankovkami, hladí je, rovná skrčené rožky, prohlíží papír proti světlu, prosvěcuje speciální UV lampičkou, pokouší se nehtem vydloubnout ochranný proužek a do omrzení se baví tím, jak se nepatrným pootočením mění hologram na medailonu ze speciální folie. Ve chvíli, kdy i jemu samotnému to začíná být trapné a seznává, že eura už nejspíš pravější nebudou, začíná pomalu a neochotně sázet na pult rupie, následkem čehož se z evropských nuzot proměňujeme v balijské milionáře a jdeme se ubytovat.

 

D'Tunjung Resort se nachází v klidné části letoviska mimo hlavní silnici. Zabydlujeme se v dřevěných bungalovech rozmístěných v pečlivě udržované zahradě. Pokoje jsou čisté, klimatizované, zařízené ve vesnickém stylu s úsporným osvětlením, úsporným vybavením a krásně provoněné plísní. Terasa s výhledem na bazén, bazén s výhledem na moře. Koupelna je v zahrádce za domem. Pravda, vanu a WC ještě kryje stříška, ale sprchu už jen palma a nějaká liána. Podlaha je poseta drobnými oblázky, stěny porostlé girlandami exotických květin. Je to velmi romantické, protože můžete pod hvězdnou oblohou obklopeni kvetoucí džunglí sedět ve vaně, a přitom být stále v intimním kontaktu s partnerkou, která těsně vedle vás sedí na záchodě. Umyvadlo je vybaveno jen jedním kohoutkem. Teče pouze studená. Po nějakém čase se ukazuje, že vlastně pouze teplá. V bazénu je rovněž pouze teplá. V moři, co jste čekali, zase teplá. Mořská voda má stabilně svých pětatřicet stupňů, a tak se raději vracím do koupelny, protože studená sprcha má jenom třicet. Převlékám se a spěchám do jídelny v naději, že si dám pivo. Ááách, studené!

 

V minulosti byla Candidasa tradiční a klidnou rybářskou vesničkou. Nekontrolovaný rozvoj turismu v sedmdesátých letech ale nastartoval hlad po výstavbě nových hotelů a budovatele nenapadlo nic lepšího než těžit materiál z moře. Takto sice zničili úchvatný korálový útes s bohatým podmořským životem a veškerý písek z nechráněných pláží záhy pohltilo moře, ale stavební materiál je nestál skoro nic. A to se vyplatí, že. Když už se zdálo, že začneme nostalgicky vzpomínat na loňskou dovolenou na Zlatých pískách v Bulharsku, nabídl nám průvodce výlet na jednu z mála pláží, která si ještě zachovala původní kouzlo. Přezdívá se jí White beach, Virgin beach nebo taky White sand beach, balijsky Pasir Putih. „Hotely, vily, penziony, chaty, apartmány ani jiné turistické ubytovny tady neuvidíte, místo je jako stvořené k rozjímání pro milovníky klidu a samoty,“ dozvídáme se cestou.

 

Na místě nás vítá několik stovek milců samoty i s vřeštícími haranty, domácími mazlíčky a o klid se jim stará armáda dotěrných prodavačů cetek, plážových masérů a naháněčů do přilehlých restaurací a stánků s občerstvením. Pláž, i když není tak úplně panenská a bílá, je přinejmenším písečná a přiměřeně čistá. Žádné chaluhy ani kameny na dně. Opravdový ráj na zemi. A ty vlny! Ty krásné obrovské vlny, které znám pouze z filmů o surfování, to prostě musím… A víc už si nepamatuju. Hned první vlna se zlomyslně zlomila přímo nad mojí hlavou, švihla se mnou do písku, vyrazila mi dech a několik nekonečných vteřin smýkala mým bezduchým tělem po dně. Tak důkladná masáž s peelingem by mě v salónu přišla aspoň na tisíc korun. Přežvýkán a vyplivnut živlem na mělčinu snažím se k břehu dokulhat ladně a elegantně. Nenápadně vysypávám písek z plavek, z očí, uší a pusy, kontroluju sedřený loket a padám polomrtvý na lehátko s myšlenkou, že do těch vln mě už v životě nikdo nedostane. Už chápu, proč se Balijci koupání vyhýbají a věří tomu, že v moři je zlo a žijí v něm duchové. Od této chvíle se budu kochat pouze půvabem dámských křivek, kterých je kam až oko… A sakra, nemám brýle! Tak to ne. Oceán mi sebral brýle, já mu taky něco vezmu, říkám si v duchu a nahlas přemlouvám ostatní dobrodružnice, aby si se mnou daly k obědu mořské plody.

 

Personál plážového warungu je milý, usměvavý a hned přináší na tácku ukázat cosi, co vzhledem k velikosti a ceně musí být nesmírně vzácnou akvarijní rybkou. Tak si objednáváme ještě tři a kopec rýže k tomu. Popíjíme pivo Bintang, před lokálem hraje jakýsi stařík na rindik (balijský tradiční bicí nástroj z bambusu připomínající xylofon) a vrací nás tak do doby, kdy byly děti malé, vytáhly si z kredence vařečky a hrnce a vydržely nám tím drásat nervy celé odpoledne. Marcela k němu přistupuje a nabízí hudebníkovi dva tisíce rupií, když jí zahraje něco od skupiny Metallica nebo tři tisíce, když toho na půl hodiny nechá. Mezi tím přichází znovu usměvavá číšnice s pivem a dotazem, co si dáme k jídlu. Snažíme se jí všemi jazyky i končetinami co jich jen ovládáme vysvětlit, že už máme objednáno. Vypadá to jako nácvik plaveckých stylů na souši a já přemýšlím, jak někdo, s tak závažnou poruchou krátkodobé paměti, může pracovat v pohostinství. Kroutím hlavou, ťukám si na čelo a najednou to přišlo: „Kde máš brýle?“ táže se mě manželka. I když mi bylo jasné, že tato situace dříve či později nastane, překvapila mě. S patosem ukazuji nahým prstem k běsnícímu příboji a truchlivě pronáším: „Tam!“ Žena, hlasu nevydavši, zatíná zuby a svírá rty tak pevně, že na chvilku připomíná makrelu. „Oh, saya sudah tahu!“ upomíná se náhle slečna číšnice na objednávku a odbíhá s úsměvem zpátky do kuchyně.

Všichni jsou spokojení, jenom já smutně mžourám krátkozrakýma očima, protože od teď už budu vnímat krásy ostrova bohů jen v hrubých obrysech.

 

*

2) Potápění

 

Candidasa a nedaleké skalní ostrovy Gili Mimpang, Gili Tepekong a Gili Biaha, jsou dle tištěných průvodců vynikajícími místy pro potápění a šnorchlování. Voda bohatá na živiny dává růst překrásným korálům a láká udivující množství mořských živočichů: korálové ryby, nahožábré plže, mořské koníky, obří želvy, elegantní manty, krvežíznivé žraloky a fascinující mola mola – měsíčníky svítivé.

Neznalý triků cestovních kanceláří, podlehl jsem lákavým obrázkům v brožurce a také přemlouvání skupiny nadšených spolucestovatelek. Ty slibovaly báječné odpoledne na lodi, svěží vítr v plachtoví, úchvatné pohledy na pobřeží a nezapomenutelné zážitky pod mořskou hladinou. Jakkoli trpím sportovní bázní, potápění mi nevadí. Člověk se při něm nepotí, a pokud ano, není to vidět. Navíc voda lichotivě nadnáší a mám-li věřit fotografiím v propagačních letácích, tak na palubě každé plachetnice pózují houfy vnadných polonahých děvčat.

 

Odvážní a jazykově vybavení cestovatelé se mohou na vyjížďce domluvit s místním rybářem nebo majitelem typického balijského katamaránu, což je úzká dlouhá lodička s postranními plováky, která ignorantům biologie trochu připomíná pavouka. Brzy se ukázalo, že ani odvaha ani jazyková výbava ve skutečnosti nejsou tou pravou devizou. Na otázku, kolik že pronájem plavidla stojí, pravil domorodý mužík, že máme sami navrhnout částku a on pak řekne: „Ne, to nestačí, to je málo!“ A jak řekl, tak učinil. Balijci mají sice málo peněz, ale zato mnoho času. Hodiny, týdny, roky, vlastně mají celý život času. Pokud bychom se chtěli tímto tempem smlouvání přiblížit k námi navržené sumě, znamenalo by to prodloužit si dovolenou nejméně o čtyři měsíce. A tak mamon zvítězil a my jsme se nalodili. Kapitán i kormidelník se začali usmívat ještě o mnoho víc, přesto že se zdálo, že už to ani není možné, a odrazili s námi od břehu. Je zajímavé, jak neškodné hravé vlnky, které pozorujete z lehátka na pláži, dokážou být nemilosrdně kruté, pokud se je snažíte přeplout na vratké kocábce. Vzpomínám na situaci, kdy jsem se snažil vlny přechytračit naposledy. Do moře jsem se sice dostal, ale strávil jsem v něm jen tři a půl vteřiny, načež mě moře vyvrhlo na pláž bez brýlí a s krvavým loktem. Jsem zkrátka suchozemec a zmítající se voda není můj kamarád. Naštěstí se dál od břehu, dle mínění mořských vlků, vlnobití poněkud uklidnilo. Nám to sice tak nepřišlo, ale oba námořníci tvrdili, že jsme v bezpečné zóně pro šnorchlování, tak šup šup do vody, ať tu nejsme věčně, my ten čas nekrademe, že.

 

Některé účastnice odmítají opustit loď. Některé se dokonce odmítají lodi pustit. Já se srdnatě pouštím a odvážně přepadávám přes palubu. Kormidelník za mnou hází ploutve, masku a šnorchl. Pozdvihl umění usmívat se ještě o další level. Já si začínám uvědomovat, že ve vodě jsem ještě mnohem větší nemehlo než na zemi, akorát nepadám dolů, ale nahoru. Vznáším se na hladině jako omastek na polévce. Voda mě nechce přijmout. Chce mě zase sežvýkat a vyplivnout. Snažím se nebrat to jako znamení osudu. Máchám ploutvemi ze všech sil, abych se přiblížil ke dnu. Nádhera. Když nepočítám pouštní bouři na Sahaře, tak jsem tohle ještě na vlastní oči neviděl. Kamení a písek. Spousty zvířeného písku. Žlutá voda se mísí s bublinami pěny běsnících vln. Trochu si připadám, že plavu v pivu Bintang, ale chuťově se to, moment… Ne, chuťově se to nedá srovnat. Ještě pro jistotu polykám pár litrů z výzkumných důvodů, abych ve svém hodnocení eliminoval vznik statistické chyby. Opravdu je to voda s pískem. Žádný Bintang. Žádné korály, žádní rejnoci, žádní měsíčníci. Ale užívám si to. Zajímavé je, že když si potápění užívám nejvíc, ostatní mají nutkání mě zachraňovat. Dokonce i kapitán se zachmuřil a vyslovil obavu, že můj nevšední plavecký styl, připomínající chcíplou želvu, by mohl vábit žraloky a přikázal deportovat mě zpátky na loď. Stejně mám pocit, že obyvatelé Bali a vlastně celé Indonésie mají s mořskými želvami trochu problém. Ne snad že by je neměli rádi, naopak, donedávna považovali želvu za největší pochoutku. Ale vytahovat mě na palubu hákem a obracet na záda, bych neprchl zpátky do bouřícího živlu, to zrovna nemuseli.

 

A nastal čas návratu. Čtyřnohým plovoucím pavoukem jsme se museli nejdříve probít přes vlnobití na otevřeném moři, pak přes příbojové vlny na korálovém pásu, a nakonec přes vlny na samotné pláži. Byli jsme mokří jako myši, ale šťastní, že jsme zažili spousty adrenalinu, a přitom zdárně dopluli do bezpečí, k úpatí laškovně kouřícího stratovulkánu Gunung Agung.

 

*

3) Sidemen

 

V jednom z údolí balijské vysočiny poblíž vesnice Sidemen ve svěží tropické zahradě mezi rýžovými poli pod ochranou bájné hory Agung leží vilový hotel v balijském stylu zvaný Subak Tabola Villa. Resort je navržen tak, že každý pavilon má své malé jezírko s barevnými rybičkami a je diskrétně ukrytý v džungloidním porostu. Obytné budovy spojují úzké kamenné chodníčky s recepcí, restaurací, bazénem, tělocvičnou, hotelovým chrámem a rozlehlou zahradou, na které se ekologicky pěstuje většina zeleniny a ovoce pro místní kuchyni. Celý areál je pedantsky udržovaný, sterilně čistý a kýčovitě krásný.

Se zbytkem ostrova má společnou zeměpisnou polohu, ale jinak to je jiný vesmír.

 

 „Aj, zde je země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající!“ hlaholím na pospávající spolupasažérky a pokouším se narovnat končetiny ztuhlé několikahodinovou jízdou mikrobusem. A už se sbíhá snad veškerý personál hotelu, dostává se nám vřelého přivítání, chlazeného ručníku a barevného nápoje s brčkem a deštníčkem. Usměvavá děvčata nás usazují do pohodlných křesílek, koupou nám nožky v lázni plné exotických květin a provádějí uvítací masáž chodidel tak poctivě, jako bychom z Candidasy přišli pěšky. Všichni zaměstnanci hotelu jsou prakticky nepřetržitě šťastní, neúprosně srdeční, nesnesitelně milí a své hosty nemilosrdně atakují láskou a sympatiemi. Ještě nikdy, pokud nepočítám Svědky Jehovovy, jsem se nesetkal s tak usměvavými a přátelskými lidmi, kterým by na srdci neleželo nic důležitějšího než moje dobro.

 

Bali je natolik duchovní země, že zde naše elektronická zařízení přestávají fungovat. Posupně odchází notebook, mobil, fotoaparát. Možná je to jenom tím vlhkem, ale součástky přece vyrobili ve Vietnamu a v Thajsku, tak by přístroje měly být na tropické podnebí zvyklé, ne? Asi nám tím bohové něco naznačují a měli bychom je vyslyšet. V rozporu s mojí domněnkou, že veškeré balijské ceremonie jsou prováděny v utajení před zraky bezvěrců, podobně, jako bohoslužby křesťanů za doby Diokleciánovy, dostává se nám pozvání k tajemnému ohňovému obřadu Agni Hotra. Ten vychází ze starobylé védské tradice a údajně má skvělé čisticí, harmonizační, posilující a energetizující účinky. Snad to pomůže i té elektronice.

 

Hinduistické obřady bývají velkolepá výpravná kostýmní dramata pojatá masově.

Jsem stoupencem názoru, že cokoli masového je dobré, leda, jedná-li se o pokrm. Masové sporty mě nelákají, o masových hrobech nemluvě. Co se masových obřadů týče, anžto představují jakousi formu duševní hygieny, beru je na milost. Duch jest povahy nehmotné, pročež se nemůže namydlit a osprchovat, že. Je nutné zajít s ním do chrámu, což je taková duchovní čistírna, a zúčastnit se nějaké té ceremonie, když už je ta příležitost. Nejdřív se ale jdeme ubytovat. A osprchovat.

 

Naše apartmá dosahuje katalogových parametrů a zcela nás ohromuje. Oproti minulému ubytování v Candidase je terasa rozměrnější, ložnice prostornější, postel širší, moskytiéra hustší, vana pro větší počet osob, a dokonce i koupelnový gekon je mnohem vypasenější. Ocitli jsme se v ráji, tedy pokud se v ráji také nesmí pít voda z kohoutku. Ledva jsme se stačili vybalit, osvěžit a dosyta vynaobdivovat honosnému interiéru, už na dveře ťuká slečna pokojská, v ruce tradiční ceremoniální oděvy a nedá prý jinak, než že nám musí pomoci s oblékáním; hlavně mně. V ten okamžik manželka k onomu nebohému děvčeti pojala zcela neoprávněnou nedůvěru.

 

Téměř bezprostředně poté, co přioděn do suknice vycházím z pokoje, stávám se ozdobou řady fotografií a amatérských videozáznamů mnoha neznámých lidí. Spolucestovatelky při pohledu na mě dojetím pláčou. S výrazem křesťanských mučedníků jdoucích do arény shromažďujeme se na prostranství u chrámu k vykonání očistného rituálu před samotným obřadem. Za zvuku pronášených manter jsme od hlavy k patě vydatně kropeni věchtem rýžové slámy máčené ve džberu se svěcenou vodou. Pak si omýváme ruce, vlasy, tváře a vůbec všechno, co ještě zůstalo suché. Jisté kouzlo tomuto počínání nelze upřít. Jako vulgární materialista sice nemohu plně pochopit význam a obsah prováděného rituálu, formou však k mé velké radosti nápadně připomíná soutěž „Miss mokré tričko“. Poté jsme uvedeni do chrámu.

Kněžka, sedící před planoucí měděnou nádobou, pronáší starobylým sanskrtem něco ve smyslu: „Ó géniové zodiakální, buďtež příznivi této velké invokaci“ a chystá oběti zápalné. I my dostáváme každý svoji misku s mnoha druhy obilnin, semen a květin k obětování žehem. Rozestupujeme se do půlkruhu kolem kotle, který sálá jako vysoká pec těsně před odpichem. Začínám chápat smysl úvodního polévání vodou. Duchovní vůdkyně předříkává předepsané formule a my se je snažíme komicky papouškovat. V mystickém vytržení zvoní na pozlacený zvonek genta, přikládá snopy vonných tyčinek a přilévá hektolitry oleje do planoucí výhně. Měď se taví, skála pod kotlem puká. Z nebe spadli dva pečení holubi. Začínáme se modlit doopravdy. Všechny mantry končí posvátnou slabikou AUM, ale já, protože stojím ohni nejblíž, říkám jenom AU! Naštěstí jazyková bariéra brání kněžce porozumět slovům mých modliteb. Přibližně každou půl minutu házíme do ohně hrst květů a rýže a vyslovujeme nějaké altruistické přání. Po hodině a půl nepřestajného grilování už je světový mír, přátelství lidí všech barev a nasycení všech hladových každému celkem u prdele a přeje si jenom jedno – Bintang! Pivo! Chlazené!

 

Když je veškeré zrno zpopelněno a misky zejí prázdnotou, rozjařeně tleskáme, křepčíme kolem vatry, zpíváme mrtvým indoárijským jazykem hinduistickou verzi písně „Vlajka vzhůru letí“, útroby vibrují, endorfiny bublají a zubíme se extrémními úsměvy v ožehnutých tvářích. Závěrem rituálu jsem trošku zklamán, protože se neopékají buřty, neskáče se přes ohniště ani se před rozchodem kolektivně nečůrá na poslední žhavé uhlíky. Místo toho nás ženština opět obchází se svěcenou vodou, kterou nám kropí horké hlavy. Vcelku s úlevou si také vyplachujeme ústa a omýváme obličej. Prstem špinavým od popela z posvátného ohně nám otiskuje jednu tečku na čelo a druhou na jazyk. Myslím, že od teď už můžu pít i vodu z kohoutku. Na čelo nám pak lepí pár zrníček rýže, za ucho strká voňavý květ plumérie a na pravou ruku uvazuje typický hinduistický náramek tří barev.

 

Na střechu z rýžové slámy bubnuje déšť. Prudký, tropický a teplý. Údolí pohlcuje tma, velebné ticho a odér spáleniny; mě horká vana, měkká postel a náruč Morfeova.

 

*

4) Balijci jedí rýži

 

Hodně rýže. Prakticky denně k snídani, k obědu i k večeři pojídají smaženou rýži, pečenou rýži, sladké rýžové koláčky, slané rýžové koláčky, rýžové koláčky v banánových listech, placky z lepivé rýže, pudink z černé rýže, čaj z hnědé rýže a poté si dopřejí ještě trochu vařené rýže; na chuť. Uvážím-li, že běžný Evropan rýži za jídlo vlastně ani nepovažuje, nanejvýše za přílohu, děsil jsem se toho, co se dočtu v jídelním lístku našeho hotelu. A nevěřili byste, bylo tam i jídlo. Dokonce mé nejzamilovanější – kachna. I poručil jsem si Bebek bengil. Číšnice si nechala objednávku několikrát zopakovat a pro jistotu i v jídelníčku ukázat prstem. Pak se s rozpačitým úsměvem odebrala ke kuchyni, odkud se ozýval hlasitý vášnivý hovor, připomínající hádku. Kuchař několikrát vyšel ze dveří a díval se významně mým směrem. Pak jsem jej zahlédl, jak oděn do smutečního sarongu a s dlouhým nožem v ruce odchází ke dvorku, kde měly kachny výběh. Pochopil jsem, že se nejspíš nejedná o minutku, natož o hotovku. Než jsem však stihl vyluxovat z misek všechny burské oříšky, krevetové chipsy, bramborové lupínky, ochutnat jídla ostatních spolustolovníků a dopít třetí pivo Bintang, pečená kachnička se nesla na stůl.

 

Pokud jste si právě představili domácí sádelnatou kačenku se šesti a červeným zelíčkem, hojně zalitou zlatavým výpekem, nejste pravými znalci indonéského chovatelství. Po dobu čtyř tisíciletí se totiž v Asii vyvíjela zcela odlišná skupina kachen. Balijské kachny jsou vlastně obdobou tzv. indických běžců, kteří se u nás těší oblibě jako likvidátoři slimáků. A jak myslíte, že chutná drůbež, která se pod rovníkovým sluncem čtyři tisíce let honí po terasovitých rýžových polích za slimáky?

 

Už první sousto mne vrátilo do dětství, neboť přesně takto podle mých představ chutnaly suché kusy mechu a stromové kůry, na kterých přežíval plazící se soudruh Meresjev. Šmak nebohého opeřence byl obvyklé chuti drůbeže vzdálen notně. Rozkládal se zhruba někde mezi enormně vulkanizovanou pryží a dřevotřískou. Záhy po polknutí prvního kousku jsem byl rád, že porce není větší. Žvýkal jsem a přemýšlel, kam bych maso s vlastnostmi, které zřídka nacházíme u betonu, zařadil na Moshově stupnici tvrdosti. Taky mě kdoví proč napadlo, že bychom si mohli na zahradě založit skalku.

 

Pod palbou mlsných pohledů svých spolustolovnic, které v iracionální snaze o racionální stravu pozřely jen něco zeleného lupení, rýže a ovoce, přinutil jsem se houževnatého ptáka dojíst pomocí automotivačních technik – za maminku, za tatínka, co by za to daly děti v Africe a vzpomínky na film Blokáda Leningradu. Na dotěrné otázky: „Tak co, jaké to bylo?“ jsem hrdinně opáčil, že se jedná o znamenitou a vydatnou krmi a již po snědení jediného sousta se cítím zasycen na mnoho dní, pročež si nedám sérii dezertů jako obvykle, ale jen chlazený Bintang.

Už ale vím, že příště oslyším volání svých středoevropsky obžerných choutek a zachovám se jako roduvěrný Balijec – objednám si rýži. Hodně rýže.

 

*

5) Na túru k Baturu

 

Přijde i o dovolené taková chvíle, že lidé, byvše přesyceni obžerstvím, zahálkou a předstíranou gymnastikou zvanou jóga (při které jsem dvakrát málem a jednou skutečně usnul) pozvednou se ke skutečnému sportovnímu výkonu. V případě mém a ostatních pěti dobrodružnic padla volba na náročnou cyklo-túru, při které prověříme fyzickou kondici v horském terénu sopky Batur. Přesněji řečeno na kopec nás vyveze klimatizovaný mikrobus, ve vesnici, kde má řidičův švagr úplně náhodou půjčovnu kol, nasedneme na bicykly a prakticky bez jediného šlápnutí do pedálů pojedeme dolů přes pomerančové sady, rýžová pole, palmové aleje a malebné vesnice, v nichž spatříme skutečný život, jak jej lidé žijí, až do domu pana průvodce, kde nám jeho rodina vystrojí opulentní hostinu. Při troše štěstí tak budeme moci zažít jedinečnou atmosféru míst, která s narůstajícím počtem turistů mizí.

 

Mikrobus je čistý, klimatizovaný a pohodlný. A pomalý. Jak už to na místních komunikacích bývá zvykem, kdejaká kráva tu má přednost. Kocháme se pohledem z okna na rýžová pole. Rozprostírají se na úpatí hor, padají do hlubokých říčních údolí a lemují vesnice. Balijcům ulehčuje pěstování rýže úrodná sopečná půda, unikátní závlahový systém Subak a bohyně Dévi Šrí, která je uctívána v malých svatyních na každém poli. A také nemalé prebendy za parkování a za vstup do rýžových teras. Místní podnikavci totiž na mnoha místech vybírají mýto od hloupých turistů, jelikož rýžové nivy zrovna v tomto okolí jsou dle jejich mínění nejmalebnější, nejkrásnější a nejzelenější. Za chvíli ale člověka pohled na tu bukolickou idylu omrzí a přijde mu to stejně pošetilé, jako sledovat pytlíky rýže v regálech supermarketu. Nevím, jestli by Asiaté byli stejně ochotní platit u nás na Hané za pohled na lány řepky.

 

A tak přijíždíme do vesnice Penelokan. Akt opuštění prostoru vozidla by se dal připodobnit k pádu hašlerky do mraveniště. V mžiku jsme oblepeni místními podnikavci nabízejícími vše od odvozu po levné ubytování. Vesnice se nachází ve výšce čtrnáct set padesát metrů nad mořem a pohled z ní je skutečně velkolepý. Hluboko dole leží kráterové jezero a v něm se zrcadlí stratovulkán Gunung Batur. Kráter je zajímavý jak kýčovitou scenerií, tak i tím, že sopka stále bublá a nikdo neví, kdy opět projeví svoji ničivou sílu. Proto honem do půjčovny kol, do sedel a dolů do údolí, než nás dostihnou pyroklastické proudy, klokotající láva a neodbytní prodejci cetek.

 

Na Bali se jezdí vlevo, ale nepoznáte to, dokud se nestanete přímým účastníkem provozu. Všechno je naopak. Už jenom obrácená poloha brzd na bicyklu, kdy se levou rukou brzdí zadní kolo a pravou přední, mě rozhazuje natolik, že neplánovaně testuji funkčnost přilby a zůstávám s pošramoceným kolenem a sebevědomím daleko za pelotonem. Projíždíme uzoulinkou silničkou, a co chvíli máme pocit, že se objevíme u někoho na dvorku. Míjíme malé domky, zahrádky, slepice nám běhají přes cestu a babičky se podivují, koho to sem démoni nesou. Malí školáci ve slušivých uniformách na mě mávají a anglicky pokřikují: „Hello sir! How are you?“ Já jim také mávám a se stejně dětskou radostí odpovídám indonésky: „Selamat pagi. Bagus sekali. Terima kasih!“ a děti se smějí ještě více, jak je tlustý bílý turista hloupý, když neví, že mávat na někoho levou rukou je velmi neslušné.

 

Najednou průvodce zastavuje, velí sesedat a vede nás na prohlídku domu svého druhého švagra, který čirou náhodou bydlí zrovna u téhle cesty. S hrdostí nám ukazuje domeček pro vaření, domeček dětí, domeček rodičů, rodinný chrám, altán na oslavy, altán pro hosty a zahrádku zarostlou exotickým plevelem. Na velkých hromadách se suší slupky z kokosových ořechů, aby v peci tolik nečadily. Kdyby Balijci tušili, že kokosové vlákno se v Evropě prodává, a za kolik, tak by s ním určitě netopili. Postupně obdivujeme zázvor, hřebíček, pepř, limetku a citronovou trávu. Vidíme růst divoký ananas a salakové palmy. Žasneme nad tím, jak kvete vanilka, zvědavě si prohlížíme kávovníky, podivujeme se nad kakaovými boby a ochutnáváme právě ze země vytrženou kurkumu. Zuby máme v tu ránu žluté jako nutrie. Na všech stromech visí cosi jako ptačí budky s neobvykle malým vletovým otvorem. Úly!

Pantáta je věhlasným včelařem a s hrdostí nám předvádí svoji pýchu – takzvané černé včely Trigona Meliponini, které jsou mikroskopicky titěrné, nebodavé a poněkud ostýchavé vůči práci, pročež je jejich med náramně vzácný, unikátní a jedinečný. Med se honosí ovocnými tóny z manga, tamarindu, ananasu, kokosu a je sladkokyselý. Příšerně sladkokyselý. Koštuji několik různých druhů, ale všechny mi chutí, a nakonec i cenou připomínají ocet Balsamico di Modena.

 

Další zastávka je na zaručeně ekologické bio agrofarmě, kde pěstují a vyrábějí tu nejlepší kávu v celé Indonésii. Podnik sice patří družstvu, ale bratr švagra tety z matčiny strany našeho průvodce zde shodou náhod pracuje jako vedoucí a srdečně nás všechny zve na ochutnávku. No nemáme my to ale štěstí? Kocháme se tedy výhledy na plantáže s kávovými keři, na ukázky produktu v různých fázích zpracování a je nám vysvětlen celý výrobní proces s ukázkou pražení. Probíhá to tak, že se nejstarší zaměstnankyně farmy oblékne do tradičního kroje a jakmile přijede zájezd bělochů, začne ostošest pražit. Vedoucí nás ujišťuje, že pražení probíhá výlučně tradičním způsobem, ručně a pouze na měděné pánvi pomocí ohně z kávovníkového dřeva, všichni ale víme, že je velmi nepravděpodobné, aby celou produkci zvládla jedna stařenka, když se kilo kávy praží 45 minut. Pak sedáme k dlouhému stolu a hosteska na podnose přináší vzorky nápojů k ochutnání.

 

Šest druhů instantního čaje s příchutí, šest druhů kávy s příchutí, pravou balijskou černou kávu a vyvrcholením kávového dýchánku je káva cibetková, známá jako Kopi Luwak. Cibetková káva se samozřejmě nevaří z cibetek, i když její název by podobná zvěrstva mohl evokovat. V kostce se jedná o kávu vyráběnou z praženého trusu řečené šelmy, která s chutí pojídá i dužnaté peckovice kávovníku. Cibetka, jakožto značně vybíravé zvíře, nejde jen tak po nějakém kávovém plodu. Nedělá sice rozdíl mezi robustou a arabikou a také je jí lhostejné, zda je či není plod v bio kvalitě, zato má talent rozpoznat ty nejlepší a nejkvalitnější bobule, protože jsou mírně nasládlé. Když je sní, v těle začnou působit enzymy a probíhá fermentace, která zrnům propůjčí tu správnou chuť a aroma. Dužina je strávena, ale jádro zůstane celé a vyjde zase z těla ven. Na tento okamžik číhají místní farmáři, kteří cibetčiny výkaly posbírají a jednotlivá zrna očistí, usuší, upraží a prodají hloupým cizincům. Pytlík kávy za pytlík broušených diamantů. Kdo by tedy nebyl zvědavý, jak chutná nejopěvovanější káva světa?

 

Všichni proto usrkáváme po malých doušcích, znalecky pokyvujeme hlavami a jsme trošku nesví z toho, že očekávané blaho se jaksi nedostavuje. Čaje připomínají spíš ten náš levný granulovaný, který jsme nesnášeli už jako děti, chemicky ochucenou řídkou kávu by si oblíbil snad jenom ortodoxní masochista a samotná cibetková káva? Nic moc. Pro nás Čechy, kteří si dopřáváme raději výraznější robustu než jemnější arabiku, je cibetková káva bez té obvyklé kávové hořkosti fádní a nevýrazná. Už po pár vteřinách nevíme, že jsme nějakou kávu pili. A my máme rádi tu intenzivní chuť silného turka, kterou cítíme v ústech ještě dlouho po vypití. Na poctivou Jihlavanku žádná cibetková zhůvěřilost prostě nemá!

 

Poslední část cesty ubíhá jaksi rychleji a radostněji, protože se už nemůžeme dočkat oběda. Vidíme sázet rýži, obdělávat rýži, sklízet rýži, mlátit rýži a sušit rýži, v duchu vidíme sebe jíst rýži. Na mnoha polích vlají fáborky na šňůrách, aby plašily nevítané ptačí hosty. Před mnoha vesnicemi se zas tyčí olbřímí sochy démonů z papírmašé, aby plašily nevítané zahraniční hosty. Ještě, než zahneme k místu posledního odpočinku u prastarého stromu banyánu, který neuvěřitelnou náhodou nepatří nikomu z rodiny našeho průvodce, jedeme přes most, na kterém probíhá rozsáhlá plíživá rekonstrukce. Balijci se svojí neukvapenou pracovní horlivostí činorodě polehávají v trávě na nábřeží a usmívají se na nás nakažlivě.

Každý hinduista přece ví, že co nestihne v současném životě, může dohnat v tom příštím.

 

*

6) Durian

 

 „Toužíte zapůsobit na své okolí? Chcete kolem sebe vytvořit efektní auru? Potřebujete si zajistit místo v přeplněném autobusu? Kupte si náš durian!“ hlásal reklamní poutač nad hlavou zelinářky v tržnici. A nezbylo, než souhlasit – banán nebo ananas vám tuhle službu jistě neposkytne.

 

Každý, kdo navštívil Indonésii, zná cedulky s přeškrtnutým durianem na vchodech do obchodů, hotelů i dopravních prostředků, zakazující nejen konzumaci, ale vstup s těmito plody vůbec. Známy jsou i případy evakuací letišť či nemocnic právě kvůli durianu. Pravda, jen málokterý z cizinců najde k zakoupení tohoto ovoce odvahu, ledaže by to byl stejný pitomec, jako já. Kdoví proč, jaksi mě to k té zelinářce a jejím durianům táhlo.

Praví znalci si durian pečlivě vybírají. Rozvážně plod potěžkávají, poměřují zbarvení ve stínu i proti slunci, zkoumají pravidelnost rozložení ostnů, kontrolují pružnost a pevnost na stisk, hodnotí celkový dojem. Jejich vyvolený kousek musí mít dokonalý tvar, barvu a především buket. Však také domorodec, který se už hezkou chvíli těmito ostnatými koulemi probíral, znalecky každou očichával a potřásal s ní u ucha. Pak se zahleděl na hromadu, kde jej zaujal brouk vruboun, který se usilovně snažil zadníma nožkama jeden z plodů odkoulet.

„Vám to chutná?“, vyzvídám. „Je to dobré?“

„Jo, to to je jako s olivami, k tomu se musíš projíst,“ opáčil mužík.

„A jak si mám vybrat?“, táži se bezradně a snažím se vzbudit lítost, aby mě jeho rada nestála příliš mnoho peněz.

Balijec opatrně sebral broukovi jeho kousek, něžně plod polaskal, zatřepal mi s ním u ucha a říká: „Slyšíš, jak se to tam hýbe? Nesmí to žbluňkat ani chrastit.“

Neslyšel jsem nic.

„A teď si přičichni. Ve srůstech to musí být trochu cítit, ale ne moc.“

Necítil jsem nic.

Chlapík se usmál a pravil, že jestli ten durian budu chtít, ať za něj nedávám víc než 20.000 rupií, a hlavně ať si jej nechám dobře zabalit. Durianem jsem ještě chvíli třepal, aby bylo vidět, že tomu rozumím, pak jsem ho usmlouval na 40.000 a šel k autu za zbytkem výpravy. Dámy nijak neprotestovaly, neboť byly ještě omámené dojmy z návštěvy veřejného WC. Až na moji ženu, která si byla koupit vějíř. Když vstoupila do vozu, chvíli čichala a potom řekla: „Co je to? Řekněte mi všechno, ať je to zpráva sebehorší.“

 

Na ta slova balíme durian do dalších tří igelitových pytlíků, omotáváme izolepou, věšíme na vnější stranu okénka automobilu a okno zavíráme. Odjíždíme z tržnice směrem k hotelu. Po chvíli téměř zastavujeme. Před námi jde smuteční průvod. Jedeme disciplinovaně za procesím, když tu se náhle obrací vítr. Truchlící pozůstalí se začínají přiklánět k názoru, že kremace nesnese odkladu a přidávají do kroku. Ovoce, v mnoha směrech podobné námořní mině, slaví svůj triumf. Začíná slzet i řidič. Jedna z pasažérek mu duchapřítomně zakrývá nos mokrým kapesníkem a podpaluje vonící stromeček na zpětném zrcátku. K hotelu už zbývá jen dvanáct minut cesty. Během ní ještě dvakrát hlasujeme, jestli smraďocha radši nevyhodíme. Česká šetrnost nakonec zvítězila.

 

Durian cibetkový (Durio zibethinus) patří mezi ovoce s vysokou cenou, takže o plodící stromy je potřeba pečovat jako o slepici nesoucí zlatá vejce. Strom dorůstající až třiceti metrů kvete jednou za dva roky. Plody mají velikost lidské hlavy a jsou nápadné velkými výrůstky vzdáleně připomínající trny. Jsou velice zdravé. Konzumace durianu snižuje horečku, dobře zasytí a působí také jako afrodiziakum. Mnozí lidé si myslí, že má magickou moc a zaručí ženám mladistvý vzhled. Dělá se z něj zmrzlina, marmeláda, bonbóny a také koktejly. Má však i stinné stránky. Toto ovoce by neměly jíst osoby s vysokým tlakem a těhotné ženy. A nemělo by se kombinovat s černou kávou a alkoholem. Dá se říci, že durian je plodem pro skutečné gurmány. Nesnese ho každý. Důvodem je jeho intenzivní odér, který v přírodě vyhledávají veverky, myši, prasata, a dokonce i šelmy. Lidé jen někteří. Zvýhodněni jsou ti, kteří přišli o čich, mají silnou rýmu nebo bydlí v Lošticích, protože stačí malá škvírka ve slupce, a v nepřipraveném člověku vyvolá extázi, kterou nelze popsat pouhými slovy. Na stupnici lákavosti k jídlu pak dosahuje stupně mínus šest.

 

Durian, který jsme si vezli, jak už dramatičnost cesty napovídala, při procesu věšení z okna utrpěl malou trhlinku. Už po vybalení jeho zápach měl sílu dvou set chcíplých tchořů, táhl se zaručeně do vzdálenosti tří kilometrů a na sto metrů byl schopen porazit šest dospělých očkovaných mužů evropského typu, žijících nad hranicí chudoby. Taková věc dovede leckoho odradit, ne však mě. Navzdory respektu k tomu ovoci, podobajícímu se velkému kaštanu, beru nůž a pomalu zapichuji hrot do malé škvírky v obalu. Vím, co je puch, byl jsem dva roky na vojně, ale to, co se vyvalilo z řezné rány, nemá konkurenci. Snažím se myslet na něco jiného, úplně jiného, na něco… ne, na tohle ne. To bych si moc nepomohl. Na tohle taky ne. No, na tamto už vůbec! Nemyslím na nic, ale nelepší se to. Dostávám se dovnitř, kde jsou tři oddělení plná mazlavé bíložluté hmoty a v ní několik amorfních hrud s peckou. Teď už stačí jediné – zapomenout na vše a prostě se jenom zakousnout.

„No ty ses zbláznil, to ať tě ani, ještě tě to, ještě ti to oči, prsty, ústa, nos, ještě nás to všechny!“ snaží se mě demotivovat spolucestovatelky a některé se dívají pohoršeně, většina se ale s odporem odvrací. Zvedá se mi trochu žaludek, ale ochutnávám. Proslulý britský přírodovědec Alfred Russel Wallace v 19. století mluvil o chuti smetanového krému s bohatou příměsí mandlí a dodával: „Navzdory svému zápachu chuť durianu nevyvolává pocit na zvracení ani nic podobného. Čím více ho jíte, tím méně vám páchne.“ Kousnu si ještě jednou, ale ta orgie chutí na jazyku, ten silný a zároveň jemný dopad na chuťové kanálky, ta mazlivá rozplývavost hmoty ze směsi banánového pudinku, vanilky, skořice a nebeské many se stále nedostavuje. Pořád cítím hnijící brambory, zkaženou cibuli, přezrálý sýr, zpoceného psa a skunka chcíplého v pavilonu opic. Na to, aby mi páchnul méně, jak pravil Mr. Wallace, zřejmě nemám dost durianů.

 

*

7) Balijské mrzutosti

 

V období dešťů prší. Ne v jednom kuse, jak si my Evropané představujeme, zato vydatně. Po dešti mnohé silnice nahradí potoky, řeky a peřeje. Kromě běžných pouličních odpadků proud odnáší i předměty, které plavou a zvířata, která neplavou. Vše pak končí v moři. Příboj nakonec všemi těmi odpadky vyzdobí pláže, aby si jich dosyta užili i dovolenkáři, kteří jsou líní vydat se na ně podívat do vnitrozemí. Není divu, že se Lonely Planet o těchto plážích vyjadřuje slovy: „I náročný turista na nich nalezne úplně všechno.“

Balijci si však nestěžují. Nářky, scény, křik ani vulgarity nejsou v této zemi domovem.  Ostrované považují za neslušné a netaktní, když je obtěžujete vašimi problémy a mrzutostmi. Mají dost svých problémů a mrzutostí. Umějí je však ohleduplně skrývat za úsměvem.

 

Když se na Bali narodí miminko, nesmí se půl roku dotknout země. Má se za to, že nově reinkarnovaná křehká lidská duše potřebuje celých šest měsíců k tomu, aby se její božská podstata řádně zabydlela v lidském těle. Pojem „na rukou nosit“ zde dostává svůj pravý význam. S pojmenováváním potomků je to ještě komplikovanější. Na Bali používají pouze čtyři jména, která vlastně reprezentují pořadí, ve kterém se dítě narodí.  Děti se tu proto jmenují První, Druhý, Třetí a Čtvrtý.  Páté dítě se jmenuje opět První, šesté Druhý…  Je to takový trest rodičům za to, že přispívají k přelidnění ostrova.

V šesti letech nastupuje capart povinnou školní docházku. Od naší devítiletky se jen drobně liší tím, že jejich prvním rodným jazykem je balijština a druhým indonéština.  Také angličtinu se učí jako povinný jazyk a musí z ní odmaturovat. Všichni Balijci mluví obstojně nejméně třemi jazyky. V češtině zatím ještě dost pokulhávají.

 

Ani orientace v čase zde není snadnou záležitostí. Ostrované totiž používají současně tři kalendáře. Kromě našeho západního je tu ještě kalendář saka, který má 354 nebo 355 dní a jeho letopočet je oproti gregoriánskému o 80 let opožděn, a velmi komplikovaný kalendář wuku. Ten je založen na lunárních cyklech, má 210 dní a je rozdělen do týdnů, které jsou nestejně dlouhé. Navíc má každý týden, a dokonce i den několik různých názvů. Pro laika je rozhodně snadnější číst z křišťálové koule než z balijského kalendáře.

 

Pokud máte schůzku s Balijcem, tak i když jedete hodně pozdě, stejně tam budete první. Místní žijí svůj život svým tempem. Jsou obklopeni bohy, duchy a démony a věří v rozdělení světa do tří pásem. Nejvyšší pásmo je v horách, kde žijí bohové, které musí člověk neustále uctívat. Střední pásmo patří lidem. Tady je klid pro život a není čeho se bát. Démoni sídlí pod zemí a v moři. Několikrát denně proto věřící obětují bohům a předkům, stejně jako démonům, které se tím snaží držet od těla, dary zvané canang. Jsou to malé tácky z banánových listů sešpendlené bambusovými třískami, na kterých je úhledně naaranžována rýže, ovoce, květiny, sladkosti a zapálené vonné tyčinky. Oběti pro bohy jsou vždy umístěny na vyvýšených podstavcích, pro démony jsou pokládány na zem. V podstatě se jedná o miniaturní dárkové koše, kterými si hinduisté kupují přízeň božstev, a ta jim za odměnu na ostrov posílají miliony turistů s napěchovanými peněženkami.

 

Taktéž časový rozvrh pěstování rýže od sázení přes zavlažování až po sklizeň je do značné míry ritualizován, či alespoň řízen subakem, důmyslným vodohospodářským systémem zavedeným již v 11. století, který má i výrazný náboženský a společenský rozměr. Farmáři chodí na svá pole brzy ráno, než začne horko a pak opět k večeru, když přejde největší žár.  Mezi tím ale nelenoší.  Každý zemědělec je rovněž zručným umělcem. Mezi turisty jsou proslulé jejich malby, řezby, sochy a také zaručeně ručně tkané textilie. Věhlasné jsou i tance Legon, Barong a Kecak s dokonale provedenými pohyby chodidel, rukou, prstů, zápěstí, krku a očí, ze kterých vyzařuje božský klid a harmonie.

Na něčem si Balijci své vzteky ale vybít musí, a snad proto je na ostrově tolik hudebníků. Všechny balijské hudební nástroje jsou totiž bicí.

 

*

8) Balijci jsou věřící

 

Tradiční hinduistická víra značně ovlivňuje veškerý život na ostrově. Svátků mají víc než pracovních dní, bohů víc než obyvatel a chrámů víc než obytných budov. Hinduistické chrámy najdete všude. V terasách rýžových polí, na hřbitovech, uprostřed lesů, v jeskyních, na tržnicích, na plážích, ve městech i v každé vesnici. Malá svatyně je v každé domácnosti i v každém hotelu, často i v každém pokoji. Zámožnější rodiny mívají na dvorku svatostánek, který si mnohdy nezadá s leckterou katedrálou u nás. Dokonce i součástí větších chrámů bývá několik menších. Není divu, že ty nejznámější se staly vyhledávanými turistickými atrakcemi.

 

Matkou všech balijských modliteben a úplně nejvíc nejhlavnějším svatostánkem je Pura Besakih, skupina třiadvaceti chrámů různého stáří a velikosti. Nemůžete jej minout, plazí se vzhůru po svahu nejvyšší hory ostrova, stratovulkánu Gunung Agung. Už sopka sama je pro Balijce božstvem, navzdory tomu že zhruba jednou za sto let vybuchne a zničí, na co přijde. Znáte sopky, ty si dělají, co chtějí. Naposledy to bylo v roce 1963, shodou okolností právě v termínu oslav. Vulkán explodoval takovou silou, že se odtrhla podstatná část vrcholu. Kdosi spočítal, že do vzduchu při výbuchu vyletěly dva kilometry krychlové země, což je samozřejmě nesmysl. Každý přece ví, že Země není krychlová ale kulatá.

 

Provoz každého mandiru bývá hrazen z peněz místních věřících. Praxe však ukázala, že z kapes zahraničních nevěřících lze vytáhnout mnohem vyšší částky a daleko snadněji, pročež tento krásný chrámový komplex ovládá gang hamižných domorodců, kteří jsou pověstnou výjimkou z pravidla o jinak velmi slušných, skromných a přátelských Balijcích. Cílem těchto mafiánů je cizince nestoudně oškubat a mají na to léty vypracované metody; přesto hordy turistů vytrvale a neúnavně obléhají Pura Besakih, jak husité Karlštejn.

 

Portál chrámu je střežen mnoha kamennými strážci. Při pokusu o vstup se ukazuje, že ne všichni strážci jsou kamenní, tak fotím způsobně jen skrz mříže. Na většině mých fotografií z tohoto místa jsou rozmazané detaily mříží a cedulek s nápisem „Only for praying“. Dokonce i Brahma Stvořitel, Višnu Udržovatel a Šiva Ničitel nesou s nelibostí, že se nejdeme do svatyně modlit ale očumovat, pročež zatahují oblohu mrakem velikým. Minutu nato přichází neuvěřitelný slejvák, doprovázený deštěm. Vyčítavé pohledy účastnic zájezdu nenechávají nikoho na pochybách, kdo za to asi tak může. Všudypřítomná mlha dodává onomu místu na mystičnosti a unikátní atmosféře. Snad i proto je Besakih proslulý svými častými, hromadnými a neuvěřitelně výpravnými náboženskými obřady. Bohužel je stále zamračeno, a tak si neužíváme pohledu na vrchol sopky ani výhledu na jistě malebnou okolní krajinu. Nakupujeme něco cetek, trs banánů, pytel buráků, odevzdáváme zapůjčené sarongy a odjíždíme k netopýří jeskyni.

 

Jeskynní chrám Goa Lawah je dalším z nejdůležitějších chrámů na Bali. Pro netopýry představuje místo odpočinku, pro věřící příležitost k modlitbě a meditaci, pro obchodníky zlatý důl a pro turisty veliké zklamání. Od většiny děr v kopci obývaných netopýry se liší tím, že zde je nutné nejdřív zaplatit parkovné, vstupné a půjčovné rituální suknice se stuhou. Pak se prodrat hordou agresivních prodavačů masek, soch, vyřezávaných dveří, zrcadel, obrazů, váz, fontán, mističek, podšálků, zvonkoher, náramků, korálků, pohlednic, sarongů, šperků a jiných produktů, bez kterých se dle jejich mínění žádný turista neobejde, a nakonec se nechat okřiknout od místního mnicha, že do pukliny můžete nahlédnout pouze z dálky, a jestli překročíte diskrétní zónu, tak vás ochranka za recitace posvátných manter umlátí vonnými tyčinkami. Jen pisklavý křik a pronikavý zápach netopýrů je tu pro všechny, bez ohledu na věk, pohlaví a náboženské přesvědčení.

Cestování vám dá něco, co si nemůžete koupit, totiž poznání. Hlavně poznání vás samotných. Jestliže jste podlehli lákavým sloganům v turistických průvodcích a přijeli jste na Bali získat ztracenou chuť k životu, srovnat si nervy a nabýt nové sebevědomí, rozhodně vynechte návštěvy chrámů. Tady vám rýže nepokvete. Ačkoli je tu jeden…

 

Tirta Empul je svatyní, ve které se zaručeně osvěžíte. Když ne na duchu, na těle určitě. Obyvatelé všech koutů ostrova sem přicházejí, aby se duchovně očistili a vyléčili své neduhy koupelí ve zřídlech, která jsou už od r. 962 považována za nejposvátnější na celém Bali. Jsou to v podstatě koupací bazénky z červených cihel, do nichž přitéká voda z pramenů ve vnitřním nádvoří chrámu. Něco jako veřejné lázně. Lidi stojí ve vodě šíleně dlouhou frontu a čekají, až se dostanou k chrličům, odkud přitéká voda, aby se opláchli, napili, pomodlili a zase šli. Žádné vířivky, skluzavky ani tobogány, žádná zmrzlina, horké párky ani točený Bintang. Svatá voda teče ze třiceti trysek, z nichž každá má dle legendy svůj specifický magický účinek, jako zajištění prosperity, očista duše, ochrana před nemocemi, zlými duchy, před hadím uštknutím a tak podobně. Zvláštní je, že když ze spáry v kamenné zídce vylezl had a proplouval bazénkem mezi čekateli na očistu, všichni se s řevem hrnuli na břeh, nikoli k prameni slibujícímu ochranu před uštknutím, jak by se dalo čekat.

Inu i ta nejpevnější víra může mít svoje trhliny.

 

*

9) Ubud

 

Městečko Ubud ve vnitrozemí ostrova Bali proslavil film Jíst, meditovat, milovat, v němž hlavní hrdinka překoná mnohé útrapy, všeliká protivenství a v okamžiku, kdy ani ona ani citově pohnuté divačky s tím už celkem nepočítají, nalezne konečně cestu k sobě samé, duševní klid, rovnováhu a lásku, anžto jest obec domovem nevídaného počtu významných intelektuálů, tradičních umělců a duchovních učitelů.

 

Přestože Ubud na první pohled vypadá jako malé město, ve skutečnosti jej tvoří čtrnáct vesnic. Až do roku 1930 byl nenápadným, bezvýznamným, rurálně idylickým a turisty nedotčeným zapadákovem. A kdo by něco takového nechtěl vidět, že? Za tím účelem sem od té doby míří celé zástupy jogínů, veganů, ochránců zvířat, přírodních léčitelů, žen zarostlých v podpaží, přestárlých hippíků, digitálních nomádů a jiných životních ztroskotanců. Ubud nepochybně má svoji jedinečnou atmosféru. Jestli ovšem čekáte, že na vás za prvním rohem dýchne vnitřní klid, chvějivé tajemno, tradiční hodnoty a letitá kultura, jste špatnými odhadci směru kulturní evoluce. Vyskočí na vás stovky gastropodniků, koktejlových barů, masážních salónů, tetovacích studií, cestovních kanceláří, kurzů jógy, vaření, malování, tesání kamene, rituálních tanců a stylových hotelů s vyhlídkami na rýžová pole, jež zde otevřeli většinou Evropané nebo Australané.

 

Ubud je dnes něčím mezi obrovskou uměleckou galerií a nikdy nekončícím folklorním festivalem. Můžete navštívit ateliéry malířů, u kterých koupíte kýče za pár rupií, nebo velká umělecká muzea, nabízející kýče za astronomické částky. Vystavených obrazů naštěstí není tolik, aby vám nevratně znetvořily vkus, ale dost na to, abyste získali přehled o úpadku balijského malířství od 19. století do současnosti.

 

Co se folklóru týče, nejspíš si necháte namluvit, že tím úplně nejvíc nejtradičnějším zážitkem je tanec Kecak (čti: kečak), při němž několik desítek spoře oděných mužů sedí v loučemi osvětleném kruhu a doprovází taneční představení pohyby rukou a rytmickými výkřiky „čak-čak“. Sóloví tanečníci v úchvatných barevných kostýmech pantomimicky ztvárňují příběh z hinduistického eposu Rámájana o únosu princezny Síty, kterou ze spárů zlého démona vysvobodil velitel opičí armády Hanuman, což dodává představení punc autentické starobylosti. Tanec Kecak však ve skutečnosti vznikl ve 30. letech 20. století. Jeho autory jsou německý malíř a hudebník Walter Spies a jeho asistentka Katherine Merschová, kteří Kecak vytvořili pro film Ostrov démonů.

 

Pravdou je, že původní Rámájana balet začíná v podvečer, končí nad ránem a diváci při něm běžně usínají. Turistická verze je však ve fastfoodové úpravě, takže se nudit nestihnete. A pokud ano, nakonec vás dozajista rozveselí skotačivý extatický taneček Sanghyang Jaran, při němž hlavní protagonista za pomoci transu a dřevěného koně zuřivě kluše bosýma nohama po rozžhavených uhlících, jako kdyby jel na opravdovém a velmi splašeném hřebci, až všude kolem létají rudé jiskry. Když začínají doutnat diváci v prvních řadách, zřízenci košťaty nametou uhlíky zase na hromadu a celý spektákl se opakuje, dokud tanečník není propečený well done. Potom přichází kněz, postříká jezdce svěcenou vodou a rozežene oblaka páry. Tanečník se probírá z transu, vítězí v něm businessman nad umělcem a nastavuje dlaň. V Ubudu se tomuto gestu prostě nevyhnete. Každý obchodník, ať prodává cokoli, má sedm dětí, nemocnou ženu, vetché rodiče, semetrickou tchýni a od rána ještě nejedl. A turista kudy chodí, tudy platí. Moderní svět se globalizuje a nešvary se v něm šíří daleko rychleji než věci dobré. Naštěstí tento modus operandi neplatí pro celý ostrov. Většina poživačných a rozhazovačných návštěvníků, kteří nevědomky dělají z domorodců hrabivce, přiletí do Denpasaru, bydlí v Kutě a Ubud je nejzazší hranice, kam jsou ještě ochotni jet na výlet. Snad to tak ještě dlouho zůstane.

 

Jinde totiž zjistíte, že pro místní lidi jsou ceny úplně jinde. Ale nejen ceny, i jejich platy jsou úplně jinde. S úmyslem podpořit místní ekonomiku, koupil jsem si tedy tričko s obrázkem slona, o němž etiketa praví, že bylo vyrobeno na Bali. Štítek rovněž doporučuje dodržovat některé zásady, aby potisk na tričku vydržel co nejdéle, totiž prát tričko s potiskem naruby, sušit tričko naruby, žehlit tričko naruby, a tak pro jistotu nosím tričko naruby. Jeden nikdy neví, že.

 

*

10) Chuť Bali

 

V majoritně muslimské Indonésii pouze Balijci vynikají hinduismem a vlídnou blahosklonností k vrtochům západních cestovatelů. A tak pro uspokojení globálních tužeb návštěvníků odstavili vše lokální a původní balijské na vedlejší kolej. Nabídky se teď točí kolem přepychových hotelů, luxusních restaurací, butiků, cestovních kanceláří, směnáren, masážních salónů, kýčovitých suvenýrů, napodobenin značkového oblečení, padělků hodinek, imitací šperků a vůbec všeho, co koupíte u vietnamských trhovců i doma. Jako cizinec můžete pít alkohol, můžete jíst vepřové i hovězí, můžete si obléknout i svléknout co vás jen napadne. Zničující vliv masivního turismu rychle mění ráz ostrova i mentalitu místních obyvatel. V kultuře stolování si ostrované naštěstí zachovávají stále určitou osobitost. Ačkoli těžko říct, zda je na místě výraz „naštěstí“.

 

Ať už budete jíst cokoli, čímkoli a z čehokoli, jedno je jisté, ze začátku pocítíte zažívací problémy. Od drobných křečí až po krvácivé průjmy dramatického průběhu. Příčina je prostá – v potravě jsou jiné bakterie než u nás. Na nezvyklé hygienické podmínky v exotické zemi se můžete připravovat už doma: pít vodu z obecního rybníka, zeleninu omývat v kaluži, maso nakupovat v Kauflandu nebo se hojně zásobit živočišným uhlím a Endiaronem. Ale není toho nezbytně zapotřebí. Prášky proti průjmu koupíte všude. S jazykovou bariérou si nedělejte starosti. Jakmile lékárník vidí Evropana, který má jednu ruku na břiše, druhou na zadku a naléhavě pronáší: „Úúúh, úúúh!“ okamžitě mu podává léky proti průjmu a ani neočekává, že se bude smlouvat o ceně.

 

My Moravané jako prevenci před průjmem doporučujeme slivovici. Ráno, v poledne i večer. Slivovice v žaludku povraždí všechny bakterie bez ohledu na jejich etnický původ či náboženské přesvědčení a je klid. Horší případ nastane, sháníte-li se po ekvivalentu slivovice až na místě samotném. Alkohol není na Bali tak běžnou součástí života, jako je tomu například na Valašsku. Nenajdete zde výčepy, nálevny, pivnice ani vinné sklepy ale alkoholické nápoje, když budete trošku pátrat, nakonec objevíte. Nejsilnější domácí lihovinou, kterou můžete ochutnat, je arak, ale proboha nedělejte to! Pije se tak, že po malých doušcích usrkáváte, válíte po jazyku, znalecky pokyvujete hlavou, přičemž se usilovně snažíte potlačit dávicí reflex. Chuť takového nápoje připomíná zimní kapalinu do ostřikovačů, ale můžete to zvládnout. Pokud se ovšem nerozhodnete něčím takovým opít. Kocovina bývá v tropickém klimatu nesnesitelná, ale běžnému turistovi nejspíš nehrozí. Kromě chuti vás totiž rozpláče i cena. Alkohol je v téhle zemi jedna z mála opravdu drahých komodit. Nejlevnější víno balijské vinařské společnosti Hatten Wines stojí sto padesát korun, přitom se chutí přibližuje okurkovému nálevu (a to nezmiňuji místní rýžové víno Brem, kterým by se daly odvápňovat rychlovarné konvice). Jediný nápoj, který vás oblaží a nezruinuje, je pivo. Nejčastěji se pije Anker a Bintang, který koupíte v krámě za šedesát korun, v baru i za stovku. Žízeň hasí spolehlivě, a jelikož vám zachutná až v množství, které si nemůžete dovolit, nejspíš budete uchráněni opilství i pohledu na účet s částkou ve statisících rupií. Nedívá se na to hezky, ale není rozumné kupovat si levný doma pálený alkohol někde na tržnici, protože podle statistik na Bali zemře kvůli metanolu ročně až čtyřicet cizinců. Počet místních nebožtíků statistiky raději neuvádějí.

 

Oproti tomu balijská kuchyně je provoněná kořením, má sladkou, mírně pikantní chuť a je levná. Ne snad, že by zde bylo málo mondénních restaurací, kde není problém draze pojíst, aniž by se člověk najedl, ale dáte-li přednost obsahu před formou, uděláte dobře. Rozhodně si nevozte paštiky a pytlíkové polévky, jako do Chorvatska. Pokud si troufnete jíst s místními v pojízdném stánku na ulici, dokážete večeři pořídit za dvacet korun. Ovšem nejtypičtějším místem, kde seženete jídlo, je maličká restaurace zvaná warung. Když se budete chtít hodně přecpat a dáte si zde předkrm, hlavní jídlo s pitím a zákusek, nebude vás to většinou stát víc jak sto korun (pokud umíte smlouvat, tak osmdesát). Jistě, tu a tam zapomenou přinést objednané jídlo nebo jim to dlouho trvá, ale usmívají se a nečekají na spropitné.

Najdou se zastánci názoru, že Balijská kuchyně se co do chuti a rozmanitosti nedá srovnávat s thajskou nebo vietnamskou. Nu, naplňte si talíře Nasi campur (smažená rýže se zeleninou), Mie goreng (smažené nudle se zeleninou), Gulai ayam (kuře na kari), Sate lilit (špejle obalené rozmixovanou rybou s kořením), Ayam goreng (smažené kuře), Ikan goreng (smažená ryba), Soto ayam (polévka s rýží, nudlemi, zeleninou a kuřecím masem), Gado-gado (zeleninový salát s tofu, vejcem a arašídovou omáčkou), Cap-cay (směs smažené zeleniny), Tempeh (smažené plátky fermentované sóji), Pisang goreng (smažený banán) a pak mluvte! Nebo ne, ještě nemluvte, zapomněli jste na dezert. Zkuste třeba Bubuh injin (puding z černé rýže, palmového cukru a kokosového mléka). Určitě ale vyhněte všemu, co je, byť jakkoli lákavě, zabaleno v banánovém listu. Navzdory západnímu mínění, že cukr a tuk jsou nemilosrdnými zabijáky, Balijci všechno smaží v oleji a do všeho přidávají cukr. Do všeho, s výjimkou tradičních dezertů v banánových listech, které byly dříve určeny hlavně pro rituály, obětiny a různé oslavy, proto byl větší důraz kladen na vzhled než na chuť. V poslední době však i tyto kulinářské kuriozity získávají na oblibě u turistů, kteří si nechali namluvit, že zelené jídlo bez chuti je zdravé.

 

Dnes, zachváceni touhou po dobrodružství neodoláváme a vstupujeme s manželkou do toho nejvíc nejchudšího warungu – igelitem omotaného přístřešku u silnice. Prkno na špalcích místo stolu, plastové židle, žádní hosté. V koutě se o kempingový plynový vařič opírá děvče a přemýšlí, jestli jsme se zbláznili, nebo jen zabloudili. Tváříme se světácky a usedáme. Slečna přináší stručný jídelní lístek napsaný fixou na kusu kartonu, místo talíře bambusový košík vystlaný banánovým listem, v něm dvě vidličky a lžíce. Vybírám si Mie goreng. Servírka se ptá, zda chci pokrm nepálivý, téměř nepálivý, málo pálivý, středně pálivý, pekelně pálivý nebo normální balijský. Objednávám pro ženu nepálivý a pro mě normální balijský a misku sambalu navíc. Děvče se významně usmívá a koulí při tom očima. Sahám do kapsy a pokládám ke své lžíci hrst chilli papriček, které jsem ráno naškubal na hřbitově. Servírka se už směje nahlas a třeští bulvy tak, že kdyby chtěla hrát na slepou bábu, museli by jí zavazovat oči podprsenkou. Sporák syčí, pánev prská a šlehají z ní plameny. Z nedaleké stodoly se začínají trousit vesničané znudění právě probíhajícími kohoutími zápasy, vytvářejí volný kruh kolem našeho stolu a uzavírají sázky.

 

Děvče nese na stůl dva kopce žhnoucích nudlí na banánových listech, mísu červené omáčky a hasicí přístroj. Vůně pokrmu je omamně lahodná. Neváhám, polévám nudle přidaným sambalem a posypávám chilli papričkami. Banánový list začíná extrémně rychle vadnout. Po prvním ochutnání se v ústech rozvine nasládlá ovocná chuť se stopou manga a avokáda, přecházející do muškátové, velmi koncentrované příchuti, načež se připojí omamně kořenitý buket se zeleninovým akcentem kapie a rajského jablka. To vše zhruba v prvních dvou soustech. Poté se otvírá peklo. Připadám si jako polykač ohně, který se namísto výdechu omylem nadechnul. Navzdory pocitu, že bych jazykem mohl žehlit prádlo, jím statečně dál. Tělo je roztaveno na sálající plazmu a posléze je formováno do tvarů, jaké jsem kdysi viděl ve filmu s Arnoldem Schwarzeneggerem, o kterém jsem si až do teď myslel, že je to sci-fi.

Dávám si malou přestávku, abych převlékl propocené tričko, vykloktal si Panthenolem a pojedl něco masti na spáleniny. Oba Balijci, kteří vsadili na mě, mi ovívají obličej palmovým listem, zatímco početný zástup ostatních se smíchy plácá do stehen, protože ještě nikdy neviděli tak barevného bělocha. S překvapením zjišťuji, že i jídlo z legálních surovin dokáže navodit stavy euforie, doprovázené barevnými halucinacemi.

 

Jakkoli jsem byl z počátku přesvědčen o opaku, můžu vás ujistit, že pekelná muka za nějaký čas odezní. Ve chvíli, kdy jsem si přestal říkat „bože, co jsem to já idiot snědl, to už nikdy neudělám“ najednou si uvědomuji, že bych si ještě kapku, ale opravdu malou kapku, jen tak na špičku jazyka… A tak ještě vylízávám misku od sambalu a chroustám poslední chilli. Domorodci, když vidí, jaký jsem hrdina, propukají v jásot a začínají se semnou opřekot družit. Z warungu mě vyprovází hlaholící houfec podobný tomu, který se loučil Karlem Havlíčkem při jeho odjezdu do Brixenu. Tolik přátel, které ve skutečnosti neznám, nemám ani na fejsbůku.

 

*

11) Bali ze sedadla skútru

 

Ani sebekomplikovanější dopravní situace na těch nejhorších komunikacích v Evropě vás nepřipraví na to, co zažijete na balijských silnicích. Už první pohled vás přesvědčí, že silnice je místem, kde o život přijdete snáze než kdekoli jinde. A což teprve druhý pohled.

 

Žádného Balijce by ve snu nenapadlo jít někam pěšky. Ve všudypřítomném horku, vlhku a dopravním chaosu je to vysilující, nemluvě o tom, že skoro nikde nejsou chodníky. A pokud jsou, tak na nich přece parkují skútry, že, to dá rozum. Jenom hloupý bílý turista se tomu podivuje a rozčiluje se, že nedokáže přejít ulici ani po přechodu. A přitom pouze nemá tu správnou techniku. V zásadě stačí kdekoli pomalým krokem vejít do vozovky a doprava se před ním sama rozestoupí, jako moře před Mojžíšem. Na to ovšem člověk musí být silně věřící, odolný vůči stresu a příliš nelpět na životě. Některé hotely už dokonce začaly poskytovat takovou zvláštní službu – portýra, který zastavuje dopravu. Když bílý host potřebuje přejít vozovku nebo vyjet z hotelového parkoviště, zřízenec neohroženě vstoupí do středu silnice a pískáním a gesty zadržuje provoz, dokud bázlivého klienta bezpečně nepohltí smog.

 

Tak jako je na Bali tvárný čas, stejně flexibilní jsou zde i pravidla silničního provozu.

Ostrované jezdí vlevo. Ale i vpravo, uprostřed nebo úplně mimo silnici, pokud to povaha vozovky a řidiče dovoluje. Šoféři se starají jen o to, co se děje před nimi, zbytek nevnímají, protože to mají na starost zase ti vzadu. Kdo troubí, ten jede. A neznamená to, že by se všichni chtěli vzájemně poslat do háje. Klakson tu svým způsobem funguje jako univerzální sdělení veškerých emocí a úmyslů. Klaksonem se tu zdraví, klaksonem se varuje, že se řítíte do zatáčky, klaksonem na křižovatce oznamujete, že jedete a ostatní se vám musí vyhnout, klaksonem popoháníte váhavější řidiče a káráte rebely, kteří se pokoušejí narušit plynulost dopravy úmyslem zastavit před křižovatkou na červenou. Přednost má přece vždycky vozidlo větší a silnější, nebo to se zvučnějším klaksonem. Nelze si představit, že tu některé z aut nemá klakson. Vážně, bez klaksonu nikam jet nemůžete, protože nikdo z Balijců by vaše úmysly za volantem nepochopil.

 

Každý, opravdu každý automobil vypadá jako nový, je bez šrámů, odřenin a čistotou se jen blyští, až to zavání spiritismem. Balijský řidič má totiž vozidlo posvěcené, a navíc si před každou cestou na palubní desku postaví monstrózní košík s obětinami bohům. Větší část předního skla mu to sice zakryje, takže hůř vidí, ale bohové jej zato více chrání a tím se to vyrovná. Z toho je patrné, že není možné v této totální dopravní anarchii jezdit a nemodlit se při tom. Oficiální povolená rychlost v obci je čtyřicet kilometrů, mimo obec sedmdesát kilometrů za hodinu, ale praktický provoz se těmto limitům ani vzdáleně nepřibližuje. Doprava se na všech cestách pohybuje rychlostí alpského ledovce. Zatímco doma jste na silnici vždycky sami za sebe, na Bali se stáváte součástí jakési zvolna tekoucí řeky vozidel. Bezpečná vzdálenost mezi vozidly je přibližně deset centimetrů. Důležité je tedy bedlivě sledovat, co se před vámi a kolem vás děje a pomocí předtuchy, telepatie a jasnozřivosti se pokoušet uhodnout, k čemu se okolní řidiči chystají.

 

Absence značení jízdních pruhů umožňuje jejich operativní tvorbu, vyplývající z momentální situace. Kolik vozidel se v daném okamžiku dokáže vtěsnat vedle sebe, tolik je jízdních pruhů. Když se doprava, nedej Brahma, trochu rychleji rozjede, jsou dynamické změny počtu pruhů obzvláště zábavné. Dopravními ukazateli a směrovými tabulemi se to na balijských komunikacích také zrovna nehemží. Domorodci cestu znají a cizinec, ten si má přece najmout řidiče nebo průvodce, aby oživil místní ekonomiku, ne? Možná i proto všechny mapy Bali, které jsou k dostání, kreslily po paměti školní děti nadané obzvlášť rozvinutou fantazií, tudíž z nich můžete číst se stejným úspěchem jako z kávové sedliny. Když už přece jenom najdete ukazatel, zjistíte, že Balijci zlomyslně píší místní názvy jinak, než jsou uvedeny v průvodci a mapě. Ptát se na cestu kolemjdoucích je rovněž dobrodružným počinem. Obvykle vám nerozumí nebo cestu také neznají, zato vědí úplně přesně, co si nutně potřebujete koupit a jako z udělání zrovna u nich dostanete tu nejlepší cenu za… Inu za cokoli. Třeba i za benzín. Kolem balijských silnic je k vidění nemálo omšelých stavení, před kterými se pyšně tyčí dřevěný stojan s lahvemi od vodky Absolut s podezřele žlutým obsahem. Vězte, že se jedná o benzín. Pravda, ceny jsou takové, jaké si sami usmlouváte a palivo může být řezané kapkou vody či jiného laciného aditiva, ale kdo by si nedopřál trochu toho adrenalinu, když už si pomalu zvykl na poměry, a to cestování se pro něj stalo nudným a nezáživným. Snad jenom při jízdě za tmy, to máte v krvi pokaždé čistý adrenalin. Nedosti na tom, že nejsou osvětlené silnice; často v noci nesvítí ani automobily, motorky, pojízdné warungy a samozřejmě ani chodci a potulní psi. Standardní stopadesátiprocentní ostražitost je po osmnácté hodině nutné přetaktovat na dvě stě padesát procent.

 

Nejpoužívanějším dopravním prostředkem na celém ostrově je skútr, nebo něco, co kdysi v předminulém století chtělo být skútrem. Skútr je flexibilní, snadno se protáhne křivolakými uličkami, hbitě se pohybuje po rušné ulici, lehce prokličkuje každodenní dopravní zácpou a lze na něm přepravit nevídané množství osob a materiálu. Podmínky pro užití vozidla nejsou dány vyhláškou, nýbrž konstrukčními limity stroje a sebevražednými sklony jezdce. Kromě řidiče se na něm pohodlně sveze jeden, dva, tři a namnoze i čtyři další členové rodiny, koza, pytel rýže, několikapatrový koš s obětinami do chrámu a mohutné klece s kohouty. Také menší prodejna, cestovní restaurace či jiné sofistikované nástavby. Ve prospěch jednostopých vozidel v tropických zemích hovoří i absence zimy, což prodlužuje motorkářskou sezónu na celý rok. Pouze v období dešťů je třeba se dovybavit pláštěnkou. Ovládání lehkého skútru s automatickou převodovkou zvládne opravdu každý, pročež na nich drandí stařenky do trhu, zemědělci na pole i malé děti do škol. Všichni jezdí na skútru.

Na kole po Bali jezdí jenom Julia Roberts. A já.

 

* 

12) Sanur

 

„Tak co si užijeme poslední den pobytu?“ vyzvídá opatrně průvodce Mirek, „návštěvu chrámu nebo koupání v moři?“ Všichni si uvědomujeme, že by bylo dost nerozumné jet na Bali a vrátit se domů bílí, a tak, Šiva nám odpusť, volba padá logicky na plavání.

Plážové letovisko Sanur je vlastně taková Kuta pro důchodce. Vyniká ulicemi s chodníky, dlouhou přímořskou promenádou, čistou pláží, bílým pískem a příjemnými podniky všech cenových kategorií. Hladina moře je tu pokojná a téměř bez vln, protože ty se rozbíjejí o vzdálenou hranu korálového útesu. Jedinou nevýhodou je, že si v moři zřídkakdy zaplavete. Odliv totiž dosahuje tak nevídané intenzity, že mezi útesem a pláží zmizí téměř veškerá voda. V průvodci Lonely Planet je psáno, že díky klidným vlnám má Sanur přezdívku „Chrápání“. O znepokojivě výrazném slapovém jevu se autor bedekru nezmiňuje nejspíš proto, že má nikoliv neopodstatněný pocit, že by to cestovatelé nedovedli ocenit.

 

Nejsme zrovna skupinou lítostivých bolestínů, ale mělčina nás dohnala doslova k slzám. Po kratší sérii trapných pokusů o plavání si vzájemně ošetřujeme škrábance na rukou, odřená břicha, krvavá kolena a začínáme litovat, že jsme tak lehkovážně zavrhli nepochybně zábavnější boj s hordami jiných turistů o hezčí pohled na zavřený ostrovní chrám Tanah Lot. Naštěstí brzy objevujeme skvělý plážový bar s chlazenými kokosy a Bintangem. To nám náladu výrazně zlepšuje.

 

Naši dovolenou ukončujeme tak, jak jsme ji začali – žranicí. Kde se nejlépe čeká? Přece v hospodě! Mořské plody jsou grilovány, zahradní krčma se halí do oblaků voňavého dýmu, pročež komáři štípají jen do výše kolen a pod stoly se začínají míhat nejodvážnější z gekonů. Poslední večeře, poslední spektakulární západ slunce nad hladinou oceánu, loučení se s teplem, záchvaty tesknoty a nostalgie nad tím, že už od zítřka přestaneme slýchat divné otázky asijského typu „Odkud jsi? Kolik je ti let? Líbí se ti Balijky?“ a přijdou ty staré dobré evropské „Nenakazili jste se tam něčím? Na kolik vás ten špás přišel? Kde na to proboha berete?“

 

---