Perníková chalouka aneb jak to bylo dál

Perníková chaloupka aneb jak to bylo dál

Když se Jeníček a Mařenka šťastně vrátily domů s pokladem, který ukrývala zlá perníková bába, otec nakoupil za zlaté šperky kravičky, kůzlátka a selátka, aby už se nikdy netrápili hladem. Zbytek pokladu uložil do truhly a přemýšlel co dalšího by si měl pořídit, aby si on i děti nestýskali, když přišli o milovanou maminku.

Mařenka se oháněla v kuchyni a všechny domácí práce hravě zvládala. Tatínek byl rád, jelikož macechu dětem nepřál. Bál se že by si ho žena vyhlídla jen kvůli majetku. A své nebožce slíbil, že si do chaloupky žádnou novou ženu nenastěhuje.

Z Jeníčka vyrostl zdatný kovář. Jednou se ve vsi opil a vyzradil, že doma ve světnici v truhle má poklad. Chvástal se, že by si mohl koupit celou hospodu. Vyprávěl o začarovaném lese a perníkové chaloupce. Nikdo mu nevěřil a smáli se mu, že ho chytá fantas.

Rozpravu vyslyšel pod otevřenými okny hospůdky loupežník přezdívaný Belzebub. Zrovna se chystal uloupit z protějšího plotu slepice na večeři. Nechal slepice, slepicím a nenápadně sledoval Jendu až domů. Pár metrů od chaloupky Jenda zakopl o kámen. Belzebub pohotově přiskočil a pomohl mu vstát. Jenda se divil co tu dělá uprostřed lesa, ale loupežník mu napovídal, že zabloudil a rád by někde přespal. Jenda ho tedy pozval dál.

„Ale to ti povídám, musíš odejít dřív než vysvitne slunce, abys nevyděsil Mařenku když ráno půjde krmit zvířata.“

„Určitě, kamaráde, spolehni se,“ usmíval se Belzebub pod vousy.

Ráno Mařenka našla ve světnici truhlu prázdnou.

„Asi jsem nechal otevřené okno, liška sem skočila a šperky ukradla,“ vymýšlel si ustrašený Jenda.

„Já ti dám lišku, tak si jdi do lesa tu svou lišku najít a nevracej se, dokud poklad nepřineseš zpět,“ zlobil se tatínek.

Jenda bloudil lesem, prochodil všechny skály, jeskyňky a nory, ale poklad ani Belzebub nikde. Už to chtěl vzdát a vrátit se domů, když v tom zaslechl koňské zařechtání. Lesem projížděla překrásná zlatovlasá princezna. Princezna si ho všimla a hbitě seskočila z koně.

„Co tu pohledáváš tuláku?“

„Hledám ztracený poklad princezno?“

„Poklad tady? Pojď se mnou na zámek, potřebuji nového sluhu. Tam tě odnaučí myslet na poklady.“

Jenda se chvíli rozmýšlel, ale vlastně proč ne. Jako sluha si vydělá par zlaťáků a aspoň nepůjde domů s prázdnou.

Princezna byla panovačná a pyšná a Jendovi se stýskalo po domově. Po roce už měl konečně vyděláno a mohl se vydat do rodné chaloupky s plným měšcem zlatých dukátů. Tatínek s Mařenkou se radovali. Tatínek slíbil, že Jeníčka už nikdy nevyžene a zlaťáky pečlivě schoval do truhly a dal na ní pro jistotu zámek.