V kraji čarodějnic

Muž, vysokého postavení i úřadu dostal dopis - udání - "Vaše Urozenosti dovoluji si Vám podat svědectví, že ve vesnici Stajnoburg jsou čarodějnice a vůbec se tam dějí věci nevhodné. S úctou neznámý anonym."

Vzhlédl od stolu a promnul si spokojeně ruce. Ty ohavné zločiny musí vyšetřit! Jako člen významného řádu měl k ruce ozbrojence, ti se mu teď budou náramně hodit. Je potřeba spravedlivého soudu nad těmi neřestnými stvořeními. Je potřeba se dobře připravit na cestu a truhly, hlavně ty truhly.

Stajnoburg byla víska mezi dvěma kopci s potokem uprostřed. Tak malebná, tak venkovská. Život klidně plynul a blížilo se léto, kosily se louky.

Kočár po cestách jel, chráněn dalšími ve zbroji. Jejich mysl upřená ke Stajnoburgu mířila v koňských nohou. Ve vísce sedli v hospodě po práci, večer se blížil sedlákům i těm na cestě. Přicházel čas vynášet soudy, myslel si muž v kočáře, truhly prázdné čekaly na poklady ze Stajnoburgu. On je zachrání, znovu k víře přivede, tak maloval si, jak seděl si na zadnici. Přinese dobré zprávy ze Stajnoburgu až ohně budou plápolat od chalupy k chalupě. Jak si představoval, zatím dojel na dohled vísce s hvězdami nad hlavou, přesto nevšim' si, jak zvláštně svítí, snad se mohl ještě otočit. I v hostinci se svítilo a bylo veselo, než přišel on, smrt se za ním táhla až úzko. Hostinský ale vřele vítal ho, kříž na plecích, dobré znamení, místa že je tu dost a hosté vítáni v hostinci zájezdním, zda-li žádá pro sebe a svůj doprovod pokoje? Nebál se muž v pěkném šatu, drahý meč houpal se mu za pasem a ozbrojenců pár v lehkém brnění dělalo mu zeď za zády. Hvězdy plály nad plány lidí, komu se zítra zadaří a kdo uhoří? Dlouhá cesta nepřeje začínat novou činnost, únava se vkrádá a bdělost uvadá. Odpočinku se nabízí znaveným poutníkům i v kotlíku, či ve spíži by se něco našlo. Snad netřeba z večera vyhazovat za práh sedláka, ještě dnes ať si hoví pod duchnou, zítra si dosyta pohoví v železech.

Muž vysázel hostinskému na stůl zlaté dukáty, zítra se mu vrátí, dnes jen pouhým poutníkem co jede kolem a stižen nocí hledá kde by hlavu složil on i jeho doprovod. Noc zrádná je, tak hloupé by bylo pár lapky se nachytat při spánku. Hostinský směje se, přikyvuje, lapkové jsou tuze drzí, když kočí klimbá a pán spí. Už se nese, jaký div, kachna na podnose, pro pána dobré krmení a pro doprovod také se něco najde. O hladu zůstat nemohou, co by to bylo hostinec, kdyby nečekali večerní hosty po dlouhé cestě. Už tak plno útrap cestovních, a ještě prázdný talíř, to by tak chybělo, mudruje hostinský, zatímco se kuchtí v kuchyni pro další hosty. Hostinský už v hlavě počítá ty zlaté úlomky štěstí, bohatý pán, kolik mu přinese, až s ním skončí? Hvězdy zatím jasně svítí, směji se co zítřek za překvapení ukutí. Muž i doprovod v teple leží a břicha tak plná, škoda že zítra musí mučit a upalovat. S prominutím za malé škobrtnutí, spravedlivě soudit a trestat bude a to že si napěchuje kapsy? Kdo nežije, nemá co ztratit.

Přišlo ráno do Stajnoburgu ohlášené krvavým sluncem na obzoru a měsíc se dosud líně vlekl po hřebenu. Zvláštní jak tihle lidé brzo vstávají, nebo snad vůbec nespali? A co hosté, jak se mají? Ozbrojenci ustlali si ve stodole na hromadě, moc krve ale v sobě nemají, divoká byla noc? A co pán, má se dobře? Je živ a v klícce s boulí na hlavě si dal ještě dvacet. Jaká smůla, nepomohla mu dýka s krásným vzorem pod polštářem. Spal jak to dřevo omámen, kachna a pár bylinek, tak sladce se spí a když začal vyvádět, dávno si hověl v novém domově. Teď znovu sní a dosud netuší, že Stajnoburg si ho sám zavolal, lehce upadl do léčky. Snadné je vraždit kmány i sedláky. Čarodějnice dosud nepotkal a nevěděl jak se připravit. Nezjišťoval co je Stajnoburg zač a jak mocný a vážený v okolí je. Nevěděl že nedaleko odsud posvátný háj i druidů pár uzavřelo pakt s čarodějnicemi, aby se ochránili před vírou novou, jejíž touha po zlatě a krvi sílila s každým stoletím, když ji moc zachutnala. Dětí noci také něco přišlo, však krotily se, hloupé nebyly, oheň tuze nerady a tak jen po kapkách si plnily břicha.

Stajnoburg veselil se, dnes měl šťastný den. Muž se probudil, nebyl mocný, ani pán, jen vězeň v košili. Však se podívej dobře na čarodějnici, vysmívala se mu jedna žena a ukazovala mu vyzývavě stehna. Další přišla v plášti, skrývala se, den už byl příliš vzhůru, mlsně si ho prohlížela, druhové že prý moc dobří byli, ale on musí zvlášť zaplatit za zmařené životy, splatit svůj dluh, pravila mu zlostně, až vyděl špičáky. Dávní bohové ukázali na něj prstem, jeho poslední den. Vítr zvedl se a modrá obloha skryla se, nastal čas. Sedláci, po generace oddaní vzali klícku na kopec, stál tam osamělý strom. K vrcholu připevnili klícku s mužem, soud začal. Mraky hnaly se ze všech stran, prach se ve větru zvedal. Ticho v šeru zavládlo ve chvíli váhavé. Aby vynikl blesk co klouzal z oblohy na muže v klícce, vraha, nelítostnou a krutou bestii.

Ve Stajnoburgu zavlád' klid, kosily se louky.