Kočičí kočičování v či či čí

Bylo to určitě ráno, nebo taky večer, slunce viselo krátce nad obzorem a dělalo dlouhé stíny a takové ty kýčovité východy, vlastně západy sebe. Všechno už se chystalo znavené odpočívat, nebo plné sil se vrhnout někam kamsi. Mňaukí připadalo, že žije dva životy a přitom ani jeden z nich. Byl to zvláštní pocit a musela si na to dát kafe (vlastně to bylo moje kafe, nevadí udělám si jiný). S kofeinem v žilách se rozhodla za plného dne, nebo noci pro malou procházku kolem domečku. Když se zadívala na hvězdy, nebo modrou oblohu s jedním líným mráčkem, připadalo ji jako by byla odtamtud. Že je ve velice zvláštním snu, nebo světě? Jak šla a chvíli ťapkala, aby ulevila nožičkám a pacinkám, země se pod ní začala nenápadně vzdalovat, až zjistila, že skotačí z hvězdy na hvězdu a některé, že jsou i docela chutné, třeba taková Polárka. Chladivá, smetanově jemná, snad citrón s meruňkou? (Ne, pardón, to je moje zmrzlina). Tak tedy pistácio-borůvková. Mňaukí se olizovala skoro až za ušima, jak byla dobrá.

Jak se tak skotačivě vznášela a sem tam nakousla (čokoládová), či olízla (citrónová, určitě citrónová) hvězdu, uviděla si poletovat obálku, byla růžová, nebo magentová, ee-é, snad bordó? Byla psána v elfím jazyce, čímž to mohlo skončit, protože jsem ji trestuhodně ve škole neměl, (vidím tě ty zlotřilá školo, lámající křehké dětské dušičky.) Cože? Kde jsme to byli? Aha u mě doma, tak nic. Mňaukí, protože je hodná se nám postarala o překlad: "Milá Mňaukí, náš ztracený dalekohled v Riu si tě všimnul jak ukusuješ panikařícím hvězdovědcům z oblohy a podal nám o tobě zprávu, přes síť poštovních havranů, (blbí holubi, kdo to zase má prát) protože pamatoval na narozeniny Pidiho, to je náš (vůbec ne infantilní snílek) kamarád! A blíží se mu narozeniny!!! Prosím rychle přileť, (na Marsu prý Elon M. staví zastávku) jinak bude Pidi strašně brečet a já ho budu zase muset chovat a budu celá zmáčená od slz. Je to naléhavé Mňaukí, pospěš!"

Mňaukí začala hopkat měkce z hvězdy na hvězdu (chladivě to klouzalo) a (nevyužila síť Elonových rozestavěných zastávek) a mířila si to přímo za Pidim. Přitom dostávala žertovnou náladu, (ještě olizovala jednu marcipánovou hvězdu) napadlo ji se představovat jako Pan Mňaukí. Blížila se k Zemi, (Gaiaáááááááááááááá) poznala ji naprosto bezpečně, byla nezaměnitelná. Na hřbetě Želvy galaktické, na které stojí sloni, kteří podpírají kulatou placku, kde to žije, tam Mňaukí mířila (letělovznášela se, ne bezvládně) s vesmírným vánkem o závod. Na Zemi (Gaia sakra a jeden slon zamručel, já to slyšel) ale nabrala rychlost a trochu se s ní přisrazila. Jestli nevěříte, běžte si někdy udělat výlet do východní Afriky, je tam brázda jako prase, (má to i vodborný pojmenování, Východoafrický rift, heč). Celá omámená nevěděla čí je, ale havrani už na ni čekali, aby ji rychle odeslali k Pidimu. Byla kapánek těžká, přibrala nějaký to deko (kilo, pššt) ve vzduchoničem, když dlabala hvězdy.

Když byla u přátel Pidiho, představila se jako pan Mňaukí, všichni na ní zírali jako na přízrak, ale Mňaukí se uchichtla (protože na zasmání i Mňaukí to připadalo dementní) a hopkla do narozeninové krabičky, odkud číhavě vykukovala, než ji elfí asistentka vytáhla s tím, že Pidi je křehká osoba (skřítek) a tajemná, hopkající a lekavá překvapení nemá rád. Pidi dostal svojí kočičku "pana Mňaukího" a byl celý šťastný, ale po čase Pidiho pan Mňaukí omrzel (Mňaukí se nudila celou dobu) a dal ho ke sbírce panenek, (kam teda Mňaukí nezapadla ani omylem, pff) odkud Mňaukí zdrhla. Ale cesty útěkářů vedou po zvláštních a temných cestách, plné obřích pavouků a ještě větších hadů a tááákhle velkých ne(to)upírů.

Na kraji velice zvláštního lesa seděla na kamenopařezu neméně zvláštní dvojice. Mňaukí k nim přišla a mňaukla na ně a skočila tomu unavenějšímu do náruče. Hned si ji zamiloval, byla nádherná, jako fantazie sama a zůstali spolu. Mňaukí si vyrobila z proutí pro sebe přepravku a mohli vyrazit. A kam že to vyrazili? Přece do Ztraceného lesa.