Rarášci a draci IX

Nyní je možná ta pravá chvíle oznámit čtenářům truchlivou skutečnosti, že mezi sousedními královstvími zuřila už několik let nemilosrdná nevraživost. Projevovalo se to tak, že oba králové se navzájem posílali do horoucích pekel, z čehož měl těžkou hlavu především Belzebub, který by je v takovém případě měl oba u sebe, což se mu vůbec nelíbilo. Komunikovali spolu pouze prostřednictvím diplomatických oběžníků, které s velikou rozkoší četli každé ráno, aby si zvedli krevní tlak.

„Sousední král mě opět nazval Jelimanem!“ rozčílil se jako každé ráno jeho Veličenstvo král, když si četl nejnovější diplomatický oběžník. „Už mi s tím hulvátem dochází trpělivost!“

„Ale vy se jmenujete Jeliman,“ připomněl mu pan správce. „Jste plným jménem král Fridrich Emanuel Jeliman Třetí, vévoda z Nemanic.“

„Proč mi to nikdo neřekl?“ podivil se král. „Maminka mi vždycky říkala Emane, Emane, copak se ti zamane? Nikdy jsem tomu moc nerozuměl, ale nabyl jsem dojmu, že jsem prostě král Eman a hotovo.“

„Zkoušíme vám to říkat pořád,“ připomněl mu správce a nepřestal se podivovat tomu, že na to král vždycky zapomene. „Jste král Eman, ale taky jste Jeliman. Mnohokrát už jste se nad tím pozastavil, pokaždé když vám to připomeneme, ale pak na to opět ráčíte pozapomenout.“

„Máš pravdu, zase jsem na to zapomněl,“ opáčil znechuceně král. „Nu což, na vyhlášení války to postačí! Stejně už jsme neválčili celou věčnost!“

A tak zas jednou byla válka. Už druhý den se po celém království vyvěšovaly letáčky o mobilizaci. Jeden z letáčků byl samozřejmě vyvěšen i na paloučku.

„Co tam stojí?“ zeptal se hejkal Nalesy raráška.

„Stojí tam, že se vyhlašuje mobilizace a týká se to hlavně hejkalů,“ opáčil ironicky rarášek. „Prý půjdou hned do první linie. Dostanou uniformu a pomašírujou.“

„Tomu nevěřím,“ nahlédla mu přes rameno víla. „Co by dělal hejkal v první linii? Vždyť umí jenom hejkat. Tím je akorát naštve a začnou po něm střílet. Aha…,“ zamyslela se, „už chápu, to je mazané!“

„Píše se tam něco o Luftwaffe?“ zajímal se drak. „Nerad bych zase shazoval na sousední království ty zápalné bomby jako posledně. Stejně většinou nefungovaly, protože byly z marcipánu. Po dopadu z nich dělali jejich cukráři marcipánové srdíčka a prodávali nám je po válce za nekřesťanské peníze.“

„A o ponorkách tam taky nic není?“ vyděsil se Hastrman. „To by mi ještě scházelo, zprovoznit tu starou herku, kterou už jsem si stejně předělal na podvodní víkendovou chatu. Kormidlo je v hajzlu a periskop taky. Stejně jsem nikdy nechápal, proč všichni tak obdivují ty ponorky, vždyť ponořit se není žádný problém.“

„Žádné letecké ani námořní síly se mobilizovat nebudou,“ sundal si brýle rarášek. „Zatím pomašírují jen hejkalové a bludičky. Jenomže bludičky v armádě nemáme, nezbyly na ně peníze, takže jsi v tom sám, kamaráde.“

„Já do žádné první linie nejdu,“ urazil se hejkal. „Ani do té druhé! Proč nezkusí pan král místo pitomé války raději terorizmus? Ve světě lidí to funguje, je to levnější a efektivnější. Nepotřebuješ uniformy, například,“ pokoušel se získat na svou stranu alespoň kamarády z paloučku.

„Poslouchej, střapatej,“ zamyslel se rarášek. „To vůbec není špatný nápad! To bych mohl navrhnout na nejbližší operativní poradě válečného štábu.“