Lovec

Sotva vystoupily z vlaku, šlápla Tereza do bahna. Když vytáhla pohorku z louže, z níž odpadávalo bahno i se vzorkem, začaly se s Luckou řehtat. Pokračovaly směrem ke kostelu.  Minuly bývalou továrníkovu vilu s perfektně zachovalou zahradou, které vévodily rododendrony, jejichž listy poklidně čechral vítr.

U kostela se střetly se skřípajícím vozíkem, který táhl pohublý vraník. Musely se nacpat zády ke kostelní zdi, aby umožnily projít špalíru truchlících, jenž se skládal z dvaceti ubrečených stínů. Hned za rakví kráčela žena ve středních letech, kterou podpíral brunátný muž s knírkem.

„Kdo to byl?“ zeptala se Lucka, když byl průvod dostatečně daleko.

„To byla máma Petra Bartůňka, prodávala tady v krámě,“ řekla Tereza a ukázala směrem ke koloniálu.

Před koloniálem viselo parte. Tereza ho začala číst nahlas:

„Dne 23. června 2020 nás navždy opustil náš milovaný syn Petr Bartůněk…“

Dál už číst nedokázala. „Byl to malej kluk, chodil ještě na první stupeň. Vždycky se tak hezky usmíval,“ rozbrečela se Tereza.

Když dorazily do strejdovy chaty, byly bez nálady.

 

„Měli bysme to dnešní dopoledne spláchnout,“ rozhodla Lucka, jakmile v batohu nahmatala flašku vodky.

Tereza rozdělala oheň z odřezků, které si přinesla z venkovního přístřešku, pod nímž měl strejda kromě dřeva uloženou zrezlou sekyrku a kolečko. S Luckou si opekly buřty, které chutnaly obzvlášť dobře s cibulí. První ukončený rok na žurnalistice, to si žádalo pořádný dámský odvaz.

„Byl to fakt moc fajn kluk,“ pronesla Tereza, když dopíjela flašku.

„Nech mi tam taky něco,“ zahihňala se Lucka.

„Ještě máme pivo, ale to bych blila.“

„Hele, věříš na duchy?“

„To záleží, jaký myslíš,“ zamyslela se Tereza. „Ale spíš ne.“

„A nechceš zkusit vyvolat ducha Petra Bartůňka?“

„Ty víš, jak na to?“

„Neměla bys jeho vlasy? Nebo něco, čeho se dotýkal?“ zeptala se Lucka.

Tereza přinesla z chaty jílový hrneček s ulomeným ouškem.

„Ten hrneček vyrobil Petr asi před dvěma rokama, strejda ho od něj koupil. To ještě chodil o berlích.“

Lucka vzala hrneček a skutálela ho do ohně: „Duchu Petra Bartůňka, zjev se nám.“

Tereza zírala na hrneček, který olizovaly plameny, a přála si, aby se Petr fakt ukázal.

„Tak nic, čarodějnice z nás nebudou,“ vzdala to Lucka. „Nedáš si pivo?“

„Dojdu ještě pro dřevo,“ řekla Tereza.

„A já pro pivo.“

 

Tereza zakopla o stoličku, na níž seděla Lucka, než se někam vypařila. Pomalu se zvedala ze země a oprašovala se od jehličí: „Není to vtipný Lucko, můžeš klidně vylízt.“

Když Lucku nikde neviděla, vykročila směrem k chatě, jejíž vstupní dveře byly dokořán.

„Jsi tady?“ zakřičela Tereza. „Neodnesl tě zlej duch?“

„Jeden tady je,“ ozvalo se z kouta místnosti. Kovový hlas rozhodně nemohl patřit Lucce.

„Už to není vtipný.“

Tereza zaostřila oči do tmy, která si ustlala ve strejdově chatě. Sebrala baterku z poličky nad stolkem (ještě, že ji strejda dával vždycky na stejné místo). Trvalo jí, než očima našla Lucku, která se schoulená opírala o stěnu u krbu.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se Tereza.

V tu chvíli se z přítmí vynořila druhá postava, která se vydala směrem k ní.

Kužel světla odhalil drobného klučinu s nepřítomnýma očima, který měl bledý obličej znetvořený černou jizvou, jež se táhla od jeho pravého ucha až pod bradu. Po konečcích prstů mu na zem stékaly tenké provázky krve.

Pak ho poznala. Byl to Petr Bartůňek.

„Tak přece se nám to povedlo…,“ zamumlala Tereza a začala couvat ven. Byla by vzala nohy na ramena, kdyby se Petr nerozplakal.

„Musíte mě schovat,“ zakvílel, „už je skoro tady!“

„Kdo?“ zalapala po dechu Tereza.

Petr máchl rukou směrem ven. Tereza vyhlédla ze dveří a spatřila postavu v kápi třímající síťku na motýly, jež se k nim blížila rychlými kroky.

Než se muž stačil natlačit dovnitř, zabouchla mu před nosem.

 

Muž obcházel chatu kolem dokola. Když nahlídnul oknem dovnitř, vylouply se mu ze tmy smaragdové oči, které se rozzářily jako neonové korálky. Zkusil s oknem zalomcovat. Pak do něho udeřil síťkou na motýly. V prázdném krbu zasyčelo: „Vydejte ho a nic se vám nestane.“

„To ani náhodou,“ prohlásila Tereza, přestože se klepala jako osika.

„Kdo to proboha je?“ vyhrkla Lucka.

„Lovec,“ zašeptal Petr. „Do síťky se mu moje duše vejde tak akorát.“

Krbová dvířka se s rachotem otevřela. Vykoukl z nich třímetrový smaragdový had, který se před nimi vztyčil. Prohlédl si jednoho po druhém spalujícím pohledem a rozkmitaným jazykem zopakoval:

„Vydejte ho!“

V ten moment zařvali všichni tři.

Lucka se natáhla po Petrovi:

„Budeš muset jít s ním.“

„Nechte toho,“ chytla je za ruce Tereza.

Jakmile se jejich ruce propojily, had zmizel. Stejně jako muž v kápi.

Tereza ze sebe nedokázala vypravit ani hlásku. Petr se na ni usmál. Šel k oknu, které otevřel. Poté zvážněl a podíval se do tmavých mraků:

„Počkám tam na maminku.“

 

„Víš, jak Petr umřel?“

„Vím, viděla jsem to ve snu. Zabil ho jeho ožralej otčím. Ten podivín s knírkem.“

„Tobě se o tom zdálo taky?“ podivila se Tereza, která se hrabala z hnědého spacáku, v němž vypadala jako přerostlá housenka.

„Přetáhl ho po hlavě flaškou, když mu bral z kapsy drobný,“ řekla Lucka.

„Jelikož se to stalo v lese, otčím se vypařil jak pára nad hrncem. A Petrova máma s ním pořád žije a nemá o tom chudák ani potuchy,“ dodala Tereza.

„Řekl ti Petr taky o tom zakrváceném kabátě, co vrah zakopal v lese?“

„Vím o tom,“ přikývla Lucka.

„Dokážeš to místo popsat policajtům?“

„Víš, co řekl Petr,“ usmála se Lucka. „Že ho stačí zavolat a se vším nám pomůže.“

„To je fakt. Vyrazíme hned na policii?“

„Není na co čekat,“ souhlasila Lucka.

---