Rarášci a draci XI

Před samotným útokem proběhla válečná porada. Mimochodem, je zajímavé, co všechno dokáže nová funkce. Velitel pluku rarášek, který si pro tyto účely nechal narůst knírek, se postavil za podlouhlý stůl, na kterém byly rozloženy mapy, a zahájil poradu s fanatickým výrazem v obličeji.

„Náš útok povedeme rychle a nemilosrdně!“ začal posunovat po mapách makety tanků. „Skupina armád střed, to budu já a víla, udeříme od východu, přes mýtinku, tankovým úderem!“

„Z jiné světové strany se přes mýtinku zaútočit ani nedá,“ utrousil Hastrman. „To jen tak pro pořádek.“

„Správně!“ opáčil zaraženě rarášek. „Skupina armád sever, což bude tady Hastrman, na sebe naláká soupeřovu palbu a skupina armád jih, čili hejkal, bude v záloze!“ dodal s pohledem upřeným na mapu.

„Jen bych chtěl podotknout,“ opovážil se ho přerušit hejkal, „že nemáme žádné tanky. Takže ten tankový úder bude bez tanků.“

„Změna plánu,“ podíval se na něj přísně rarášek. „Tady hejkal půjde společně s Hastrmanem severní cestou a odláká soupeřovy vojáky!“

„Za hranicí mýtinky na vás čekají skřeti a elfové, žádní vojáci,“ oznámil jim drak, který se vrátil z leteckého nočního průzkumu. „Dozvěděli se o útoku z bulvárních novin a čekají v lese, hned za prvními stromy. Mají papírové sáčky naplněné blátem.“

„Kolik jich je?“ zeptal se ho hejkal.

„Hodně,“ opáčil průzkumník drak.

„Co to znamená, hodně?“ zamračil se něj velitel rarášek. „Takové neurčité vyjadřování nám moc nepomůže! Nemohl bys říct alespoň nějaké číslo? Nemusí to být přesně, stačí vážený odhad.“

„No tak přibližně čtyři,“ zamyslel se drak.

„Jenom čtyři? Tak to jich není moc,“ zvolal potěšeně rarášek. „Nás je pět, takže bychom měli ihned zaútočit. Skřeti i elfové jsou známí srabi, takže proti nám stojí jen zanedbatelná vojenská síla!“

Za úsvitu se rarášek, víla, hastrman a hejkal přiblížili k hranici sousedního království. Každý měl na hlavě helmu z lopuchu a v kapsách dvě brambory. Podle zámeckého experta na válečné operace by to měla být dostačující výzbroj. Jakmile došli doprostřed mýtinky, za strašlivého křiku se na ně vyřítila spousta skřetů a za nimi elfové na elektrokoloběžkách. Vzduchem začaly létat papírové pytlíky.

„Kontakt!“ vykřikl rarášek. „Střílej, vílo!“

„Nemám dělo,“ zasmála se víla a rozverně si zatančila kolem břízky.

„Ustoupit!“ zavelel rarášek a otočil se k útěku.

„Vždyť jich je minimálně sto!“ křičel Hastrman na hejkala, když s vílou utíkali za raráškem. „Co to ten drak kecal?“

„Ty nevíš, že drak neumí do pěti napočítat?“ opáčil v běhu hejkal. „Nejvyšší číslo, které zná, je čtyři, u toho se vždycky zasekne!“

„Tak to vše vysvětluje,“ mumlal si v běhu Hastrman.

Zastavili se až na paloučku, když se předtím přesvědčili, že skřeti už je nepronásledují.