TD - Pomalé kyvadlo

Malenovice, které jsou dnes součástí Zlína, osvobodila v květnu 1945 Rumunská královská armáda. V kraji se pohybovala Rudá i Rumunská armáda.

Reakce Němců byly různé. Někteří už okolo 2. května nechtěli bojovat a prchali, někteří bojovali třeba i 7. května jako třeba v obci Břest, který se nachází jen 25 km od Malenovic.

https://www.druhasvetova.com/?p=armada/rumunsko/Rumunska-armada-behem-osvobozovani-Ceskoslovenska

https://zlin.rozhlas.cz/konec-druhe-svetove-valky-v-nasem-kraji-zajimave-osudy-a-reportaze-8483370/1

2. května 

Probíhá osvobozování Zlína a rodina Peckových se schovává už nějaký den ve sklepě. Očekává se bombardování. A taky že ano. Okýnkem pozorují dění na obloze Eva a Karel Peckovi se svou malou dcerkou. V dálce vidí padající střely. Jsou stříbrné, lesklé a děvčátku se líbí. Nedokáže si představit, co se stane, když dopadnou na zem. Její sestřička je ještě miminko a spokojeně spí uložená do necek.

Peckovi doufali, že se v klidu dočkají konce války, ale není jim přáno. K večeru se u jejich domku v Malenovicích zastavuje německá jednotka.

Co tu chtějí? Proč u nás? Proč už konečně nevypadnou někam pryč?

Ne, nezastavili se náhodou. Klepou na dveře. Dělat, že tu nejsme? Ne, to by nemělo smysl, když budou chtít, tak si je otevřou. Karel Pecka jde ven.

„Otevřete nám stodolu, chceme do ní schovat naše dělo,“ říká jeden z nich.

Karel jde s nimi ke stodole a otvírá ji. Má strach. Nechce je ničím podráždit. Ví, že stačí špatný pohyb. Vidí, jak jsou Němci vynervovaní.

Stodola je malá a plná. Kromě sena je zde také vozík, žebříky, nářadí, kola.

„Vidíte to, dělo se sem nevejde,“ říká Karel. A dodává: „Když to vytáhnu ven a dáte dělo dovnitř, všichni budou vědět, že něco není v pořádku a dělo snadno najdou.“
„My to přeskládáme a dělo se tu vejde.“ nechtějí to vzdát Němci.
A tak to zkouší. Několikrát věci vytahují ven a zase skládají dovnitř. Nedaří se to. Nakonec uznávají, že to nejde a i s dělem odcházejí. Karel si oddychne a vrací se zpátky do sklepa.

„Moc jsem se o tebe bála,“ říká Eva Karlovi a objímá ho.

3. května

Chvíle spánku a nad ránem přicházejí další vojáci. Tentokrát rumunští.

„Jsou tady Němci?“ ptají se špatnou němčinou.
„Byli tady včera a odešli. Chtěli dát dělo do naší stodoly,“ říká jim Karel Pecka.
„My víme. My je hledáme.“ říká Rumun.
„Odešli,“ snaží se mu vysvětlit Karel, ale jeho slova jsou marná.
Někdo vystřelil na kadibudku a klika padá k zemi.
„Přesvědčte se,“ dává souhlas s prohlídkou, i když ví, že by se konala i tak.

Nepřítomnost Němce v kadibudce zřejmě Rumuny trochu uklidnila a stodolu už prohlížejí bez střelby. Všechno vytáhnou, zbylé seno prošťourají. Dům prohlížejí od sklepa po půdu. Prohledávají postele, vytahují šaty ze skříní, hrnce i všechno ostatní. Že by hledali zbraně?

„Kam Němci odešli?“ ptá se rumunský voják
„Nevím, předpokládám že na opačnou stranu než z které přišli, tedy ven z vesnice,“ odpovídá Karel „Musel jste přece vidět, kam jdou. Vás to nezajímalo?“ zkouší Rumun
„Nezajímalo,“ říká popravdě Karel. „Byl jsem rád, že odcházejí. Kdybych chtěl přesně vědět, kam jdou, musel bych za nimi vyběhnout, na rozcestí odsud nevidím.“

Karel má pocit, že mu nevěří. Pomyslel na souseda, který oznámil, kde se Němci včera stavovali. Který to asi byl? Patrně všechno sledoval z bezpečí okna svého domu. On s nimi mluvit nemusel, na něho nemířili. A který z nich by ze zvědavosti běžel za prchající německou jednotkou? Všímá si, že se i Rumuni bojí a jejich nejistota se přenáší i na něj. Zase pociťuje svou zranitelnost mezi skupinou ozbrojených mužů.
„A nezmínili se třeba mezi řečí, kam mají namířeno?“ nevzdává to Rumun.
„Ne,“ odpovídá Karel.

Vojákům se to nelíbí, ale už se neptají. Ještě před odchodem si řeknou o hodinky a hodiny všeho druhu. Karel neodporuje, jde pro ně. Stejně je viděli, zapřít je nemůže.
„I ty ze stěny,“ upřesňuje Rumun.
Přináší hodiny, budík, stolní hodiny a odepíná si také náramkové hodinky. No jo, potřebují něčím měřit čas. I když... byli tady asi stejně dlouho jako Němci. Jestli to byl záměr, tak se jim to povedlo. Konečně odcházejí.

Karel stojí před domem a dívá se na kymácející větve rozkvetlého šeříku. Fouká vítr. Větve se kývají tam a zpět a nenalézají klidu.

„Pomůžeš mi to uklidit?“ slyší za sebou Evu
„Za chvíli. Víš, myslím na ty vojáky. Čekají, až to odpískají.“
„Máš pravdu. Hrají o čas. Alespoň ti, co tady byli.“ „Víš co nechápu? Proč se ti Němci tak dlouho zdržovali v té stodole. Museli vidět, že to nepůjde. Už mohli být o kus dál.“
„Byli vystrašení a vyčerpaní.“

Ještě než odejdou, zahledí se také Eva na rozkvetlé šeříky a řekne si, jak pěkně budou vypadat ve váze na stole. Půjde je natrhat. Ale až uklidí ten nepořádek.

Obyvatelé domku, u kterého se na konci války zastavily dvě skupiny vojáků.