Poutník

„Moudrý věděl, že není útěku, není kam,“ pokračoval Blázen. „Proto zůstal, a jak moudře žil, tak moudře zemřel. Hlupák o nesmyslnosti svého počínání ani netušil, proto utíkal – tak se zachránil. Nestyděl se za svůj nepříkladný, nehrdinský, bezcharakterní skutek, jelikož o ničem takovém nevěděl; nevěděl o jiných možnostech; ani nic blízkého či podobného jej nenapadlo. Netrápily jej výčitky, nemusel se kostrbatě, hloupě, šroubovaně ospravedlňovat před svým i cizím svědomím. A pokud by se tak stalo, jeho planá duše by velkohubou morálku snadno překřičela tupou radostí, skřehotavým křepčením nicotnosti, nízkým štěstím prázdnoty. Jenže i tyto pahorky by se samy staly horami, nejvyšší metou nového světa nových hodnot, nové morálky, protože už by nebyly staré hodnoty, vrcholy a mety, se kterými by se mohly měřit. Mělké by se stalo nejvyšším.

A nakonec rozlehlé jezero. Až po dlouhé době narazí poutník se svou loďkou na ostrůvek. Vlastně jen skalku. Ale když vesluje dál, vidí ostrovů víc a víc. Jsou větší, pokryté lesy i pohořími. Poutník již nemá čas je procházet, navštívit každé z jejich údolí, ani je všechny objíždět dokola, poznat zátočiny a pláže. A ostrovů jsou tisíce a zvětšují se a moře je menší a menší, až z moře zbydou jen takové větší řeky mezi jednotlivými ostrovy. Poutník bloudí a je již unaven, znuděn ostrovy a doufá, že již brzy dosáhne pevniny. Ať už jsou ta souostroví za mnou, říká si. A ono ano, ostrovy náhle skončí. Ale na poutníka nečeká pevnina, hlučný, smradlavý přístav, jak doufal, nýbrž tichá, klidná, konečná hladina jezera, kam oko dohlédne. A poutníkovo oko s nadějí vyhlíží další ostrov.“