TD tulák

   Bezcílně bloudil krajinou. Městům se vyhýbal, netoužil po kontaktu s lidmi. Májové deštíky se zvrtly ve střídání bouřek a průtrží. Všechny věci, které si sebou tahal zmokly oblečení, které měl na sobě bylo komplet promočené. Voda mu těle stékala na odřené bosé nohy. Stopy, které zanechával v zablácené lesní cestě, déšť a potůčky, které se na ní tvořily, za krátko zahladily.

   Narazil na seník. Uvnitř bylo sucho a dost místa. Věci, které měl v batohu vytahal a na drobné výčnělky z dřeva rozvěsil. Posadil se na kopu sena a stále oděn v promočené oblečení dlouho bez jediné myšlenky koukal otevřenými dveřmi na déšť vně útočiště. V této pozici usnul.

   "Znám Tě jménem, vždycky jsem Tě znala!" Překvapen milým dívčím hlasem se probudil. Do seníku zasvitlo slunce. Zatímco spal, oblečení na něm zčásti uschlo. "Nejsi tulák, jsi poutník! I když jsi mě neznal, já Tebe ano. Vedla jsem Tě za ruku a došel jsi cíle."

   Slyšel hlas, ale nikoho neviděl. Vyšel před seník.Namísto lesa byl v zahradě. Kvetly šeříky. Žena oděná pláštěm s dvanácti hvězdami nad hlavou se usmála a pokynula rukou, aby se nezdráhal ji následovat. Usmál se, poděkoval a šel za ní.

   Lesníci Tatranského národního parku přivolali policii i záchranáře, ale prochladlý bezdomovec, kterého našli ležet v seníku mimo značené cesty, už byl mrtev. Všechno, co měl na sobě, a co nechal poroztahané po přístřešku bylo durch promočené. V jeho očích ale bylo možné spatřit oheň.