No vidíš!

Stejně tak jako jiné ženy také ta moje z času na čas pojme myšlenku, že náš dle mého názoru dostatečně krásný domov je nutno učinit ještě krásnějším. Mnohé jiné by stačilo, kdybych konečně pověsil do ložnice ten ošklivý obraz po tetičce z Krumsína, nebo vyměnil už příliš úsporně svítící úspornou žárovku v předsíni. Ne tak té mojí.

Před několika lety si umanula, že nebude dokonale šťastná a nejspíš se už do smrti neusměje, pokud teplo našeho fiktivního rodinného krbu nepočne sálat z krbu opravdového, který si postavíme. Ovšem z krbu hodného svého jména, z krbu s velkým K, z klasického vzoru a dokonalého ideálu všech krbů. Neuspokojí ji žádná prosklená kamínka nebo trapná krbová vložka, jakou se do omrzení vychloubá soused Čuřil.

V úvahu přichází jedině kararským mramorem a honduraským mahagonem obložená masivní kamenná výheň, zabírající pokud možno kompletně jednu ze stěn obývacího pokoje, jejíž plameny jsou živeny celými kmeny stoletých dubů, libanonských cedrů a kalifornských borovic, u kterého v řeřavě rudém žáru plamenů dva sluhové v proužkovaných livrejích a bílých rukavičkách zvolna otáčejí na rožni vola nadívaného beranem obsahujícím krůtu s nádivkou z kuřete plněného jemnou paštičkou z kvíčalích jatérek a křepelčích vajec, to vše lehce zastříknuté osmnáctiletou brandy Courvoisier L`Esprit Decanter, přičemž praskání ohně z ušlechtilých dřevin a sykot škvařícího se loje grilovaných dobytčat vkusně doplní jemné tóny podmanivé Mozartovy hudby, linoucí se z HI-FI reproduktorů důmyslně skrytých za vzácnou bruselskou tapiserií z dílny Jeana Le Clerca. Nebo aspoň něco hodně podobného.

Stálo mě rok života, kus zdraví a hromadu peněz za falešná svědectví architektů, než jsem ji přesvědčil, že běžně se nejdřív postaví krb a teprve pak kolem něj dům, a že opačný postup by rozhodně nevedl k úspěchu. Bylo to sice malé vítězství, i tak Pyrrhovo.

Předloni ji zničehonic zachvátila panika, že v koupelně nemáme vanu, jako jiní slušní lidé. Na chvilku jsem připustil, že bych snad dokázal rozflákat sprchový kout a na jeho místo postavit nějaké necky, ale odkud by se brala voda a kam by pak odtékala, to už přesahovalo nejen mé kutilské schopnosti ale i rámec představivosti. Kdybych měl jedním slovem popsat můj vztah k budování koupelen, patrně by šlo o některý z těch výrazů, které byste v Ottově slovníku hledali marně. Ovšem záliba mé ženy v opravách a rekonstrukcích dosahuje až intenzity úchylky. Bláznivý nápad si ji zcela zotročí, začíná být hysterická, to já už poznám podle toho, že se v řeči omezuje na holé věty pronášené způsobem rozkazovacím a vůbec působí dojmem vysoké pece těsně před odpichem. Rozhoduje se pak velmi reaktivně a je náchylná k ukvapeným činům.

A tak se stalo, že jsme desátého července odjeli na týden do Bulharska a do našeho domu se nastěhovala stavební firma Vystavěl & Zbořil. Oba majitelé se dušovali, že než se vrátíme, bude v koupelně nejen nová vana se skleněnou zástěnou a masážní sprchou, ale i moderní oválné umyvadlo, vestavěná skříň, kombinovaný žebřinový radiátor, nové baterie, odpady, osvětlení a větrání, stěny obloženy speciálními dlaždicemi s protiplísňovou úpravou, podlaha čistší zrcadla, keramika bělejší alabastru, potrubí vycíděno do vysokého lesku a strop vymalován po způsobu Sixtinské kaple.

Na dovolené vás nemůže potkat mnoho horších věcí, než manželka v módu - distanční renovace. „Myslíš, že to vážně stihnou?“ ptala se mě večer co večer a v jejím hlase jako by se krčila potlačovaná hysterie, jen jen vyskočit.

„Blázníš? Ještě nejmíň čtrnáct dní po návratu budeme bydlet na staveništi a umývat se v lavoru!“ odpovídal jsem pokaždé s krutou upřímností. „Radši už spi. Zítra musíme brzy k moři, ať se vykoupeme do zásoby.“

Ovšem za těchto okolností by nedokázal usnout ani kníže Schwarzenberg. „Vidíš, kdybys uměl zabudovat vanu, mohli jsme si tu nejistotu ušetřit!“

„Vanu? Proč vanu? Zbuduju si radši rakev, tu aspoň brzo využiju!“

Po takto odvážné replice manželka obvykle lamentuje, že to dávno věděla, že má tohle za svoji dobrotu, že si to ale nezaslouží, že odjíždí k mamince, a já mám pak celý týden klid a Trenčiansky párok s fazuľou. Ovšem v cizině tento zavedený postup nefunguje a tak najíždíme na krizový komunikační protokol.

„Ctěný přípravku proti štěnicím, vidíš jasně, že se nepotřebuje znát mínění žádného mudrlanta. Opravdu se jedna diví, jak jsou někteří morousové náchylní ke skepsi.“

„Milá pasto na parkety, jen naivka se může domnívat, že se práce na měsíc stihne udělat za týden.“

„Když se to slíbilo, tak se to stihne.“

„Nestihne.“

„Stihne!“

„Nestihne, uvidíš!“

A tak se stalo, že jsme sedmnáctého července přijeli z letiště k našemu domu a už z dálky nás vítala otevřená okna, vysazené dveře, všude oblaka prachu, v předsíni složené kachlíky, v obýváku radiátor a spousta trubek, v kuchyni pytle s cementem a v ložnici alespoň blátivé šlápoty od těžkých pracovních bot. Zedníci pracovali jaksi plaše až ostýchavě a jejich pohyby se vyznačovaly klátivou pomalostí černošských lokajů z amerických filmů němé éry. Koupelna samotná v mnohém připomínala Drážďany z února roku 1945.

„No vidíš!“ pravil jsem vítězoslavně manželce a ta s pohledem, který mě v budoucnu ještě mnohokrát vytrhne ze sna, jen mlčky pokývala hlavou, že vidí.

Za nějaký čas, když k nám přestaly chodit návštěvy, protože se všem už zajídalo donekonečna vychvalovat jedinečnou velkolepost naší koupelny, povšimla si manželka jakési disproporce mezi svítivou novotou této a omšelou zchátralostí ostatních místností v domě. Jste-li stoupenci myšlenky zdobení příbytků, jistě vás napadla stejná otázka jako moji ženu:

„Nechtělo by to vymalovat?“

„Vymalovat? Já? Jsem snad Brandl? Nebo Michelangelo? Jéééžiši, nebuď hysterická. Napusť si horkou vanu, to tě uklidní,“ pravil jsem mírným chlácholivým hlasem. Ve skutečnosti ve mně ale strašlivě hrklo, protože kdybych musel stěhovat nábytek, rolovat koberce a ohánět se štětkou, nemohl bych se celé dny válet na kanapi a to by byl můj konec.

„Ty se hrozně podceňuješ,“ mínila žena s ručníkem přes rameno a s mobilem v ruce, „musíš si trošku věřit.“

„Víš, co řekl John Lennon – nevěř nikomu přes třicet! No a od té doby, co jsem překročil třicítku, si prostě nějak nevěřím,“ opáčil jsem provinile. „Ale ta koupelna je fakt boží,“ dodal jsem ještě pro jistotu.

Člověk je natolik unikátní, že nemusí ani udělat chybu, a přesto přemýšlí, jak ji napravit. Tak jsem nejdřív zkontroloval, co dávají v televizi, pak co je v ledničce a nakonec co nabízí Google amatérským malířům pokojů. A že toho bylo: široký štětec, úzký štětec, štětec zárohák, korekční štětce, sada válečků, stírací mřížky různých šířek, kbelíky na barvu, štafle, krycí pásky, zakrývací folie, smirkový papír, špachtle, sádra, štukový tmel, stěrkový tmel, penetrační nátěr, interiérová barva základová, barva krycí, čisticí prostředky a hromady dalších nezbytností bez kterých na takové to domácí malování nemůžete ani pomyslet. Sečteno a podtrženo – za ty peníze bychom si na tu práci mohli najmout malíře s akademickým vzděláním a titulem národní umělec.

„Všechno je zařízeno,“ hlaholí po necelé půlhodině žena a mává telefonem z vany plné pěny, „zítra to k nám přijde okouknout nejlepší malíř a natěrač na okrese, nějaký pan Vylíčil!“

Mistr Vylíčil prošel dům od sklepa po půdu, dvakrát pochválil manželce koupelnu, pak chvilku něco počítal a pronesl: „Pche! V pátek to vysádruju, v sobotu začnu a v neděli odpoledne bude vymalováno,“ a z jeho sebevědomého výrazu se dalo vyčíst, že na to snad ani nebude potřebovat obě ruce. „A s úklidem si nedělejte starosti, paninko,“ dodal s lišáckým úsměvem, „švagr má levnou a spolehlivou úklidovou firmu Zametal & Prášil. Až se vrátíte domů z víkendu, ani to tady nepoznáte!“

A tak se stalo, že jsme v pátek ráno předali klíče panu malíři a odjeli na prodloužený víkend do lázní Luhačovic, abychom si užili vířivek, saun, parních aroma komor, solných jeskyní a plaveckých bazénů, kterými naše jinak dokonalá koupelna zatím nedisponuje.

„Myslíš, že to vážně stihne?“ navázala manželka před spaním na každovečerní konverzační rituál z loňského července.

„Blázníš? Ten bude v pondělí odpoledne teprve škrábat starou omítku! Nanejvýš budou zdi pokryté nekoherentní vrstvou fleků od sádry,“ přiléval jsem opět lehkomyslně olej do plamenů její nejistoty, katastrofickými vizemi nešetře.

„Ale vypadal, že to stihne.“

„Nestihne.“

„Stihne!“

„Nestihne, uvidíš!“

A tak se stalo, že jsme v pondělí odpoledne přijeli z Luhačovic k našemu domu, z auta vytahujeme tašky plné lázeňských oplatek, z poštovní schránky klíče a fakturu od mistra Vylíčila a nedočkavě otvíráme dveře. Okamžitě na nás dýchla svěží vlhkost a vůně Primalexu následovaná atakem oslepující běloby stěn a stropů. Žádná matka se nemůže na své právě narozené dítě dívat s větší láskou, než žena na nově vymalovaný byt. Ta panenská čistota jí brala dech a dokonalost provedení ji dojímala. Neřekla ani slovo, otočila se ke mně zády a jen čas od času přes rameno zkontrolovala, do jak děsivých výšin mé pokoření narůstá.

„No vidíš!“ pokáral jsem polohlasem sám sebe a šel vybalovat. V nadpozemsky bělostné záři nové malůvky jsem se pak maně rozpomenul na staré indické přísloví: Muž, který se k ženám choval v minulém životě nehezky, narodí se příště jako žena. Z toho plyne, že každá ženská je vlastně jenom chlap ve výkonu trestu.