Potrhlo

Názorové proudy se střetly zhruba uprostřed malého náměstí; a lidé si tam začali vzájemně rozbíjet lebky. Masa postav se přetláčela sem a tam, a ti nejslabší byli ušlapáni svými soudruhy. A jenom bláznivý pozorovatel vše sledoval ze štíhlého obelisku, škodobolibě se ušklíbal, uhýbal před vyraženými zuby a chvílemi ulehal na vršek černého monumentu a zamyšleně zíral do nebe. Do jarního podvečera zazníval šaškův přiškrcený chechtot a zběsilé cinkání z rolniček, které měl připevněny na nohavicích, rukávech a v rozcuchaných loknách. Dobitá těla se svíjela po kamenné dlažbě. Diskuze skončila.

Šašek seskočil a jeho vlající oděv na malou chvilku připomínal hořící pochodeň. Blázen pobíhal po náměstí, kličkoval mezi zkrvavenými těly a pochodeň se opět rozhořela.

"Pomozte mi, prosím," zachrčelo červené cosi. Šašek se tomu zachechtal a rozeběhnul se opačným směrem. Z ulice však zazněl zvuk okovaných bot a šašek hbitě vyskočil zpět na svůj monument. A jakožto dravý pták pak bystře vykukoval z hnízda.

Královští vojáci dobíjeli raněné a mrtvá těla pak odnášeli na velikou hromadu. A netrvalo dlouho a všechny argumenty shořely v prach. Blázen se těžce rozkašlal v černém dýmu, jenž se valil přímo do jeho hnízda. Vztekle se ošíval a za mohutného cinkotu a rachocení se zřítil na okraj hořící haldy. Královští se smáli a po veselé chvilce ubohého šaška uhasili svými těžkými plášti. Blázen strnul v podřepu, kosti a klouby do všech stran, ostré lokty široce rozpaženy. A pojednou se ten kostitřas rozeběhnul všemi směry současně a už ho nebylo.

Šašek utíkal uzounkými uličkami velkého města. Jako rudý blesk se proplétal mezi nejrůznějšími názory; a tu a tam se tomu či onomu člověku lehounce vysmál, jen tak lehce a v běhu; necítil už k lidem nenávist či skutečné opovržení, spíš už jen záviděl, že ostatních lidí se chytají názory a myšlenky a silná vnitřní hnutí, a že mohou cosi skutečného prožívat, argumentovat, přít se a ranami sukovicí vyvracet opačné nápady; kdežto on že byl pouhý klaun, rozkřáp, potrhlo, děravá nádoba, v které se neudrží jediná hlubší idea.

Vřítil se do honosného domu a přímo k prostřenému stolu. Na knížecí židli zde seděla mladá dáma v krajkách a znuděně oždibovala kokosový koláč. Šašek se v tureckém posedu uvelebil přímo na stole, kostnatými koleny si přistrkoval pochoutky a dlouhými prsty si je strkal do rozšklebených úst.

"Blázen!" zaradovala se dáma. "Povídej, klaune, povídej! Oč jsi dneska přišel? Jaká myšlenka tě minula? Co's dneska nepochopil's?"

Klaun otráveně zachrčel. "Nač pořád mluvit?" řekl. Zamyšleně si rozepnul kazajku a na nahá prsa si namazal vrchní patro koláče. "Nepochopil jsem proč prostý lid mučit tolika protichůdnými řečmi. V ulicích se to hemží popletenci, co věří kdejakým věcem a bijí se až do úmoru."

"Bláznivý blázne. Co jiného bychom měli lidu učiniti?"

"Nechať si v poklidu vystojí řadu na čerstvý chléb; nechať prostí lidé prostě pracují a hovoří jen v prostých větách."

"Bláznivý blázne. A co se všemi těmi ideami a skvělými nápady?"

"Ty ať se bijí mezi sebou! Bez lidského přičinění. Ať se mezi sebou porvou sami; a ještě líp: ať tupě visí ve vzduchu!"

"Bláznivý blázne," řekla dáma, zatímco si namáčela kousek suchého těsta do krému na šaškově holé hrudi.

Šašek se rozvalil na záda a netečně zíral do stropu.