Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seI hraní se mění
Autor
Tej
Těm, kdo mají děti, nemusím hru na obchod nijak představovat. Těm, kdo děti nemají, ji určitě nemusím představovat taky, protože je to velmi prosté. Pokladnička, penízky na hraní, košíček, plastové či dřevěné potraviny, malý stánek třeba provizorně postavený a je to. Pro naše dvouleté batole skvělá zábava na deštivé dny. Jenže, co se stalo? Tahle doba přináší řadu výzev a kdo by to byl řekl, že i hra na obchod nebude už to, co bývala.
„Mamííí,“ vřeští jednoho deštivého dne můj syn, „na obchod, hlát, poď.“ Rozkaz zněl jasně, jdeme si hrát na obchod. Ale…“Mamííí,“ vřeští znovu, „oku, oku, dát.“ Přemýšlím, co nám k té hře ještě chybí. Vše máme nachystáno jako obvykle. „Ty chceš ještě korunky?“ Mozkové závity šrotují, aby přeložily tu batolecí řeč. „Nééééé.“ Ozve se jekot, že i vřešťan by se nemusel stydět. „Tak myslíš tašku? Chceš tašku do obchodu?“ „Néééciiiii.“ Ozve se nejen jekot, ale v hlase už je cítit i pláč. „Oku, oku.“ Trvá si na svém a já se rychle snažím přijít na to, co to znamená. Jenže nejsem dost rychlá, dítě už řve na plné obrátky, leží na zemi a bouchá pěstičkami. Mezi vzlyky je stále slyšet „oku, oku“, nebo tak něco podobného.
„Tak mi to pojď ukázat,“ napadá mě spásná myšlenka, když zvedám dítě ze země. Křik i pláč je rázem pryč a s rychlostí blesku běží do předsíně, kde ukazuje na věšák. Ten u nás tedy téměř není vidět, protože na něm stále visí zimní, podzimní i jarní bundy, kabáty, mikiny, mezi tím i mé kabelky. Napadá mě, že v kabelce mám peněženku, že by si chtěl vzít tu moji? „Chceš peněženku moji?“ Ptám se s nadějí v hlase, že jsem na to kápla, ale ouha, zase vedle. Znovu řev a pláč. Teď už jde do tuhého, opravdu se snažím a skenuju věšák, co by tam tak mohlo být, co nutně potřebujeme ke hře na obchod. A v tom mi to došlo! Pro batole to není hra, děti všechno berou doopravdy a do obchodu se přece chodí s rouškou, kterou u nás občas pověsíme na věšák taky. „Jo, ty chceš roušku!“ Úsměv a radost v očích batolete se ani nedá vyjádřit slovy. Nasazujeme roušky a jdeme do obchodu. I když je jen u nás doma a ta plastová mrkev za moc nestojí.
Výrobci hraček by na takové výzvy možná mohli zareagovat a v setu s platovými potravinami mít pár roušek navíc.
25 názorů
Báječně aktuální. Sám jsem byl napnutý, co vlastně chce. Výborné. Stručnost vyjádření děje má úžasný spád a zaujme. Bezva.
Janina6: díky za zastavení i tip. Nemůžu mluvit za všechny děti, ale u nás to nejmenší opravdu nic neřeší, bere to tak, jak je. Rouška patří k životu a automaticky si ji nasazuje před obchodem a MHD. Já ale věřím, že se k době předcovidové vrátíme, jednou:).
To je vtipně napsané! Zrovna nedávno jsem si tak přemýšlela, jak ten náš zarouškovaný svět asi vidí malé děti... takové, které vlastně "předcovidový" čas ani pořádně nezažily.
Helen Zaurak
29. 05. 2021Napínavé a velmi pěkně napsané, usmívala jsem se, děkuji :-)
dievča z lesa
28. 05. 2021veľmi veľmi milý skutočný príbeh
Kockodane...musím si tvá dílka ukládat! A za pár let to budu číst dětem, jak to u nás bylo!:)
Luci... děkuji ti!
Já Lucie píšu...
28. 05. 2021Tak to je perfektní, Tej! Asi v půlce mi to došlo :) Miluji hru na obchod a ještě raději mám, když se u toho pípá zboží :) Čtivě a napínavě napsaný fejeton.
Pozdravuj synáčka a vyřiď mu, že ho chválím, že dodržuje nařízení! :)
Děcko Teji, malý Tejčík,
při hraní je nejšťastnější,
život není otrava,
když mamince prodává,
přišlo zboží, zákaznice,
mrňous ale začal křičet
„oku, oku“ imrvére,
copak tě to, synu, bere?
bezradnost už klíčí v mámě
při slovíčku ničím známém,
v batoleti to vře silně,
konečně jdou do předsíně,
úsměvů maj v tváři rysy,
na věšáku rouška visí
a happy-end tady je,
paní T. se zakryje,
brzy vstoupí s košíkem
před pokladnu s hošíkem.
(ulehčený neorouškovaný smajlík)
Gora, bixley...děkuji vám. Je pravda, že dvouleté dítě už s tím prostě žije a bere to jako danou věc. Ještě má ve slovníku epiato:), což znamená respirátor
Taky jsem pátrala, myslela jsem, že chce platební kartu, ale nějak mi to na to oku nesedělo. :-) Ti nejmenší si už holt na tento život zvykli. Jenom jestli život, který býval před covidem, ještě vůbec někdy bude. Ty roušky už asi preventivně v kabelkách budeme nosit pořád...
Dvouleté dítě vlastně jinou než rouškovou dobu ani nepoznalo... dobré, Tej.
Děkuji vám za zastavení, ta scénka u nás doma mi přišla tak absurdně směšná, že jsem ji musela hodit na papír:). Malé děti to mají jednodušší v tom, že nepátrají zatím po smyslu toho, proč něco tak je a berou to tak, jak to je. A dnešní doba je, jaká je:).
výborně napsaný, synek zná nařízení :D
ono se tomu člověk už může jenom smát, je to sice takový smích z bezmoci, ale smích, čím míň se v dnešní době člověk o cokoli zajímá, tím má více duševního klidu a rovnováhy.
teda...:-)))........ty deti to prostě berou doopravdicky........hezky jsi to napsala....do poslední chvíle jsem s tebou pátrala...co je to to oku.....*/******