O morálce

Moh bych vám ten příběh vyprávět tak, že bych v něm vystupoval v roli oběti. , kterou v dětství šikanovali a proto teď bojuje proti šikaně jinejch, ale to by nebyla pravda. Pravda je, že moje nejsilnější vzpomínka, která se věčným přehráváním stala součástí mý osobnosti, neni na ty osamělý roky, kdy stojíte bez pomoci, opuštěný světem, sami před vztekem davu, kterej má pravdu, je na jeden jasně ohraničenej den, kdy jsem s nim sám splynul. Je na Sověta, kterej mučí o pět let mladšího cikánskýho kluka a půlka školy tomu přihlíží, povzbuzuje ho a občas si do cikána sama kopne. Já taky. Sovět si tu velkou chvíli užívá, velkej tlustej nemotornej kluk, co celou dobu strávil na společenským dně, je najednou pro ostatní hrdinou, kterýho všichni povzbuzujou. Protáhne malýho kluka záchodama a vláčí ho za sebou za vlasy po chodbě. Omylem nastoupil do školy pro bílý, tak ať brečí. Jdeme za nima, spojený dohromady společnou odplatou a z toho mě vyruší Pavel, kamarád, kterej se najednou objeví na chodbě a kterej jedinej se mě tehdy zastal, a řiká: "Tebe tohle baví?" a mně to dojde, teda ve skutečnosti ne v tu chvíli, ještě spoustu let se mi bude dařit v sobě to plný vědomí potlačovat, ale přesně v tuhle chvíli ten dlouhej proces začne. Moh bych vám ten příběh vyprávět tak, že bych v něm vystupoval v roli oběti, ale to by nebyla pravda. Pravda je, že sem si všechno, co mi udělali, zasloužil.