Návrat pohanů V

   Dostal jsem vzkaz, později než jsem měl, ztratil i získal jsem tím jistě nějaký čas, ale důležité je, že mě nakonec zastihl. Seděl jsem před maringotkou se zavřenýma očima, poslouchal vítr, vrzání stromů, ptačí zpěv, hmyz, hřál jsem se na jarním slunci, vdechoval vůně, zkrátka zevloval jsem po návratu z fabriky, když jsem zaslechl kroky asi dvacet metrů od sebe. Tichý pejskař? A bez psa!

   „Ty už neděláš v zahradnictví? Hledal jsem tě tam,“ oslovil mě poté, co kývl na pozdrav.

   „Už dlouho ne – několik sezón,“ odpověděl jsem.

   „Aha. Pozdravuje tě Belisa.“

   „Ta bohyně?“ přerušil jsem ho s úsměvem.

   „Ta s náramkem. Prý budeš vědět, o koho jde, Kelte!“

   Sevřelo se mi hrdlo. Osm let jsem se vyhýbal svému osudu a ona mi stále byla v patách, věděla dokonce, že jezdím na pohanské festivaly, obzvlášť ty keltské, zjistila určitě, že od zavření naši oblíbené hospody jsem se od města skoro izoloval, ale nemá smysl zapírat, tušil jsem to.

   „Mám se tě zeptat…“

   „Kde je?“ skočil jsem mu do řeči vlastní otázkou, abych jednou pro vždy pohřbil svou nerozhodnost. Už to muselo přijít. Osm let bouří a ohňů v podlesí, osm let jenom s krátkodobými známostmi se samičkami různých vyznání, barev vlasů, osm let učení se, ticha, sebeléčby, osm let, kdy jsem ji občas vídal s jinými, nebo samotnou s výčitkou v očích, a teď tu stál on.

   „Mám se tě jenom zeptat,“ opakoval…

   „Řekni mi kde je a já odpovím přímo ji.“

   Rozhodl jsem se konečně ustoupit. Už netrpím výbuchy nervů, ta zeleň kolem mě absolutně vyléčila, smířil jsem se i s tím, že pro spoustu lidí se pohanství stalo módním doplňkem, ovšem ne pro všechny, vždyť například ona je jiná, ano jsem si skoro jistý, kvůli ní bych dokázal žít znova mezi čtyřmi stěnami, dokonce i mezi lidmi, kteří mě zklamali, když si vzpomenu na všechny ty roky vzájemných pohledů… Neoslovil jsem ji nikdy vlastně proto, abych se o svou nově nabytou svobodu v samotě tak rychle nepřipravil. Tak rychle? Osm let. Navíc se přece nemusím do civilizace vracet nadobro. Po práci nebo hádce můžu uniknout sem do své trucovny. A třeba… Třeba budu mít jednou syna, kterého bych mohl učit střílet z praku, luku, nebo kuše, poznávat stromy. Možná by ten nový život po všech těch poznatcích mohl být ještě lepší. Vždyť skutečných naturalistů je stále víc i ve městech. A větší byt v malém městě – ve dvou bychom si jistě mohli dovolit větší byt – může být taky zajímavým útočištěm. V malém městě mezi lesy.

   Odvaha bývá tichá.

   Jak to říkal Indián? O cestách stromů? Kniha, která různými cestami vede ke stejnému závěru? A ona? Že by se mnou šla delším kusem příběhu? Tak – před osmi lety. Pozor na nebezpečí z prodlení! Rozhodl jsem se tedy ustoupit ze svého tvrdohlavého odmítání návratu k takzvanému normálnímu způsobu života, který některé jedince dokonce baví tak, až se cítí šťastnými. Slyšel jsem, že jsou i tací, a jejich rodiny – ač je to neuvěřitelné – je v tom podporují, pro které je největším potěšením kopírovat životy ostatních, myslím, že toho ale já nebudu nikdy schopen. Přitom je to na pohled tak snadné. Stačí chodit pracovat pro onen systém, vracet se domů mezi čtyři stěny jako řádný občan, mezitím se třeba ještě stavit do hospody, tam se sejít se svými podobně nastavenými kumpány, večer stárnout se svou samicí před televizí, nechat si tímto přístrojem proplachovat hlavu, nánosy pochybností pohřbít pod primitivními vtipy dobře či legračně oděných bavičů, cenit zuby, kde se to očekává…

   Toto všechno ale není nutné. Pokud má někdo skutečné štěstí, potká svou druhou polovičku, která netrvá na komfortu a své oblíbenosti, je možné se zařadit pouze na oko. A ona taková určitě je. A taky silná – vždyť po všech zkušenostech ještě věří. Nosí pořád ten náramek? Uvidíme.

   „Kde je?“ rezignoval jsem na svůj dosavadní způsob života. Ne! To už nebyla rezignace, proměnila se v naději.

   „Nebo mi dej její telefonní číslo!“ naléhal jsem.

   „Žádné nemá. Už není, utopila se,“ drtil mou naději odpovědí.

   „Co?“

   „Koupala se – sama, nikdo vlastně neví, jak se to stalo.“

   „Říkal si, že se mě máš na něco zeptat.“

   „Občas mě prosila, abych se tě zeptal, jestli už chceš ten náramek. Myslela si, že pořád děláš v zahradnictví, já kolem něho často jezdím. Chtěla, abych tě pozdravoval.“

   „Kdo jsi?“

   „Její bratr. Tak mě napadlo tě najít,“ rozhlédl se, „toto by se ji určitě líbilo.“ Proklouzl smutným úsměvem.

   „Sedni si!“ ukázal jsem na dřevěnou židli u ohniště. „Donesu něco k pití.“ Ze sudu s vodou jsem vylovil láhev vína, otevřel ji, dlouze odlil do trávy, a nám nalil do dvou sklenic. Pili jsme mlčky až so setmění. Pak jsem rozdělal oheň, z boudy přinesl malý reproduktor a pustil muziku – Korpiklaani. Znova se rozhlédl i usmál. Mě přepadl smutek. Než odešel, vložil mi do dlaně náramek. Otevřel jsem oči. Vlhké hněvem. Svědomí plné jejího smíchu. V hlavě zmatek…

   „Bohové a bohyně dávných pohanů, i nás, kteří chceme pokračovat v jejich stopách, pokud možno správným směrem, přírodo, matko nás všech, všeho živého, neustále se budící a rodící do nové krásy, nevzdávejte to, prosím, s námi,“ pomyslel jsem si o pár dní později na skále nad městem, kam jsem si šel vyvětrat hlavu.

   …

   Pozor na nebezpečí z prodlení!