ŤAPŠLAP JDE DO SVĚTA... díl patnáctý

Viděl, jak jdou směrem k noře, kam se Vendula stěhuje. „Je to jen kousíček, támhle!” ukázala ježčice na prohlubeň. Oba se ale táhli jakoby měli za sebou otěže. Ťapšlapa bolela noha a těšil se na obklad v noře, který měl slíbený. Vendula měla zase těžké kufry, takže šli vážně pomalu. Jestřáb Vojta je ale pozoroval do té doby, než šupli do nory. Tam už letět nemohl, je totiž jasné, že tam by se nevešel. Za to Ťapšlap s ježčicí tam skočili jako do tobogánu. „Tady máš židličku, posaď se u nás. Vítám Tě v mém novém příbytku. Hned ti půjdu připravit ten obklad z kostivalu.” hned jak to Vendula dořekla už šla připravit ingredience. Ťapšlap se tedy posadil, jak měl nakázáno a pravil: „Máte to tady moc útulné. Také naprosto chápu, proč jste se přestěhovala. Jsem tak rád, že jsem vás poznal, ale hned jak se dám trochu do pucu, musím se vrátit směrem k mým přátelům, kteří jsou na Bílé hoře, víte.” 

„Ach ano jistě, to budete muset, ale počkejte, vždyť jsme se ani pořádně neseznámili a neřekl jste mi, jak jste se z Bílé hory vlastně dostal až sem.” naléhala na něj. A tak Ťapšlap začal vysvětlovat, jak ho jestřáb Vojta unesl, jak byl pak vyhozen a že už je vlastně teď v pořádku jen nese malé následky. Také se zmínil o Elfínce, po které mu bylo smutno… „Ach, co asi dělá.” říkal si.

To vám můžu lehce prozradit, milí čtenáři. Elfínka se právě probudila a elegantně si zívla. Ani nestačila povědět dobré ráno už začala škytat. „Škyt, šťuk, škyt…” a tak neustále dokola. Ihahá to uslyšel a prohodil kulišácky: „To na tebe asi někdo vzpomíná.” A kápl božskou! Byla to pravda. Právě teď na ni přece myslí sám Ťapšlap! „Mankote, co se to se mnou děje?” vykřikla Elfínka a chytla okamžitou paniku, která neměla konce. 

„To nic, fräulein. Wo ist Ťapšlap? Kam se poděl?” vložil se do toho Gothstein. 

„Já jsem ho neviděla. Ale to bude nejspíš tím, že jsem byla celou noc velice zaneprázdněná mým jednorožčátkem.” pousmála se Duhilka a přitom mrkla na Ihaháeho. Ten se jen začervenal. 

„My suche po něm, ihned!” řekl rázně Gothstein.

„To je jasná zpráva!” křikli nahlas ostatní. A bylo tedy jasno! Jde se po něm pátrat.

Zatím si už Ťapšlap hezky liboval ve svém obkladu. Ježčice mu ho opatrně, aby ho nebodla, pokládala na nohu a u toho na něho chrlila otázky: „Tak Elfínka, ta musí být ale dobrý skřítek. Myslíte si, že vás bude hledat?” 

„Určitě! Všichni mě půjdou hledat, jak je znám už vyrazili.” pověděl na to s přehledem.

„Jste si jistý? Už jsem poznala několik případů, kdy na jednoho z výpravy dočista zapomněli a obešli se i bez něho… Nechci vás strašit, ale stát se to může lehce. Co kdybych vás tady u mne skryla. Můj syn se snachou se tady ještě neukážou dlouho. Mám tady vzadu takovou malou komůrku, tak tam můžete přebývat dokud vás nenajdou.” 

„Ale co když mě vážně nebudou hledat!” pomyslel si Ťapšlap a popotáhl.

„Nebojte, já řeknu Vojtovi, aby je trošku navedl. Tím také sám napraví, co způsobil.” Pořád ale přemýšlel, jestli to není třeba nějaká baba Jaga Vendula, nebo bytost z Perníkové chaloupky. Ale řekl si, že to přece jenom zkusí, alespoň zjistí, jestli je doopravdy pro výpravu tak důležitý. Především mu ale šlo o Elfínku. „Tak dobrá, Vendulo. Zůstanu s vámi, dokud mě nenajdou a než se mi samozřejmě zahojí noha, ale musíte mi slíbit, že hned půjdete za Vojtou, aby všem mým kamarádům pomohl!” apeloval na ni. 

„Ano, ano! Jsem tak ráda, že tu se mnou někdo bude!” Jen co to dořekla, uháněla ven z nory, jak nejrychleji mohla. Naštěstí jestřáb Vojta posedával na protějším stromě a tak ne něj zavolala: „Hej ty! Mám něco, čím si můžeš odčinit, to cos provedl skřítkovi Ťapšlapovi.” Honem sletěl dolů a pověděl: „Ano? Udělám cokoliv, vím, bylo to nesprávné.” A tak mu Vendula všechno řekla a domluvili se na tom, že jim Vojta bude dávat takové indicie a bude zbytku výpravy k službám, ale nenápadně, aby to nebylo nějaké podezřelé. A tak se Vojta rozletěl směrem k Bílé hoře.

Elfínka prozatím pořád škytala a bylo to čím dál tím více intenzivnější. „Tak už vyražme! Co když je Ťapšlap v nebezpečí! Škyt.” strachovala se. 

„Ale jakým richtung?” ptal se Gothstein.

„Škyt, no to nevím, tak třeba rovnou za nosem.” odpověděla mu.

„To je teda řádná blödsinn. Vždyť mohl jít kamkoliv!”

„Ale proč by se vydával na cestu bez nás?” vrtalo hlavou Ihaháeovi. A to byla teda pravda. Nikomu to nedocházelo. 

„Ani vousek tu po sobě nezanechal, šťuk.” rozplakala se něžná Elfínka.

„Nebo si chtěl třeba jen na chvilku odpočinout a má hlavu někde v oblacích.” chtěla ji uklidnit Duhilka, ale moc to nepomohlo. Najednou ale uviděli, jak cosi máchá křídly. 

„Škyt, šťuk, škyt.”