Zrcadlo

Jeník se tak rád směje, kdykoli a skoro všemu.

„Na starší lidi, jako jsi ty, mamuško, venku číhají bacily s divným názvem. Co ti doma chybí, nakoupím, složenky poplatím,“ a jeho nakažlivý smích přidusí šátek, neustále ho teď nosí na krku a zakrývá pusu, kterou ani na chvíli nezavře.

Raději tedy nechodím ven. Je o mě postaráno. Jeník je hodný syn, jednou v měsíci tady přespí, dopoledne otevře pošťačce, převezme důchod a dojde nakoupit. A pak ho zas dlouho nevidím…  občas vytáhnu z mrazáku rohlík, abych měla vůbec pečivo - ale já už toho moc nepotřebuju.

Schránka v pevných dubových dveřích přetekla a po zemi se válely letáky, složenky, pošta. Namátkou sebrala jeden leták, čichla k němu, požmoulala ho v ruce, znovu čichla, zda ucítí plyn nebo něco podezřelého.

Na zašlapaném šedivém betonu upoutala její pozornost barevná pohlednice. Podržela lístek daleko od očí.

Německý název nedokáže přelouskat, zkoumá atraktivní pohlednici kostelíku a horského městečka.

 „Ahoj, mami. Posílám pozdrav z práce. Přijedu v květnu. Volala jsem ti, ale číslo neexistuje. Zavolej nebo napiš, zdravím Šmudlu, Maruška.“

V květnu? Až v květnu. Ne že by měla tušení, jaký měsíc je, ale sníh na protější střeše zmizel. Stojací kalendář, který celé roky mívala na lednici loni nikdo nekoupil.

Uvědomila si, že pes Šmudlík zemřel. Jeník ho tenkrát někam odnášel v náručí, ale to se nesmál, spíš přes slzy neviděl. Jak dávno je tomu? Zaprášené vodítko viselo na hřebíku. Teď ji zajímalo, kam se poděly její střevíce. Botník za dveřmi byl prázdný!

Podivila se, jak mrštně vylezla točitými schody ze suterénu do patra. Po čtyřech, jen v pantoflích, ale vylezla! Kam se podělo několik párů bot? Ty by nevzali ani v zastavárně. Co ještě mělo nějakou cenu, skončilo právě tam.  Zezdola, kde syn měl dílničku na výrobu svic, cítila podivný parfém hniloby, oleje a vosku.

Měl by vymalovat. Od smrti muže ani nevybílil. Starej by poručil, zakřičel, dal mu pár facek a bylo by. Já na syna nestačím. Vždycky jsem si říkala, jen aby Jenda neodešel dřív, protože měl ve všem pravdu. Že ženský stačí jen přikyvovat manželovi, občas prohodit něco jako přesně tak, přesně tak, usmívat se, vysledovat, jak se tváří, aby občas nějakou nechytla a hlavně nechat mužskýho rozhodovat.

Vrátila se do parádního pokoje. Obraz malé, dlouhovlasé, rozcuchané ženy v potrhaných teplákách jí ze zrcadla vykročil vstříc.

Prsty rozpačitě prohrábla bujné šedivé kudrny a zrcadlo zakryla. Podivná cizí žena zmizela. Trochu ji to uklidnilo.

Hluboko v útrobách měla prázdno, naléhavé, bolavé pusto, ale nejen tam, i v hlavě či v duši nebo kde všude se ten pocit vzal. Snad se její tělo stalo jen poloprázdnou schránkou? Lehkost pohybů, s jakou ohýbala revmatické klouby, byla podezřelá. Že by to byl vliv neznámého plynu z letáků?

Přece něco. Nohy. Brněly a místo chodidel měla snad gelové polštářky. Kolem kotníků občas bolestivě zacukaly nervíky. Ve dne v noci. Na sebepozorování měla spoustu času. Pokud nesledovala televizi. Pro důchodce byla nejlepší trojka, jinak se na obrazovce pohybovali jen lidi v náhubcích a ona neměla šanci rozumět, o čem je vlastně řeč. Už takhle špatně slyšela. Na mobilu taky musela mít hlasitý odposlech.

Kde je asi konec mému telefonu? „To víš, mamuško, vánoční svíčky nejdou na odbyt, turisti přestali do Chebu jezdit a tržnice je prázdná. Já ho pak zas z frcu vyzvednu a vrátím.“ Od té doby jsem mobil neviděla.

Raději se syna neptala, s kým a kde žije. Dcera ji kdysi vzala na výlet a stavili se na tržnici za Chebem. Jeník tam měl svůj stánek, pultík zářil barvami a všemi myslitelnými tvary svíček, ale davy lidí z německých autobusů vybíraly spíš kalhoty, bundy nebo boty, a Jeník seděl pod plachtou u prázdné bedny od banánů a hrál šachy s vietnamským hochem.

Starej Jenda byl vynikajícím šachistou a kluk to zdědil, akorát Jenda měl průmyslovku a Jeník zvláštní školu, ale zase je zručnější, starej neuměl zatlouct ani hřebík a podle toho to v baráčku vypadá. Divila jsem se, proč kupujeme zchátralý baráček u náměstí, když Jenda neumí rukama lautr nic, ale říct nahlas jsem to nemohla. Prý je lepší mít barák ve městě než peníze ve spořitelně, a do důchodu to spravíme. Jenže pět infarktů se neptalo, jestli máme už opravený dům, a šestý dopadl tragicky.

Otevřela okno ve světlíku, aby někoho spatřila. Někoho živého. Po dvorku běhalo pár dětí, někde v bytě hlasitě zaštěkal pes.

Nebylo to tak vysoko. Po parapetu by snad mohla pomaličku dolézt k okapu a tam se spustit na dvůr. Kdyby tak měla boty, v pantoflích nikam nedojde.

Přistavila si k okénku štokrle a jen v ponožkách vylezla nahoru. Vystrčila polovinu drobné postavy z okýnka. Vlasy se na větru rozevlály. Bylo to příjemné. Opět se stala součástí venkovního světa.