Už pojď za mnou

Z rádia burácely bubny s baskytarou, mezi které se zařezávala kytara Anguse Younga. Silný auto, hard rock a volume doprava, to byla jediná hudba, kterou Karel uznával. Nic jiného slyšet ani nechtěl, jen šlapat motoru na krk a prorazit si cestu mezi hlemýždi.

Netrpělivě sledoval světla na semaforu. Nesnášel čekání. Kdyby nestál až za ušmudlanou škodovkou, projel by křižovatku na červenou.

Zelená. Karel dupl na plynový pedál a jeho černá X6 vyrazila z křižovatky jako raněný panter. Hned se nalepil za dodávku, která vezla bambusy. Koho zajímají bambusy, rozčílil se a dodávku vytroubil.

Vzal to po kolejovém pásu. Drnkání tramvajových kolejí o volant mu připomnělo Bulovku, kam vozil Magdu na ozařování. Zbytečně. Nejhorší na tom bylo, že se musela koukat smrti do chřtánu, a přitom dobře věděla, co ji čeká.

Karel dojel houkající sanitku.

To mi ještě chybělo, naježil se, a natlačil se před ni zleva. Tramvaj, jež jela proti němu, začala nervózně cinkat. Zařadil se před sanitku a sešlápl brzdu až na podlahu. Řidič sanitky strhnul volant doleva, aby se vyhnul srážce.

V tu chvíli do sanitky vrazila tramvaj a rozpůlila ji jako krabičku sardinek.

Karel vytáhl ze zeleninové skříňky v kuchyni, do níž dávala manželka brambory a cibuli, flašku bourbonu. Dárek k narozeninám, který trpělivě čekal, až se podívá na svět.

Karlovi se klepala ruka tak, že měl problém flašku nasměrovat ke rtům. Po čtyřech mohutných locích se opřel o skříňku. Konečně ho přestala brnět hlava. Začal si přehrávat události posledních hodin, které se mu točily před očima jako rozbitá pouťová atrakce.

Auto, z něhož sundal poznávací značky, nechal u Líbeznic a domů jel autobusem. V tu chvíli mu to přišlo jako dobrý nápad, ale teď se tomu musel smát. V Libni jsou všude kamery. Mají natočený tvůj ksicht, z toho se nevyvlíkneš.

Zasloužil si, aby ho zavřeli do díry a nechali na pospas úchylům. Z lidí, co vezla sanitka, byli nebožtíci. Zabil je. Stejně jako Magdu. Měl si tenkrát všimnout, že je jí blbě.

Karel zavrávoral. Skříňka jako by vyplula na širé moře. Kéž by! Ve flašce, kterou třímal v ruce, zbýval poslední lok. Sklonil hlavu, aby ho vyzunkl, ale nohy mu vypověděly službu.

Svalil se na bok, na němž hned usnul.

Karla probudily hlasy z televize, které patřily moderátorům odpoledních zpráv:

„K nehodě došlo u tramvajové zastávky nedaleko Bulovky po střetu osobního vozidla s projíždějící sanitkou.“  

Kdo pustil televizi? Magda? Měl skoro pocit, že tu byla.

Proč je v domě taková tma? Karel vstal, aby vytáhl žaluzie, ale místo oken nahmatal jenom holou zeď. Vyklepal mobil z kapsy, aby si jím posvítil. Dveře i okna byly pryč, zbyly černé stěny.

„…posádka sanitky i pacient byli ošetřeni s lehkými poraněními…“

Karel vykřikl nadšením. Nikomu se nic nestalo. Tentokrát nad ním přivřeli oči všichni svatí.

Vtom se dala do pohybu stěna. Pohltila zeleninovou skříňku jako krajta. Plazila se směrem ke Karlovi. Pokusil se uniknout, ale stěny ho srazily na záda a obklíčily ze všech stran. Tohle je můj konec, zalapal po dechu.

„…jedinou obětí nehody je tak řidič osobního vozu, který se čelně srazil s tramvají.“

Karel si přejel rukou po hlavě. Měl ji celou od krve.

Vybavil si, jak narazil autem do tramvaje, když zuřivě předjížděl sanitku. Nebo chtěl se vším skoncovat?

„Už pojď za mnou,“ ozvalo se mu za uchem. Než se ho dotkla a přetáhla k sobě, ucítil její vůni.