Kombo

     Čtyři mladí přátelé se sešli ve zkušebně na kraji malého města.

     "Tak dneska naposled," řekl Jozka, zapojil si elektrickou kytaru a z reproduktoru zazněl pískot zpětné vazby. Bohuš šrouboval činel a Luděk ladil baskytaru. Čeněk postával u okna, hleděl na siluetu starého nádraží a popíjel pivo z láhve. "Moh' nám vyjít aspoň jeden koncert," řekl.

 

JOZKA   Najdete si jinýho kytaristu.

ČENĚK   Copa' tu nějakýho znáš?

JOZKA   Znám tu spousta kluků.

LUDĚK   Málokterej s náma bude chtít hrát.

     A jenom někteří z nich se naučí naše songy.

     A hlavně - žádnej z nich nebudeš ty, Jozko.

ČENĚK   Nemá to smysl.

JOZKA   Nic s tím nenadělám, kuci.

     Zejtra ráno odjíždíme.

     Napořád.

     Daleko.

     Autem.

 

     Bohuš mezitím smontoval bicí soupravu a začal se pohodlně usazovat na bubenické židli. Poprotahoval si svoje kolohnátské pazoury a hnáty a začal vybubnovávat primitivní rytmus s důrazem na sudé doby. Ostatní hudebníci se postupně připojili a během několika taktů už plně zaznívala prostá punková píseň nenávisti a vzdoru.

     Noční chmurnou krajinou se rozléhaly zkreslené elektrické tóny, přelétaly nad opuštěnými vagony a mísily se s houkáním projíždějícího rychlíku. Ponurá kakofonie trvala necelou půlhodinku. A potom - neklidné nervózní ticho. Vzdálený šum města.

     Jozka vypojil kytaru a zamyšleně hleděl na zesilovač. Něžně přejel po reproduktoru dlaní.

 

JOZKA   Je to moc krásný kombo.

ČENĚK   Krásná stará lampovka!

JOZKA   Bude mi chybět.

LUDĚK   Je to kapelní kombo, Jozko.

     Z kapelního rozpočtu.

JOZKA   Dyť jo.

     Bude se vám hodit.

     Až najdete novýho Jozku.

 

     "Na novýho Jozku!" pozvedl Bohuš sklínku. A i ostatní přátelé se chopili sklenic a v soustředěném neveselí pak popíjeli. Po dvou hodinkách, když byly láhve prázdné, se přátelé rozloučili a rozešli se do noční tmy.

     Čeněk se opile loudal, u cihlové zdi se zastavil, a s hlavou opřenou o zídku močil do suchého křoví. Z ulice se blížil další chodec. Byl to basák Luděk.

 

LUDĚK   Pojď se mnou, Čéňo!

     Něco se mi nezdá.

ČENĚK   He?

LUDĚK   Jozka si celej večír prohlížel kombo.

ČENĚK   A?

LUDĚK   Byl divnej.

     Poďme to tam omrknout.

     Něco se mi nezdá.

ČENĚK   Hm.

 

     Dvojice se vrátila ke zkušebně; a obcházela ji kolem dokola.

 

LUDĚK   Pootevřený okno! Věděl jsem to!

     Jozka si tu nechal pootevřený okno!

ČENĚK   É. Zvenčí to nezavřem.

     Musíme za Bohušem pro klíče.

LUDĚK   Neni čas! Dovnitř!

 

     Oknem pak vlezli do tmavé místnosti a usadili se na starém rozvrzaném otomanu.

 

LUDĚK   Nerozsvěcej!

ČENĚK   Co budem dělat?

LUDĚK   Číhat.

 

     Uběhlo pár desítek minut. Oba kamarádi poklimbávali v opileckém polospánku.

 

ČENĚK   Každej si myslí, že jednou...

LUDĚK   Co?

ČENĚK   Že jednou něco dokáže.

     Každej si maluje budoucnost do růžova.

     Věřím, že se budu živit muzikou.

     Ty věříš, že se budeš živit psaním.

     A někdo cizí věří, že postaví barák.

     A někdo, že procestuje svět.

     A pak že bude všecko v pořádku.

     Někdy v budoucnosti.

     Potom.

 

     A co když je všecko v pořádku právě teď?

 

     A zrovna teď.

     A od teď už bude všecko míň a míň v cajku.

 

     Vzpomeň si, jak jsme si tu zařizovali zkušebnu.

     Věřili jsme, že budeme bezvadná kapela.

 

     Teď už začíná bejt jasný, že se nám to nepovede.

 

 

     A v budoucnosti budeme ledatak vzpomínat,

     jak jsme si to tu zařizovali.

 

     Protože s odstupem řečeno -

     tehdy nám bylo nejlíp.

 

LUDĚK   Tiše buď!

 

     Do místnosti se vplížil stín. Tmavá silueta se přikrčila ke kytarovému zesilovači a položila si ho na koleno. Cizí člověk zvednul reproduktor do náruče a zvolna se pak šinul k široce otevřenému oknu. Luděk se natáhnul k vypinači a rozsvítil světlo.

 

JOZKA   ?

ČENĚK   !?

LUDĚK   !!!

 

     Nadcházející rvačka dopadla dle očekávání, neboť moment překvapení byl na početnější a lépe připravené straně.

     Dobitý Jozka se odšoural kamsi do noci a Čeněk s Luďkem pak tiše zalepovali rozbité okno kusem kartonu.

 

LUDĚK   Přespím tu radši na gauči.

     A zejtra to tu vyklidíme.

ČENĚK   Škoda toho repráku.

LUDĚK   Škoda.

 

     Kamarádi se malou chvilku přehrabovali v troskách kytarového komba; a potom se rozloučili vyčerpaným pokývnutím hlavy.

     Luděk ležel na starém rozvrzaném otomanu a tupě zíral do stropu.

---