Slečna a strom

    Řekněte si jistě, že takových stromů je plno. Míjíte jich podél cest nekonečné řady. Všechny jsou stejné. Řady. Stromy. Tedy skoro stejné, pokud samozřejmě nejste odborníkem v oboru stromologie či podobných záležitostí. V zimě jsou holé, snad bez krásy, beze všeho, co dává radost a naději. Bez barev.  Smutné. Jakoby. Naštěstí jen spí. A vždycky se nakonec probudí. Tedy skoro vždycky. Aby nám připomněly, že po spánku přichází procitnutí a čas z ničeho udělat něco. Posunout se dál.

    A ten jeden nebyl zas takovou výjimkou. Na první pohled stejný jako ti ostatní. Vlastně skoro na list. I když… Několik rozdílů by se našlo. Pravda, na zimu vždy shodil všechno listí a nesmírnou zimu přečkal nahý, aby se pak nalokal prvních paprsků světla, nasál jejich sil a procitnul z ničeho, aby udělal aspoň něco. Něco málo. Na co stačil. Co uměl. A když to dělal dobře, bylo to přeci ono. Muselo být. A byl téměř spokojený. A také je třeba povědět, že nerostl přímo u silnice. Jeden vedle druhých. Byl solitér. Ale pozor, za tohle on skutečně nemohl. Prostě vyrostl tak trochu stranou. Kde ho kdosi zasadil. Možná se tak nestalo záměrně. Proč to ale komplikovat, prostě tam byl. Stále. Desítky let. Ne-li déle. A přesto. Přesto si ho tam našla.

    Jak že se to stalo? Těžko říct. Snad tudy šla s rodiči na procházku. A snad ji on sám přivolal. Padnul jí prostě do oka. Sedla si tenkrát do stínu, který vrhala jeho mohutná koruna, společně s maminkou. Den byl horký, a odpočinutí, které stín nabízel, přišlo vhod. Byl rád. Prostě rád. Tak jak jen stromy umí být, když u nich spočine některý z těch, kterým byla dána schopnost hýbat se a možnost objevovat svět kolem sebe. Na rozdíl od těch jeho rodu. 

    Když se k němu začala vracet, znovu a znovu, byl šťastný. Že je konec jeho samoty. Přesto ale, jak už to tak bývá, se bál, že o její společnost přijde. Co s ním? Byl už prostě takový. Divit se mu ale můžeme jen stěží. A ona ho začala v jeho opuštění navštěvovat stále častěji a častěji. Snad jí lákal klid toho místa, kde zrovna on zapustil své kořeny. Kdo ví. Zde mohla být sama, když chtěla. Mohla si na rozdíl od něj vybrat. A přesto, že samota nebyla jejím osudem, dobře chápala, že on na výběr nemá. Soucítila s ním. Vnímala jeho úděl jako stále zřetelnější. Cítila, jak by chtěl objevovat vše kolem něj. Jak touží vyhlédnout za nejbližší obzor. A tak začala uvažovat, jak mu pomoct. 

      No právě. Jak někomu takovému pomoct? Pohnout s ním nejde. Dojem světa je mu možné jen a pouze zprostředkovat. Víc se zřejmě nedá dělat. Bude to muset stačit. A tak vždy když se vrátila z nějaké takové cesty, jak jen mohla, běžela za ním, aby mu vše zčerstva vypověděla. Když tak učinila poprvé, nebyla si vůbec jista, jakou odezvu čekat. Běžela co nejrychleji ale i tak se její odhodlání vše mu povědět a popsat mísilo s nejasným neklidem. Jakmile ji ucítil, jako by pookřál. Jeho samota měla být zas pro jednou přerušena. Usedla pod jeho korunu a potichu a zlehka se opřela o kmen, který ji nesl. Po chvíli ticha a očekávání začala vypravovat. Zlehka, zvolna volila ta správná slova, chtěla být opatrná. A když ji nad hlavou v prastaré koruně zašustilo, poznala, že i stromy pláčou. 

     Vracela se pak k němu vždy, když měla za sebou výlet či cestu, která by mohla rozšířit jeho výhled dál za omezený obzor. A vždy, když jí mohl naslouchat, jako by na okamžik vykročil ze svého žaláře. A ona to cítila, že tomu tak je. Protože měla sama výlety za nepoznaným ráda, dokázala o svých zážitcích vypravovat s takovou vášní, že její přítel jako by byl v oněch dalekých zemích s ní. Jako by ho už jeho kořeny nepoutaly k místu, z něhož po dlouhé věky vyrůstaly. Ztratil pouto, ztratil to, co jej vázalo k jeho domovu a byl tak šťastný. Čím zřetelněji poznával, o co byl krutým osudem svou existencí připraven, tím vášnivěji hltal vše, co mu svým vyprávěním přinášela. A o to nešťastnější pak byl, když se musel s jejím odchodem navrátit do svých pout. Netrpělivě pak očekával každou její další návštěvu, která ho oněch okovů zbaví. 

     Jak už tomu ale u stromů i lidí bývá, jednoho dne mu jen pouhé zprostředkování rozmanitosti světa přestalo stačit. Poznala to. A přestože se snažila sebevíc, nebyla s to jej zaujmout. Víc si pak všímal nového ptačího hnízda na té krátké spodní větvi vlevo dole, i když takovým poskytl přístřeší již nespočetněkrát. Pouhé vypravování mu prostě začalo být málo. Co mohla dělat? Nebyl jí lhostejný. Chápala jeho nespokojenost. A v tu chvíli jako by zasáhl někdo, kdo spojil jejich cesty, aby poznali, co jim zbývalo poznat. Napomohla tomu právě jedna z jejích dalekých cest.

     To když si vzpomněla, co se jí stalo onehdy v jedné z jižních zemí, na jejíž jméno si v tu chvíli nedokázala vzpomenout. Že si vážila všeho letitého, zapomněla se tam tenkrát s jedním takovým exotickým stromem. Ten jí mnohé pověděl, samozřejmě, byl to starý nevypovídaný strom. A něco drobného, avšak pro náš strom velmi důležitého, by málem zapadlo. Že prý se stromy dokážou domluvit se svými potomky, ať rostou kdekoliv a ať jsou to třeba zatím jen malé rostlinky. Stačí jen mluvit a poslouchat.

     Že to není jasné? Našemu stromu to také nejprve nedošlo. A když mu to konečně vysvětlila, aby to i takový starý smutný strom dokázal pochopit, stejně jí nevěřil. Bylo třeba radu starého stromu vyzkoušet. Věděl, že nemá, co by ztratil. Sám už byl. Tak co? Je pravda, že to trvalo. Několik let. Ale co to je v životě stromů. Skoro by na to sám již dávno zapomněl. V nic už nedoufal. Ani když zaslechl první z těch slabých hlásků, které k němu ostýchavě, avšak s důvěrou začaly promlouvat. Myslel si tenkrát, že hnízdo je zase plné malých upovídaných obyvatel a že si breptají jen tak z dlouhé chvíle mezi sebou. Proč by se ale ty neohrabané chomáčky chmíří ptaly jeden druhého, jaké je počasí, jaká je kolem krajina, nebo prostě jen, jak se dnes mají? Ba ne. To vše, co začalo po letech zaznívat v jeho duši, bylo určeno jemu.

     Trvalo to. Než zasadila tolik semínek a navíc v tolika zemích. A pak než vzešly a nabyly sil, povyrostly, pobraly trochu toho rozumu a pocítily, že jim něco nebo někdo chybí. Pak to bylo hned. Ale přesvědčit právě jeho, že už není sám a že už nebude sám a že jejich oči vidí společně tak mnoho, to byl ten nejtěžší úkol. Když je totiž starý strom dlouho sám a na svou samotu si zvykne, jde kůra jeho kmenu jen stěží prorazit. Nejdřív to byly jen nejasné útržkovité vjemy, které dohromady nedávaly moc smyslu, ale postupně začal cítit, že se jeho obzory pozvolna rozšiřují, že dohlédne dál než za obzor. A když pochopil, kdo to k němu promlouvá, začal mluvit i on. A nejen tím, že si vyprávěli o svých domovech, si společně uvědomili, jaký jedinečný celek spolu vytváří. 

     Ona ale ve svém snažení neustala. A tak byl jejich život bohatší o každý nový stromek, o každého dalšího člena velké rodiny, která navzájem sdílela víc a víc, a jejich pocit vzájemnosti se tím jen prohluboval. A i když on postupně usychal a odcházel, jeho jedinečnost a moudrost, kterou čerpal z půdy, ze které vyrůstal, se nikdy nevytratila. Jeho vzdálení příbuzní ji předávali dál s troškou něčeho vlastního. A protože nezapomněli, co je naučil ten starý strom, kterého tenkrát potkala v daleké zemi, už se nikdy žádnému z nich nestalo, že by nedohlédl dál než za svůj obzor.