Smrtelník

Smrtelník

„Zase máš pokaděné kalhoty,“ rozzlobeně vyhrkla Boženka, „já se ti divím, že se neumíš ani vykadit!“ „Sem na světě jen jednou,“ nedbale odpověděl Jindra netečně až nevšímavě, „a pro jednou snad nemusí bejt tak zle. Jen se divím, že při své úrovni se porád snažíš mluvit spisovně. Kdybys aspoň řekla posrané. To né, to ty neumíš, děláš ze sebe nóbl, protože máš maturitu.“

„Minule si měl košili od kečupu, svetr od hořčice, to přece není normální,“ pokračovala ve výčitkách Boženka, „někdy to nejde ani vyprat. Seš čuně, nedá se nic dělat! S maturitou tvoje lajdáctví nemá nic společnýho.“

Mimo pravidelné starosti s bydlením a nákupy to byly jejich nejčastější vzrušené debaty. Jindra pracoval ve skladu knihtiskárny a opravdu doma na sebe příliš nedbal. Vůbec nejčastější výtky, které vyslechl, byly ohledně kapiček na záchodě, kterými značkoval svoji přítomnost v této místnůstce.

Jindra byl nad věcí. Kdyby dostal příležitost studovat po roce 1948, mohl z něho být určitě filozof nebo asistent na filozofické fakultě. Nosil si domů knihy, které byly často vydány ve větších nákladech a zůstávaly neprodejné. Z těch, které se měly vyhodit vznikla u něho doma velká knihovna. Zejména po roce 1990 se značně rozšířila o knihy obsahující odlišná až protikladná témata, proti novému směru a zaměření literatury tržního kapitalismu a demokracie.

Jeho způsob zamyšlení a úvah vycházel ze základů filozofie a přístupů k duševní oblasti člověka, zejména přiblížení se k problému materialismu a náboženské ideologie. Je proto celkem pochopitelné, že když přemýšlel o podstatě myšlenky a její materiální stránce, nemohl věnovat pozornost nudli, uvízlé na břiše trička. Boženka, naopak žena pragmatická, zaměstnaná na mzdové účtárně, kde muselo všechno klapat na haléře, byla k těmto záležitostem velmi důsledná a pozorná. Její soustředěnost na čistotu a pořádek byla v souladu s přesnými výsledky výpočtů a záznamů na mzdových listech a hlášeních, dokonce s pečlivostí splnění úkolů v předepsaných termínech.

Bylo zajímavé, že dva lidé, s tak odlišnými povahovými charaktery, podle horoskopů dokonce úplně protikladné, si mohou rozumět. Lev s Vodnářem jsou vzájemně v opozici, přestože mají spoustu společných vlastností, jsou z nich těžcí rivalové. Boženka připadala Jindrovi tvrdohlavá až dětinská a na její nápady většinou shlížel se shovívavým úsměvem. Pociťovala určitá zklamání, že se Jindra ochotně nevrhnul do společných plánů, ani nerespektoval její pořádkumilovnost, a jeho noblesa ji přiváděla někdy k šílenství. Nesnášela zejména jeho filozofické úvahy o nesmrtelnosti.

Zatímco ona brala nesmrtelnost jen jako označení pověsti básníků, malířů, jejich děl, prostě něčeho, co přetrvává mimo život lidí, on se zabýval myšlenkami o délce života a možnostech přirozené a trvalé obnovy všech životních funkcí. Dostával se tím do oblastí, které již se skutečným reálným bytím nesouvisely. Poněkud nesrozumitelná se pro něho stala umělá inteligence, kde předpokládal schopnosti individua obdařeného věčnou reprodukcí sebe sama.

Jeho pojetí nesmrtelnosti Božence vadilo nejvíce. Dostávala Jindru do varu a nejistoty tím, že v případě platnosti jeho závěrů a možností si nedokázala představit, že by s ním vydržela tak dlouho, když po třiceti letech už ho má plné zuby, kterými skřípala na protest.

„Co když k tomu jednou lidstvo dojde a bude postupně dosaženo takové dlouhověkosti, že se to až nesmrtelnosti přiblíží,“ prognosticky vážně namítl Jindra večer před usnutím v manželském loži.

„To se budou lidi určitě vraždit,“ rezolutně prohlásila a otočila se na druhou stranu, protože se jí chtělo již spát a nepřemýšlet o něčem tak pitomém, jak stačila ještě tiše zabručet, než usnula.

Ne tak Jindra. Jeho právě napadaly nejzajímavější myšlenky před spaním. Někdy tak usilovně, že vstal nalil si pohárek aromatického portského, krknul a šel si ověřit princip věčnosti a pomíjivosti k počítači, kde guglil a guglil. Dlouho pak nemohl usnout. Vybavovaly se mu barevné představy meziplanetárních letů, které by při vlastnostech nesmrtelnosti vyřešily jeden z problémů dosažitelnosti cíle, vzdáleného miliony let, měřeno pozemským časem.

„Ty si se opravdu zbláznil,“ s úsměvem komentovala jeho nápad, když se jí svěřoval, co se mu v noci zdálo, „to by přece nemohla vydržet ani polyamorní rodina. Taková blbost. Jak si na to vůbec přišel?“

„Předpokládá to samozřejmě vyšší princip soužití lidí v úrovni umělé inteligence, která se dá samoprogramovat,“ nedal se odradit Jindra.

„Ještě tak todle,“ s výrazem odporu odpověděla, „vymysli raději něco praktickýho. Třeba jak se nepobryndávat u snídaně a nedrobit pod stůl.“

„Proč mi dáváš ke snídani ten ručník?“ nechápavě na ni překvapeně hleděl, „co s tím mám dělat?“

„To si dej pod krk jako bryndák, dostaneš ke snídani müsli, ať ho nemáš zase na tom novém tričku od babičky. Nezapomeň, že za tři dny je ručníkový den, tak si zvykej.“

„Jó, túdle,“ zavrtěl hlavou, „snad si nemyslíš, že když všichni přiblblí fandové Douglase Adamse budou chodit s ručníkem, tak to musím napodobit a budu se vystavovat ťukání na čelo. Normální smrtelník přece nemůže dát na to, že ručník je nejpotřebnější věc, kterou u sebe má mezihvězdný stopař mít. Leda by byl nesmrtelnej.“

Dalo by se říct, že jejich vzájemné neshody v nápadech a realizaci byly fatální. Kupodivu nebyly. Dokonce se zdálo, že jim jejich polemiky vyhovují a že je k vzájemnému sbližování potřebují.

Některé debaty ovšem Boženka odmítala, protože se jí z toho tématu dělalo špatně. Jednou musela přerušit žehlení, když jí Jindra sugestivně vysvětloval, odkud pochází symbol nesmrtelnosti, had Uroboros, požírající vlastní ocas. Představa hada samotná, dokonce zakousnutá do ocasu, v ní vyvolala dávící efekt. Žehličku v rozrušení nechala stát na halence, která málem vzplála, než se vrátila z koupelny.

„Ty pitomče, tak se podívej, co si udělal z mý halenky,“ plačtivě, ale zlostně vykřikla, když se jí podařilo žehličku od halenky odtrhnout.

„Nemáš si všechno tak ošklivit,“ bránil se Jindra, „jak tě může takový symbol času a nekonečného a nepřetržitého běhu života takhle rozhodit?“

„Protože si pomatenej z těch seriálů,“ rozhorleně tvrdila, „jak může bejt někdo svůj vlastní syn, ty červenej trpaslíku, prosím tě, kde si viděl nějakej ubrus, takovou ohavnost hnusnou.“

„Uroboros prosím, Uroboros,“ hájil svou představu, „žádnej ubrus!“

„To je jedno, jestli ubrus nebo urubrus,“ řekla odmítavě, „mě se to ekluje, to je zvrhlost, kousat se kvůli věčnosti do vlastního ocasu. Když se tak dívám na tebe, tak si to nedokážu představit. To už je lepší pták Fénix, ale na toho ty nemáš, chudobko.“

„Kdyby si dokázala pochopit princip věčnosti a cítila, že proti tomu rozlitý kafe na ubrusu po tetičce je úplná bezvýznamná skvrna, mluvila by si jinak.“

„To je mi jasné, že si obyčejných věcí nevšímáš ty nesmrtelníku,“ řekla naštvaně, „bez té tvé psychoanalýzy se nedokážeš ani oholit. Kdybych tě nevyhnala před návštěvou maminky do koupelny, dostala by šok, jako minule.“

„Protože je specificky hypersensitivní, na to já vliv nemám,“ bránil se vytrvale, „má v sobě archetyp společenského nevědomí, který se aktivuje automaticky. To nezastavíš. To máš v hlavě.“

„Eště řekni, že to nakonec má z minulého života!“

„Co by ne,“ chopil se myšlenky, kterou mu nahrála, „ona má svůj minulý život vepsaný přímo ve tváři, jen vědět, jak to přečíst a co to znamená.“

„Ty seš ale zloduch, takhle o ní mluvit. Přitom ona tě má docela ráda. Až se tomu divím, ďáble.“

„Já ji obdivuju. Jestli o ní řeknu, že má typické astrální tělo, tak o ní přece o ní nemluvím špatně. Naopak.“

„Proboha, jak můžeš říct takovou blbinu? To máš určitě z těch tvých nastřádanejch knížek. Ukaž, co to čteš!“

„Na to radši nekoukej. Bylo by ti líto, že nemáš povědomí o nesmrtelnosti.“

„No jó! To sem si mohla myslet. Tělo, duše duch, doktor Štefan. Kdyby si si radši přečet něco od Špačka, aby si věděl, jak se máš chovat při návštěvě mé matky a jak o ní mluvit. Prej astrální tělo. No to ji nemůžu ani říct. Udělalo by se jí zase špatně!“

„Ty bys jí to ani vysvětlit nemohla, protože nemáš v pořádku čakry, pořád si stěžuješ na mravenčení v podbřišku. Uvědom si, že je to první stadium začínající nemoci. Ještě, že tě tam nepíchá, to by bylo již stadium druhý“

„Tam mě nic nepíchá ty nesmrtelníku, ani ty chudobko. Měl by si mě povzbudit a ne strašit.“

„Hele, někdo zvoní, že to bude tvá astrální matka!“

„Jdu otevřít pacholku, ale jestli ji budeš něco říkat o nesmrtelnosti, tak si mě nepřej, co ti pak řeknu já!“

„Mlčím. Mlčím! Jsem nesmrtelnej!“

„To uděláš moudrou věc!“

„Ahoj mami! To sem ráda, že tě vidím. Dobrý?“

„Nazdar děti! Jak se máte? Vidím, že jste veselí a šťastní. To je dobře. Přinesla jsem vám mandarinky a novou knížku od profesora Petera Staňka. To by nám mohl vysvětli Jindra. Je to zamyšlení a cesta z pohledu vědce a laika. To by mě taky zajímalo, jak bude vypadat přechod ke společnosti budoucnosti."

Boženka jen zalapala po dechu a vrhla nevraživý pohled na Jindru. Jindra se ochotně ujal vysvětlování své astrální tchýni, jak dosáhneme přiblížení k nesmrtelnosti.