Jeřabiny

nad hlavou větve mi kreslí do očí stíny
ve větru se houpají, a jsou na nich jeřabiny

pamatuju se, že ještě jako kluk
tenkrát bylo mi fakt ještě všechno fuk

přilákán oranžovou barvou jeřabin
stál jsem před tím stromem, a dělal mu stín

díval jsem se skrz větve, listy a trsy oranžových plodů
přes zahradu a její plot a pak cestou, stále dolů

stál jsem tenkrát tváří proti slunci a jeho paprskům
mladý a otevřený všem těm krásnejm snům

které jenom nedočkavé mládí umí vyvolat
a kterým s léty člověk pak začne se vzdalovat

kolik mi tak mohlo tenkrát být?
snad tak deset, když začal jsem o ní snít

chodil jsem často, pod tenhle strom
co teď pod ním válím se jako slon

a díval se skrz ty jeřabiny vstříc mým snům
tam dolů, jak vede cesta, až tam, kde stál ten dům

doufal jsem, že jednou vyběhne z toho domu
a tou cestou vyběhne až k tomuhle jeřabinovýmu stromu

čekal jsem celé léto a pak i podzim a začátek zimy
pod tímto stromem, kde až do podzimu, na větvích houpají se jeřabiny

jednou řekl jsem si, že dnes jsem tu naposled
nevěděl jsem ještě, že něco sladčího je nežli med

krásně oranžové jsou jeřabiny, i když už pokryté jsou jinovatkou
ten poslední den splnil se můj sen a já dostal první pusu sladkou

pospíchala tou cestou vzhůru, jakoby rozehnat chtěla v mé duši ty stíny
které znal jsem jen já a pak ještě ty jeřabiny

teď vděčný jsem, že tak dlouho čekal jsem na ní
a čekal jsem ještě předlouho, pak ale stala se mojí paní

bydlíme v tom domečku, tam cestou dolů
často držíme se za ruce a jsme tam šťastni spolu

občas si sem vyjdeme, před večerem, než prodlouží se stíny
sem pod náš strom, z kterého na větvích nám kývají jeřabiny