Strašný pán

Strašný pán

Měsíc černý pluje,
černá vlajka duje,
dům strašného má pána,
nedočkáš se rána.

Přes pahorky, přes bažiny,
za louky a za úžiny.
Měsíc černý nesvítí,
Bez vůně roste kvítí.

Kočí nespí výjimečně,
jenom jednou přesvědč mě,
jde mu hlavou, více ne,
nepojede do černě.

Jen zastavil, už zas jede,
pryč od černě cestu vede.
Nic mu naplat, bahno vře,
strašný pán se nezapře.

Jak mladík kliku natáhl,
dusný tlukot zaslechl.
Bláto vře a pán se chechtá,
Po mrtvole prsty lechtá.

Jenom malé zdrženíčko,
zve pán domu na kafíčko.
V dáli ržání koně hučí,
už mu kočí neporučí.

Dveře letí, mladík vchází,
strašný pán se vrací z mlází.
Ke stolu mladíka vede,
cos to přivedl na sebe.

„Doma tu budeš po tři noci,
do té doby mám tě v moci,“
cení zuby strašný pán,
spodní ret má rozleptán.

„Jen se neboj, jenom straším,
uvykneš si mravům našim,
pro vtip nejdem daleko,
když smrt z něj civí, tak je to.“

Nerozvaha, nedůvěra,
přivedla ho sem, chuděra.
Jen zastrašit se nenechá,
v hrudi plamen mladí plá.

I když se mu oči klíží,
po místnosti se rozhlíží.
Černý kožich, černá deka,
přivezená z nedaleka.

Pultík, bar, židle a stoly,
černé jako temné doly,
dveře jedny severní,
mladík není ležérní.

Moc dobře si vzpomíná,
když svůj zrak k nim upíná,
že když vcházel do světnice,
bylo jich tu dvakrát více.

Mládí plamen nezhasíná,
ať mu podá sklenku vína.
Napijí se společně,
napijí se výtečně.

Víno rudé jako rudá krev,
ve váze místo růží plev.
Číše orosená, studená jak led,
víno však sladké jako med.

Temný, černý, scvrklý pán,
mladíkovi není znám.
Měří se a počítají,
zda si po krku skočit mají.

„Odkud jsi vlastně přijel, odvážný?
Povahou musíš být rázný.
Málokdo sem přijde, nevím proč,
téměř nikdo neodejde, černá moc.“

„Ach, černá moc? Myslím černá noc!
Zapadlá krajina, nespoléhej na pomoc.
Lidé to tu nenávidí, nesnášejí,
spíše pod drnem se lépe mají.“

Mladík pije. Zajímavé až podivné,
však ošklivé to tu není, vůbec ne.
Jen jasného ranního svitu trochu,
aby osvětlilo tu zvláštní plochu.

„Achachacha! Světlo říkáš.
Na světlo si ještě počkáš.
Je to vskutku zvláštní,
noc tu plane vášní.“

„A nevzdává se k ránu.“

„Doufám že nemáš diskomfort!
Spát budeš jak velký lord.
Spát budeš dlouho, noc se nedá.
Slunko se jen těžko zvedá.“

„Ty netopýre! Paprsky tě nelákají?
Pro člověka přeci komfort mají!“
Pán se zajík. „Nechme toho!
Argumentace už bylo mnoho!“

Tu náhle mladík pozoruje,
Když záclona v okně duje,
Tam na severní straně,
Zas dvoje dveře, pozor na ně.

„Tašku vezme sluha, nech ji zde.“
Pán vychází, mladík za ním jde.
Sídlo je to velké. Chodbami a sály,
Nástroje tu leží, muzikanti hráli.

Teď však ticho panuje.

Dup dup, mladík kráčí,
Křup, křup, pán zatáčí.
„Vám ty kosti křupou, bez urážky.“
Říká mladík. Vchází do zatáčky.

„Tady je tvůj pokoj, pokoj měj,
Mých kostí si nevšímej.“
Cestou zpět pán ještě dých,
„Já si všímám kostí tvých!“

„Zvláštní typ, co mě je do něj,
aspoň že tu kytky voněj.“
Vskutku - ve vázách a kolem stěn,
V černých vázách černé růže jen.

Mladík se rozhlíží a vnímá,
normálního už hrůza jímá.
Mladík je mladý, mládí plamen,
Hoří a plane jak tisíc kamen.

Dvě okna, záclony větrem vlají,
ovoce v míse, ať mladík se nají.
Postel i s nebesy, krásná, že?
To tak stačí, to je vše.

Mladík vyhlédl z okna ven,
venku strom roste, černý kmen.
Měsíc slabě svítí, hned zajde,
cestu mraky si sotva najde.

Dál vidět není, tak pustá je krajina.

Mladík má dost, postel tak měkká,

peřina na něj už čeká.
Zaleze do postele, v mžiku spí,
neví že mrtvé oči na něm lpí.

Mlha leží nad krajinou.
Cestu radši najdi jinou,
zem strašného pána vře,
běžný člověk v blátě mře.

Za pahorky, za bažiny,
na okraji divočiny,
stojí pěkná vesnice.
Boto hloupá leskni se,

malé děvče hladové,
leští boty na dvoře.
A jak zvon půlnoční zvoní,
slyší zdáli ržání koní.

Vzpomenout si děvče stačí,
na bílou srst, téměř ptačí,
onoho koně se sklopenou hlavou,
na černého kočího s bradkou malou.

Chleba už není, došel a hlad,
svírá dívku jak hromada klád.
Co naplat. Dívka bere boty,
přicházejí na ní mrákoty.

Na prahu volá do domu,
však napůl čeká pohromu.
„Vážený otče, vážený otče,
boty jsou čisté, koukněte na ně.“

Starý sedlák vchází do místnosti,
od své ženy nepochytil ctnosti.
Je škodolibý, zlostný a zlý,
jeho prospěch mu na mysli dlí.

Jak dívka vkročí přes práh, hladová,
přes práh klopýtne, holka nebohá,
složí se jak panenka hadrová,
s botami může začít od znova.

„Ty troubo, mazej ven,
koukej se vracet jen,
jen když nebudu mít nejmenší špetku,
špetku prachu na botě, zmetku!“

Hladová a unavená,
není na to připravená.
K okapu si sedne a pláče,
vlasy si v šedé louži máče.

Náhle dojdou jí i slzy,
pozná to však brzy.
Na cestu zve jí zvláštní noční svit,
musím odejít, měsíčku, jen sviť.

Spí pes, pán, koně i hříbě,
spí špaček na vysoké lípě.
Spí i matka v hrobě,
děvče je ve špatné době.

Leží pole a cesta, mraky se nehýbou,
jen dívka a za ní její lehké stíny jdou.
Za statným dubem je temná zem,
v životě nejdále došla sem.

Čas na změnu, zoufalství jí pohání.

Přes pahorky, přes bažiny,
šedé lány rašeliny,
Tu je krásné stavení,
neodolá mámení.

Klopýtá k prahu, napřahuje pěst,
havran kráká zlověstnou zvěst.
Jak těžce vydechne, na zem se svalí,
temná postava otevře, roucho ji halí.

Řinčivý smích rozezní pole,
„Co to tu leží, podemnou dole?“
Nastydneš, nachladíš se jistě,
uložím tě na lepším místě!

A jak se pán znovu rozesmál,
té poslední sově se nezdál,
ten kraj jako příhodné útočiště,
poslední sova, červ a klíště,

opustili ten temný kraj.

Jako řinčení řetězů v kobce,
jako řvaní býka na celé obce,
rozléhá se krajem smích hrozný,
spánek je nadále nemožný.

Tak mladík se s trhnutím probere,
z postele měkké se vydere,
z okna zvědavě vyhlíží,
oči se mu hned klíží.

Venku je tma. Zlá, černá tma,
jako kdybys nedohlédl dna.
Nespatřili mladík opět postavu,
bílé paže, prsty, mrtvolnou hlavu.

Zvědavost však mladíka deptá,
žár mladí se na nic neptá,
bere za kliku, dveře otvírá,
do chodby pln údivu zírá.

Místo stěn ledové kostky,
na stropě z rampouchů mostky,
sníh mu vane na nohy,
pán si hraje na bohy.

S bouchnutím přivírá dveře,
v zahradě zašumí keře,
kočí se sám ke spánku chystá,
představa úsvitu nejistá.

Nedá to mladíkovi znovu,
jako divé vose na lovu.
Zkusí to ještě jednou,
ledy ho snad neseknou.

Tentokrát nával horkého vzduchu,
mladík zčervená od ucha k uchu.
Stěny jak rozžhavené pece,
dveře přibouchne poté přece.

Teplo od dveří ještě letí,
když dveře otevře po třetí.
No konečně, to je dost,
já jsem přeci tady host.

Přívětivé chodby k procházce lákají.

Vydá se chodbou, doleva, doprava,
„ehm, tady jsem už byl - tady též, aha.“
Brzy chodí v kruzích, přísahal by,
že známé jsou mu tyhle malby.

„Zatraceně, kudy zpět a kudy ven?
těším se na prosluněný letní den.
Pane v hávu, temný, strašný pane!
pomozte mi, vždyť se přeci známe.“

Jak hlas jeho chodbami se řítí,
ukládá pán děvče do měkkých sítí.
Děvče už dávno spí pevným spánkem,
zachvějí se její vlasy jemným vánkem.

Ten nese hlas mladíka v nouzi,
mladičkou hned téměř probouzí.
„Idiot! Řve mi tu, hosty budí,
zapneme topení, jen ať se udí!“

Spíše než zoufalý, je vyčerpaný,
čas odpočinku je člověku daný.
Náhle stěny se opět ohněm žhaví,
Sedá na podlahu popel tmavý.

Už nepřemýšlí, nehledá a jen běží,
v jiných chodbách zas ledově sněží.
Chvíli potí se, pak celý mrzne,
na konci chodby dveřní pant vrzne.

„Pěkné ubytování musím platit,
když se tu můžu takhle ztratit!
Co to vedro, pece a oheň?
po chvíli ledová povodeň!“

Strašný pán prst natahuje,
za mladíka ukazuje.
„O čem to mluvíš, snad noční můra?
Prospěla by ti klidová kůra.“

Když se mladík ohlédne, skutečně,
polstrovaná chodba stojí netečně,
dokonce dveře do svého pokoje vidí,
kde před chvílí usmažil bys několik lidí.

Než stačí něco namítat, pán mizí,
za sebou bouchne klikou z mědi ryzí.
Heboučká, měkká peřina volá,
únava mladíka opět zdolá.

Jak zalézá do peřin, oknem se záclony,
mrtvolné oči zas hledí, jak dva balóny.
Mne si bradku. „Haaa, jídlo čekám už,
kdy už chcípne! Tenhle prokletý muž.“

Spí pes, kachna i kuřátko,
ráno přichází zakrátko.
Spí mladík, dívka i kočí,
Strašný pán svou hůlkou točí.

Spí mladík a spí dívka hluboce,
neslyší víření čehosi jak v potoce,
temné síly místo vzduchu krouží,
nad střechou, polem i louží.

Kosti chřestí, kámen puká,
zpod něj leze černá ruka.
V jeskyních dlouhých a hlubokých,
rozléhá se pánův smích.

Laská svého mazlíka, jak člověk psíka,
devět žlutých očí, zuby ostré jako dýka,
dvojitý rypák, na packách kopyta,
Ze dvou koryt žere, ta jsou teď vymyta.

Ráno už si cestu mraky dere,
právoplatně si své místo bere.
V kraji temného pána,
těžko dočkáš se rána.

Už čtyři hodiny uběhly, starý sedlák,
řve zplna hrdla, prošel všude, nenašel však,
děvče své malinké, zlost střídá obava,
že děvče pohltila černá dálava.

Vyjde ještě jednou na dvůr,
mezi stopy kvakavých kur,
mísí se několik otisků malinkých,
osten strachu sedláka do srdce pích.

Jak otisky vedou ze dvora a dál,
vzpomene na špatný sen, jenž se mu zdál.
A osten se mění v břitvu a meč,
Hlupáku před bohem kleč.

Tak sedlák se proklíná.

Pokračuje dál ke statnému dubu,
počíná sám se sebou svou rozmluvu.
„Holko hloupá, cos udělala!
otci jediné dítě sebrala.“

A mluví k sobě: „debile!
Rez mám možná na pile
a v kapse jen zbylý groš poslední
hladové dcerce však říkám vypadni.“

Vztek a starost, špatné svědomí,
žene ho dál, rukama lomí.
Kilometry blátivé cesty před sebou,
husté, černé mraky se po nebi ženou.

Mezitím v potemnělé místnosti,
obědvají dva hosti.
K poledni už konečně vstali,
paprsky se mraky prodraly.

Strašný pán se pod vousy směje,
dlouhá noc je už brzy přiměje
strachem se do postelí schovat,
pán bude je moci pochovat.

Sedlák si to temnou mlhou razí.

„Najezte se důkladně, noc už čeká,
přikryje vás jako teplá deka.
V tomhle kraji máme jedno jídlo jen,
pro snídani, večeři krátký je den.“

Jak pán dveřmi místnost opouští,
dívka se ze své židle spouští,
a běží mládence dětsky obejmout,
„zbavte mě hrdino strachu pout!“

„Vzpomeň si v noci na jednu věc,
zůstaneme v pořádku přec,
dokavaď nás jeho hloupé triky,
nedonutí brečet a dýchat vzlyky.“

„Nesmíš dát prostor strachu,
dojez ten zbytek hrachu.
Budeme oba potřebovat sílu,
ve tmě měj naději a víru.“

Už když svůj oběd dojídají,
poslední paprsky zapadají,
v krajině pusté se rozlévá děs,
zvířata utekla, chvěje se les.

„Tak jste se najedli, lidé milí,
spát byste měli každou chvílí.“
Praví strašný pán domu,
hlasem podobným hromu.

„Jinak jsem se rozhodl, pane.
To děvče se mnou zůstane.
Dejte mi matraci do pokoje,
děvče, tam bude místo tvoje.

Mračí se pán krátce, hned zas úsměv,
falešný zdá se, skrývá napůl hněv.
„Jak je libo, za mnou tedy,
nezastaví nás oheň, ledy.“

V nedaleké bažině se prodírá sedlák,
přes drny, jezírka, trávu a bodlák,
jak mlhou zahalený spatří dům,
k povzbuzení potřeboval by rum.

Šedý kouř, černé mraky a stejná mlha,
netopýří jabloň bez jablek zvlhla,
strašlivý dům strašného pána,
jeho dcerka však nebude vzána!

Doklopýtal ke vchodu a pěst zvedá,
po dcerce se zeptá že ji hledá.
Koneckonců tu její stopy končí,
klepání nese se domem zvenčí.

„Další host! Výborně, to je den dnes.
Do pokoje vás zavede můj věrný pes.“
Zpoza rohu se zjevilo stvoření šedé,
Packy má ohyzdné, ostré zuby bledé.

Dívce se už chce leknutím vykřiknout,
mládenec však naznačí: pohledem neuhnout.
Vzpomene si, co říkal o strachu,
zbavit se ho, otravného prachu.

Pes se v domě dobře vyzná,
na stěně jeho podobizna.
Mladík by přísahal, pohla se mírně,
pes si to míří chodbami pilně.

Po chvíli stojí před jednou z místností,
dívka překypuje dětskou radostí,
a tak ani nezaslechne,
ani když do peřin lehne,

že její otec blbý lakomec,
učinil své úzkosti konec
a v předsíni konfrontuje pána,
„nepřišla sem jedna dívka, za váma?“

„Bohužel, dobrý pane mladý,
nikdo takový není tady.
Musíte ale unaven být po takové jízdě,
přespání najdete tady v mém hnízdě.“

Nešťastník se nechá dále vést,
stopy ho přeci nemohli splést.
Dveřmi severními vrací se šedý pes,
„ten vás zavede k pokoji dnes“.

Uložili se tedy všichni tři,
netušíce že svitu měsíce při,
kosti nocí chřestí, žula puká,
stejná rozervaná černá ruka,

opět hlínu hrabe a drásá,
a jako lesklá černá krása,
vzlétá hejno netopýrů za svitu
měsíce, jenž osvítí obří ulitu.

Uložili se tedy všichni v domě,
a netuší nikdo pána kromě,
že dva lidé hledají se,
takřka vedle sebe spíce.

A o půlnoci to začne.

Blesky a hromy mlátí do polí,
prší i sněží, zároveň obojí.
Z nedalekého hřbitova vyráží výprava,
vede ji kočí, kosti, šlachy, krásná úprava.

Netopýři spustí štěbetání, chichotání,
postele vržou, všechny zvuky k mání.
Ve věžičce plechové na střeše,
směje se pán, postavený nadevše.

Rázem všichni hosti bdí,
že bouře žene se ví.
Sedlák rozzuřen, mladík ospalý,
na děvče vlna strachu se valí.

„Nenech v sobě děs vyhrát,
duši tvou pána sebrat,“
křikne mladík přes bouře vití,
kráčejí umrlci deštěm zlití.

Ve druhém pokoji sedlák nadskočil,
za hlasem chrabrým do chodby vykročil,
zaduňel jeho hlas strašným domem:
„Vyjdi kdo tykáš si s dobrým bohem!“

„To snad - to není možné! Otec!
Nikdy by - dal by mě za smetí kopec.
Tak co dělá tady, sluch mě nemílí,
jeho známý hlas tu v dáli kvílí.“

Jak se zaslechli a ze dveří vyšli,
zahlédli se a k sobě by i přišli,
kdyby neprotáhla se chodba zrádná,
kilometry od sebe do neznáma.

Řve sedlák „co je to za triky?“
„Ten strašák nedělá caviky!“
Volá nazpět mladík ještě,
než je dělí clona deště.

Náhle všechno se točí a kde je kde,
neví nikdo a netuší kudy jde.
V kolotoči kvílícím strašně,
hučí vír jak ve vodní kašně.

Mladík se sebral, rozkáže rázně,
i přes pánův smích mluví bez bázně,
„hlavu vzhůru otče dcery a pane domu,
zůstaň bez strachu a pln radosti k tomu,

dostaneš se snad s dcerou domů.“
Vítr rve z kořenů řady stromů,
ve víru teď plameny šlehají,
slitování s hosty vůbec nemají.

Mladík se natáhl, chytil dívku za ruku,
vítr nese prostorem krvavou paruku.
Na hřbitově za vesničkou malou,
vstává žena z hrobu plnou parou.

Její vlasy teď dívka nešťastná svírá,
Do dálky mlhavé vystrašeně zírá.
Neslyší mladíka ani vlastního otce,
krvavá hlava pochoduje k ní do kopce.

„Podívej na tu lebku hladkou,
líbí se ti setkání s matkou?”
Nese se hlas strašného pána z věže,
jenž svírá toho divadla otěže.

Už nezmůže žádný smrtelník nic,
nese se nocí výkřik z plných plic,
tím výkřikem je osud dívky zpečetěn,
náhle se ocitá v sevření prašných stěn,

kde krve nesnesitelný pach se nese.

Tu pán v hávu stojí před ní,
velký jako medvěd lední,
místo hlavy lebka a oči smrtelné,
otřásají se údery stěny bytelné.

Když pán její cévy nožem naruší,
umírající dítě netuší,
že zvenčí té místnosti derou se do uší,
nadávky obou mužů, jak do prázdna buší.

Přišel čas i na sedláka bezdětného,
pozdraví ho zesnulá žena jeho,
pak mladík se ani nenadá,
sedlák už strachu propadá.

Mladík ani nemá čas poslouchat
jak se pán snaží sedláka oloupat,
přichází totiž i jeho zábava,
umrlců z hřbitova výprava.

Ledové prsty hrůzy mu po kostech jezdí,
když zahlédne co kočího mrtvolu hyzdí.
„A dost!“ Stříbrný nůž z kapsy tahá,
nůž je to pořádný, nějaká váha.

Pán se nechá od sedlákovi mrtvoly odlákat,
„však tebe podříznu hned, nebudeš mi tu kdákat!”
Vypadá to na souboj na nože,
Rukojeť se leskne, střepy brože.

Zase znovu nahrazuje strach zuřivost,
prostředků na zabití má pán vskutku dost,
zdá se ale, že na mladíka moc nemají,
mrtvoly kloužou, bílé kosti se lámají.

„Jsme to jen my dva, v rukou dýku,
kouzla ti nepomohou, podvodníku!”
Strašný pán to vidí, zuby cení,
mladík má pravdu, temnoty není.

Mraky se rozpustily, klidně a jasně,
vidíme scénu boje, docela krásně.
Náhle se proti sobě vrhnou divoce,
kočí tleská, má záhrobní vánoce.

Hned zase od sebe odskočí,
výsledek pak bije do očí,
Pánův nůž v mladíkovi hrudi trčí,
přes dýku z pána kouřící krev crčí.

Jak krev kouří vzplane až v plamen,
oba soupeři leží jak kámen.
Celý dům se zdá najednou hořlavý,
oheň se ještě chvíli neunaví.

Ve sklepě na zelené hromadě,
výbušniny leží a je na snadě,
jen kráter a trochu kouře tu zůstane,
příroda opuštěnou zem zpět dostane.

Jak jsem řekl tak se stalo,
nikdo nikdy nenašel tělo,
nikdo nikdy nezjistil co se dělo,
když výbuch zařval a stromy to chvělo.




Leží tu cestovatel v béžových kalhotách,
náhle probral se tak prudce, rukou vzduchem mách,
„Ježiši co to bylo? Jen sen!
Přeci je tu rozpálený den.“

Kolem se rozhlíží, usnul na mechu,
fouká vánek svěží v lesním pelechu.
Támhle mezi stromy, podivně se zem vlní,
že by trosky domu? Břicho ho zvláštně brní.

Najednou není to místo tak ideální,
rozum se návalu pocitů strachu brání.
On říkal mu statkář z nedaleka,
jak každý se toho lesa leká.

Opouští neznámý neznámou krajinu,
kde krásný chládek leží ve stínu,
kde lesy plné zvěře, nikdo ji neloví,
jak dostat se skrz ti nikdo nepoví,

jednoduše tam nikdo nechodí.

Neznámý sbírá věci a mlázím mizí,
tedy nevšimne si té květiny cizí,
červeno oranžové, neznámý druh,
připomněl by mu dívky do vlasů kruh.

Zeleno růžové, ta je prý jedovatá,
jak osobnost sedláka, přeci zlatá.
Modro červené, ta chutná jak oheň,
hoří neuhašená mládí pochodeň.