Špinavé ruce

24. 6.

Zase se to děje.

Houkající sanitka si klestí cestu mezi auty. Někteří šoféři si zapalují žváro, jiní zatínají ruce v pěst. Všichni koukají na hodinky.

Ženou se k nám záchranáři. Stříkají vodu z kaluží vysokýma botama. „To bude dobrý, uvidíš,“ říká mi do ucha fousatý velitel, když mi z kadeří vybírá úlomky skla. „Jak se jmenuješ?“

„Pavla,“ zašeptám. Z jeho dechu je cítit máta, která má zamaskovat chátrající dásně. Vím to, můj táta byl zubař. Velitel mi něco vykládá, ale nerozumím mu ani slovo. Vím, že je po všem a žádný řeči na tom nic nezmění.

 

23. 6.

„Kolikátého je?“

„Tři-a-dva-cá-té-ho června,“ vykoktá ze sebe Bětka.

„Za chvíli tu máme léto,“ zasní se Magda. V létě si vždycky užívala pistáciovou zmrzlinu, opalovala se na matračce, dováděla s Petrem ve stanu a koukala s ním na hvězdy. 

„Nafoukneme si růžovýho plameňáka a dáme si pivo,“ zařehtá se Luděk.

„Na pivo máš ještě čas,“ utře ho Magda, která nehne ani brvou. Nemůže dát najevo, jak moc ji ten malý poďobanec vrátil zpátky na zem. Zítra to bude přesně rok, co Petr zemřel.

„Kde je Pavla?“

„Viděla jsem ji u pí-sko-vi-ště, teto.“

Ta holka se nemůže neustále zavírat do svojí bubliny a snít o lepším životě, pomyslí si Magda. Co bude dělat, až bude dospělá?

„Proč se hrabeš v pískovišti? Co ty špinavé ruce?“ oboří se na Pavlu.

„To není špína, teto,“ usměje se Pavla a zasněně si prohlíží ruce, které jsou zamazané od bláta. „Zrovna jsem s nima mluvila.“

„S kým?“ zeptá se Magda. Podobných nesmyslů už slyšela habaděj.

„S rodiči. Zítra si pro mě přijdou.“

 

Zase se to děje.

Houkající sanitka si klestí cestu mezi auty…

Probouzím se celá zpocená. Je ujetý prožívat tu nehodu znova. V děcáku, kde nikoho nemáš, jsem si pět let brečela do polštáře. Nepřála jsem si nic jinýho, než odsud vypadnout. Ne kvůli tomu, že by mi někdo ubližoval, Magda byla moc fajn, jenomže jsem měla pocit, že jsem pořád zaseknutá v naší oktávce.

„Vezměte mě s sebou,“ opakovala jsem jako zaklínadlo. Každou noc tisíckrát, milionkrát, a pořád to nestačilo.  V hlavě jsem si natahovala černý provazy, co vedly až k nim. Marně. Až dneska, v předvečer pětiletého výročí nehody, se v mém pokoji objevila pavučina.

Táhla se k pískovišti. Když v něm zabulalo, uslyšela jsem mámin hlas: „Jsem tak ráda, že tě vidím.“

„Já taky! Vezmete mě s sebou?“ přeskočí mi hlas.

„Radši ne, holčičko naše.“

„Fakt není o co stát,“ dodal táta.

Nehodlala jsem ustoupit ani o píď: „Dlužíte mi to!“

„Přijď sem zítra,“ řekla máma smutně.

 

„Můžu s tebou něco probrat?“ zeptá se Magda.

„Dneska ne. Hrozně spěchám,“ zamumlá Lukáš. To je přesně jeho styl, vypařit se a nic neřešit. Není divu, že pan psycholog nemá pro koho žít. Ale taky nemusí pro nikoho truchlit.

 „Jde o Pavlu.“

„Tak to mě zajímá,“ řekne Lukáš a postaví aktovku zpátky na stůl.

„Dneska mi tvrdila, že mluvila se svými rodiči.“

„To je u chovanců běžné.“

„Nic víc k tomu neřekneš!?“

„Řeknu ti něco zajímavějšího. Pavla seděla na koberci a házela si s třemi kostkami.“

„A co má být?“

„Házela asi padesátkrát, ale pokaždé jí padla stejná čísla. Nejdřív dvojka, pak čtyřka a šestka.“

„Třeba byly kostky špatně vyvážené.“

„Nebyly,“ zazubí se Lukáš. „Na tomhle si udělám kariéru, uvidíš.“

 

24. 6.

Vyplížila jsem se z baráku. Moje kroky vedly k pískovišti. Vnořila jsem ruce do písku, v němž to zabublalo. Dlaně mi obvázaly černé nitě. Nepříjemně se zvedl vítr. Tenké, zprvu neslyšitelné zvuky, se začaly sbíhat. Zněly jako havraní krákorání, ale postupně se měnily v lidský brekot. Tisíce spletených hlasů slabikovaly první slova.

„Půjdeš s námi? Nerozmyslela sis to?“ zeptá se mě máma.

„Jsem připravená,“ vykřiknu nedočkavě. Mám strach, aby mě tu nenechali.

„Nesmíš koukat,“ napomene mě máma.

Zavřu oči. Tmavá hmota se dere z písku, lačně mě chytá za tváře a za vlasy, dokud mě neobmotá jako pavouk.

„Musíš si vybavit tu nehodu,“ ozve se táta.

„Jako by se stalo…,“

„Dneska to bude jinak. Strhávám volant před náklaďákem, co vjel do protisměru.“

Otevřu oči. Zhruba za vteřinu proletí kola náklaďáku čelním sklem.

 

„Jaké je dnes datum, Bětko?“

„Dneska je čtyři-a-dva-cá-té-ho šes-tý.“

„Říkáme ‚června‘,“ opraví ji Magda. Pak si vybaví, co jí řekl Lukáš. Pokaždé jí padla stejná čísla. Nejdřív dvojka, pak čtyřka a šestka.

Magda se rozhlédne po místnosti: „Jak to, že tu není Pavla?“

„Určitě si staví panenku z písku,“ zahaleká Luděk, až v Magdě hrkne.

Pavle visí nohy přes rantl pískoviště. Je celá od bláta. Magda ji otáčí na záda. Při pohledu na její obličej, který býval hladký jako porcelán, se jí derou z očí slzy. Nezbylo z něj nic. Jenom krvavá placka.

„Co to má být?“ zaúpí Magda. Může se už na všechno vykašlat. Kéž by tak mohla odejít za Petrem.

„Proč to neuděláš?“ ozve se z bláta Petrův hlas.

Magda nadskočí, jako by do ní vjel blesk. „Jsi tam, miláčku?“ zašeptá. Začne se zuřivě přehrabovat v blátě, které se jí lepí na ruce.

---