Ta zezdola 3

Ta zezdola 3

Všichni pokývali hlavou a poradili mu, ať se jí radši vyhýbá. Její aktivita se projevovala tak, že se stávala časem nevědomky ochotným jedincem, poslušným nástrojem, s charakteristikou čestné, uvědomělé občanky a kladným vztahem k lidově demokratickému, následně socialistickému zřízení. V některých případech svoji oddanost však přeháněla, až si lidi odrazovala. Soudružství do ní vrostlo pevně a trvale. Když ji někdo oslovil paní Karásková, ohradila se, že není vdaná a je soudružka. Působilo to groteskně a nepřirozeně, ale Květa vždy na oslovení soudružko trvala. Tykat si, mimo schůze, s ostatními nájemníky neodvážila.

Při každé příležitosti osvědčovala svoji oddanost. Pravidelně se zúčastnila práce ve volebních komisích. Bez ohledu na to, jak je přijímána její snaha o procentní účast na volbách a výsledcích voleb, obcházela všechny partaje a vysvětlovala důležitost volebního aktu. Pečlivě informovala ze svých zkušeností, nebo ze získaných informací o kandidátech voleb a jejich zásluhách. Volby. Volby byly pro ni svátečním aktem, něco jak oslava narození Páně pro křesťany.

„Přece poznám, kdo je náš a kdo je proti nám,“ říkala, když mezi svými cejchovala své okolí. V zájmu nejvýše dosaženého procenta volební účasti chodila s přenosnou urnou se soudružkou Bečkovou, další uvědomělou členkou volební komise, k lidem, kteří nemohli chodit, nebo se volbám vyhýbali, Byla často zklamaná. Nemohla ve svém přesvědčení pochopit, jak může občan lidově demokratického státu neplnit svoji základní povinnost. Nepřipouštěla si možnost, že by to byl výraz nesouhlasu s budováním socialismu a bojem za spravedlivý mír.

Velké starosti ji činil Lojza, který ji dělal naschvály. Ona se s vehemencí pokaždé snažila mít stoprocentní účast. A on, vždy chodil volit až druhý den, pět minut před uzavřením volební místnosti. Často urputně do poslední chvíle čekal před volební místností a nedal se přemluvit za žádnou cenu. Měl z toho škodolibý pocit jakési převahy, protest, kterým si vyvažoval svoji situaci. Jednalo se třeba o všední skutečnosti.

„Hele lásko, na můj hlas Národní frontě si musíš počkat. Já mám času dost.“

Aby jí pozlobil, upevňoval praporky v oknech obráceně a střídavě. Celý dům měl okna vybavena držáky na rámech a každý byt dostal potřebný počet vlajek, československou, sovětskou a rudou. Lojza to měnil vždy obráceně, nebo je nevyvěsil vůbec.

„Soudruhu Křenku,“ domlouvala mu, „zase ste jedinej. Vždyť jste mi to slíbil, že ty praporky vyvěsíte. A zase jste je nevystrčil.“

Předstíral zapomnětlivost anebo jí tvrdil, že jedině on má praporky správně, zatímco ostatní to sabotují.

„Záleží přece na tom, z který strany se na vlajkoslávu koukám, né,“ a zval ji do bytu, aby se přesvědčila. Nebyla tak hloupá, aby se nechala zlákat. Byla sice dost zvědavá, jak to v jeho staromládenecké domácnosti vypadá, ale strach z jeho divokých očí, a hlavně jeho atletické postavy jí to nedovolil.

Lojza Křenek byl zaměstnán jako plavčík, zpočátku na Žluté plovárně, později v plaveckém stadionu v Podolí. Žil sám, s nikým v domě se nepřátelil a stýkal se jen s přítelkyní, vdanou paní, která k němu chodila uklízet a vyprat. Květa se s ní často hádala kvůli jejím dětem, které v domě dělaly nepořádek a hluk. Možná její zlost byla odrazem jakési žárlivosti na její vztah s Lojzou.

Když s jeho chováním a řečem, k nimž si přidávala smyšlené názory, seznamovala Cimburka, příliš nepochodila. Vždy jí říkal, že o něm a jeho způsobech příslušná místa vědí. Uklidňoval ji, jak mohl tím, že se jedná o bezvýznamného neškodného blbce, který režimu nemůže škodit. Květa s jeho uklidňováním nebyla spokojená a obracela se i na předsedu uliční organizace KSČ soudruha Troubka. Ten ji uklidnil lépe a dokonce poděkoval, ale nápravu Lojzy změnit stejně nedokázali. Dlužno říct, že se o to ani nepokoušeli.