Pan Vrtiška: Záhada vysvědčení - díl první

Vrtiška se právě vrátil z venčení s Ferdou, pršelo jakoby Noe měl stavět ten svůj klecovní parník na metráky a metráky zvířat a jídla pro ně. Ferda, ale oblečen do pláštěnky s kapuckou se slušivýma ouškama, bez které ven za deště nešel, musel si pečlivě přečíst všechny vzkazy na rozích a patnících co mu ostatní psíci zanechali. Zvlášť jeden ho moc zaujal od Betinky, která sdělovala, že je svolná. Jiří z toho celý promrznul, chráněn před deštěm jenom deštníkem. Doma si udělal horké té z pytlíku, který schoval z předešlého téování. Jiří byl spořivý a plýtvání nesnášel.

Sedl si mezi hromadou knih v úhledných komíncích ke stolečku, kde trůnila miniaturní bonsai vavřínu, kterou Jiří ve volných chvílích, když neřešil záhady zastřihoval. Když se právě chystal ustřihnout třetí list na páté větvičce, začala vyzvánět Jiřího Nokie, "píp, píííp, pípi, píp."

"Že by nějaká záhada?"

Vrtiška se natáhnul přes vavřín pro telefon.

"Záhadolog Vrtiška. Co si prosím přejete?"

"Dobrý den", ozval se na druhém konci dětský hlas. "Vy prosím řešíte záhady?"

"Ano. S čím mohu pomoci?"

"Pane záhadologu. Já jsem dneska dostal vysvědčení. Samé jedničky! Uložil jsem si ho do obalu a dal do batohu. Chvátal jsem domů, abych se pochlubil rodičům. Ale když jsem doma otevřel batoh vysvědčení nikde. A to jsem měl za samé jedničky slíbený člun na vodu."

"Tak to musím vyzáhadologovat, jak se jmenuješ chlapče a kde bydlíš?"

"Promiňte, jmenuji se Vítězslav Bidlo a bydlím s rodiči v Kadibudce nad Vltavou, to je takové město, ono má trochu zvláštní jméno."

"Sbalím si kufry a vyrazím," ukončil hovor Jiří a přitom si pomyslel, že kluk je chudák s takovým jménem.

Ferda už byl oblečený do pláštěnky, přes kterou měl přehozené kožené brašny s nezbytnými psími věcmi, seděl na zemi u rozevřeného lodního jízdního řádu, protože i Vrtiškovice byly u Vltavy. Jiří pohladil Ferdu po hlavě."

"Tak to nám jede za půl hodiny, to abych sebou hodil a venku pořád strašně lije," pronesl zachmuřeně Jiří a začal bez ladu a skladu házet věci do své cestovní brašny, když zalezl do kópelky, Ferda mu brašnu úhledně přeskládal. Jiří tradičně oblečen vyrazil ven, před vchodem rozevřel deštník a Ferda nasadil kapucku, ale v ten moment déšť ustal. Jiří tedy schoval deštník a Ferda si stáhnul kapucku z hlavy a vyrazili mezi loužema k přístavu. Přišli akorát na čas.

"Jeden celý a jeden poloviční lístek do Kadibudky nad Vltavou."

"Ale ten pes musí mít náhubek, pane Vrtiška," pronesl bodrý chlapík prodávající lístky.

Ferda si naštvaně nasadil náhubek, aby mohli vyrazit.

Všichni najednou, i ti kteří na žádné nadpřirozeno nevěřili, začali mumlat nějakou tu modlitbičku na kterou si právě vzpomněli. Bylo slyšet andělíčku můj strážníčku, Otčenáš i Zdrávas. Nebylo divu. Ve vzduchu bylo cítit cosi, co nikdo neuměl pojmenovat.

Pomohlo to! Za chvíli se loď i zdymadlo daly do pohybu. Výdech cestujících byl hlasitý, ale přesto přes něj bylo slyšet vzdalující se smích a... "To ještě není moje poslední slovo".

Sluníčko se vyhouplo mezi mraky a udělalo se tak krásně, až si Vrtiška rozepnul jeden knoflík u baloňáku a narazil si buřinku do čela, před ostrým sluncem. Ferda si stáhnul náhubek a flusnul Jiřímu na lakýrky, jak měl ve zvyku a přeleštil je pacinkou, po té si sundal pláštěnku a dal si psí kšiltovku. Byli v Kadibudce nad Vltavou. Před přístavem seděl kluk na obrubníčku v námořnickém oblečku, na prsou měl odznak za vzorné chování, vedle odznáčku ze skauta za nejotravnějšího všeználka. Jiří přišel až ke klukovi a Ferda mu olízl tvář.

"Ty jsi Vítězslav Bidlo?" Ptal se Vrtiška a přitom si všiml, že má kluk nápadně hezkou tvář.

"Ano prosím, to jsem já, pane Vrtiško, vypadáte přesně jako na té fotce z časopisu Záhady a tajemství, který můj tatínek odebírá. Byl tam s vámi rozhovor, jak jste vyřešil záhadu černého kohouta."

"Záhady, to je můj každodenní chleba," odvětil Jiří, ale čepýřil se přitom, až měl červené uši, "ale teď jsem tu kvůli tvému vysvědčení, Vítězslave."

"To je skvělé, to byste měl vidět, kde jsem měl vysvědčení naposled."

"Jsi chytrý kluk."

"To jsem, všude jsem první a vždycky před vyučováním si nastuduji o čem bude paní učitelka vykládat."

"Tak povídej, jak to bylo a jestli sis nevšiml něčeho neobvyklého."

"Jak už jsem vám říkal do telefonu. Chvátal jsem domů, abych se pochlubil rodičům. V šatně jsem si uložil vysvědčení do batohu. Ale když jsem doma otevřel batoh vysvědčení nikde. A to jsem měl za samé jedničky slíbený člun na vodu."

"A v šatně jsi byl sám? Nic zvláštního jsi neviděl?"

"No, vlastně ano. Když jsem si obouval boty, měl jsem tkaničky svázané k sobě. Když jsem se sehnul, abych si je rozvázal v koutě, tam je taková myší díra, bylo slyšet nějaké hlasy. Víte, oni tam bydlí školní skřítkové. Někdy, když si zapomenu ve třídě třeba sešit, mám v něm pokreslené listy. A někdy mám dokonce i vytržený list!"

Vrtiška se podrbal na bradě a tázavě se obrátil na Ferdu.

"Ferdo, jsi z toho moudrý? Napadá tě něco?"

"Haf, hafhafhaf", odpověděl Ferda a třikrát se otočil kolem dokola.

"Myslíš, Ferdo?"

Vrtiška se otočil na Vítězslava. "Musíme se dostat na místo činu. Půjde to?"