Ta zezdola 4

Květa spatřovala ve své práci domovní důvěrnice a současně domovnice uspokojení představ o svém postavení. Nikomu nic nedlužila, ale ani se nesnažila nějak výrazněji pomáhat. Ve své pomoci, pokud měla příležitost, byla vybíravá a hlavně, podezíravá a nedůvěřivá.

Více sebejistoty cítila ještě když chodila do školy. Byla přijata za členku svazu mládeže a hned se ujala funkce místopředsedkyně skupinové rady Pionýra při škole. Starala se o oddíl Jisker. Této práci s malými dětmi se věnovala velmi ochotně. Jiskřičky, malá děvčátka, ji měly rády. S nejistotou se setkala při vysvětlení, proč nejsou všichni žáci a žákyně členy pionýrské organizace. Třídnímu hledisku, jak jí bylo staršími vedoucími a soudružkou ředitelkou vysvětlováno, nerozuměla. Musela se srovnat s tím, že jsou v jejím okolí děti, ale i dospělí, kteří se nechovají podle zásad socialistické výchovy a morálky a již svým původem mají odlišný vztah ke straně a tím se odlišují. Jejich rodiče nemají k demokratickému zřízení kladný vztah a nejsou žádným přínosem v budování socialistické společnosti. Podléhají škodlivým vlivům a přežitkům západní kultury a obdivují jiné hodnoty společenského života. Tyto proklamativní zásady přijímala jako dané pro sebe i její jiskřičky, aniž by tomu blíže porozuměla. Nebyla přemýšlivý typ, prostě určité názory a fakta přejímala a podle nich se snažila žít. Usnadňovalo jí to život, který neměla lehký.

Byla pro ni také období plná radosti a pohody. Těšila se zejména na oslavy květnových dnů, počínaje předvečerem 1. máje. S nadšením si vykračovala v průvodu jásajících lidí. Pestrost barev vlajkoslávy, hesel na transparentech a vážnost obrazů státníků, doprovod dechovky, roztančené skupiny a alegorické vozy, vyjadřující oslavu práce a úspěchy ji fascinovaly. Nevadilo jí, že si plete jména dvou vousatých filozofů na obrovských obrazech, stačilo ji, že pozná prezidenta, Lenina a Stalina. V průvodech, končících na Václavském náměstí se cítila sebevědomá a jistá. Umocňovalo jí to nadšení davu, skandování, úsměvy a zpěvy. Cítila tu radost kolem sebe a plně se do elánu oslavy svátku práce zapojovala. Tam nemohla vidět nějaké záporné projevy, nesouhlas s křivdami a potlačování práv a občanských svobod, zákazů a existenčních hrozeb.

Podobně prožívala účast na Spartakiádách. Na přímou účast ji její povinnosti, škola a pomoc mamince nezbýval čas, ale vždy alespoň na jednom vystoupení se byla podívat. Působení společných cvičení v ní posilovalo přesvědčení, že to je jedině správná cesta, jak od mládí vést mladé lidi k aktivnímu životu ve prospěch celé společnosti. Nepodléhat falešným pozlátkům zvrhlé ideologie a bezduchému úniku k drogám a primitivním melodiím.

Nepochopitelné pro ni bylo opakované odstraňování článků z její nástěnky u vchodu, které vystřihovala z Rudého Práva. Chtěla tím bojovat proti ohlupování naší mladé generace dementní kapitalistickou hudbou, proti degradaci našich mladých muzikantů a posluchačů na tupé stádo muzikálních hlupáků. Výraz rokenrol byl pro ni nebezpečný, a „big beat“, který považovala za černošskou primitivní divočinu nemohla ani slyšet.

Když se zeptala paní Rubešové, bachařky z prvního patra, proč pouští tak hlasitě tu bláznivou muziku, samý bubny a píšťaly, dostalo se jí posměšné odpovědi: „Podívejte paní domovnice, proč bych si neposlechla muziku pro mladý, já ještě tak stará nejsem, a taky nemusím poslouchat ty vaše častušky o práci jenž si vznešená.“

„Ale to je přece Píseň práce, soudružko Rubešová, to není žádná častuška!“

„To je mi fuk, jestli to je píseň nebo hymna,“ ještě ve dveřích se otočila a rázně ji odsekla, „toho mám dost v pakárně na Pankráci, doma si můžu poslouchat co chci!“

Květě bylo jasné, kdo jí ty výstřižky z nástěnky strhává. Bylo jí divné, že taková na pohled pěkná blondýna s velkým poprsím může dělat dozorkyni ve vězení. Také by u ní předpokládala, že nebude poslouchat takovou škodlivou hudbu, přece tam mají nějaké školení. Uspokojivou odpověď jí nedal ani Cimburk, kterého o chování a výrocích Rubešové informovala.