Příběh jednoho květnového pondělí

Osoby a události tohoto příběhu jsou skutečné, pokud vám budou někoho připomínat, tak máte nejspíš pravdu. Nejedná se však o reportáž, nýbrž o povídku založenou na mé účasti na testu inteligence v Mense, i následném menším „sociologickém“ průzkumu mezi kamarády, kolegy a čtenáři mého webu. Některé věci jsou do příběhu domyšleny, některé vynechány. Bohužel výsledek mého testu není tak optimistický jako výsledek hrdinky příběhu, byť vyšel nadprůměrně a přes těch sto bodů jsem se dostala. Třeba někdy v příštím životě budu chytřejší :-)

Je teplá květnová noc roku dvoutisícího dvacátého prvého. Pomalu se blíží půlnoc a všude je tma. V ložnici, bytě, domě, vesnici, a konec konců v celém širokém okolí je tma, jak už to tak touto dobou většinou bývá. Na posteli pod přikrývkou leží postava a neklidně se vrtí. Hrozně moc by si přála usnout, ale nedaří se. Oč více se snaží, o to méně se daří. Nakonec rezignuje a rukou nahmátne vypínač rádia, které se v následujícím okamžiku tiše rozezní. Doznívají poslední takty jakési písně, a v následujícím okamžiku se ozvou první takty státní hymny. Je takřka přesně půlnoc.

 

Zítra mě čeká náročný test. Ne ve škole, ale test inteligence. Chtěla jsem to zkusit už dlouho, ale pořád byla spousta důvodů, a výmluv, proti. Až nyní. Až nyní téměř nastal ten okamžik. Zbývá ještě pár hodin do rozednění, pak se nasnídám, pojedu do práce, tam budu cosi tvořit a následně vyrazím do Dejvic, konkrétně do ulice Jugoslávských partyzánů. To všechno bude ale až ráno, nyní bych potřebovala usnout, protože když jsem unavená a nevyspalá, tak mé mozkové funkce rapidně klesají. Často mám intenzivní pocit, že se limitně blíží nule. A k tomu všemu jsem měla ten geniální nápad a podívala se na kondiciogram na zítřek. Vlastně ani nevím kde se ten pitomý nápad vzal, běžně to nedělám, ale večer mě to napadlo. A co čert nechtěl? Zítra mám mít intelektuální krizi. To je výborné. Mohu si stokrát říkat, že to je ptákovina, že tomu nevěřím, že… Ale červíček pochybností se začíná zavrtávat.

 

No a co, tak si přinesu potvrzení o tom, že jsem hloupá. Koneckonců mnoho lidí mi to říká už odmalička, tak to budou mít černé na bílém. Nebo je to potvrzení barevné? Vlastně nevím, bude to další překvapení dne.

 

V rádiu končí zprávy a opět se ozývá Noční proud. Žena pod přikrývkou se konečně přestává vrtět a pomalu usíná. Její dech se zpomaluje, tepová frekvence i tělesná teplota klesá a vědomí odlétá neznámo kam. V první části noci bude spát klidně, až s blížícím se ránem se opět začne vrtět, aby se několikrát probudila a posléze opět usnula. To vše je ale zatím ještě budoucnost. Dýchá pravidelně, pomalu a na tvářích se je rozhostil úsměv. Kdo ví o čem či o kom se ji právě zdá?

 

Jednoho volného, chladného lednového rána letošního roku jsem se ráno probudila do slunečného dne. Otevřela jsem svůj obstarožní notebook a podívala se, kam se svět během noci odkutálel. Na jenom ze zpravodajských serverů mě zaujal jakýsi článek a tak jsem se začetla. Na kterém z nich to bylo, již nevím, a pravděpodobně to nikdo, nikdy, nezjistí. Nicméně z článku vedl odkaz na jiný článek s testem inteligence a tak jsem, více méně ze zvědavosti a pro zábavu, na odkaz klikla. Bylo to pár otázek a výsledek vyšel docela pěkně. I napadlo mě napsat do adresního řádku prohlížeče přímo adresu Mensy a podívat se, co tam asi tak je. Web mě překvapil svým provedením. Působí příjemně, poněkud staromódně, nejsou tam blikající reklamy ani hromada balastu a zbytečností. Z hlavní stránky vede odkaz přímo na cvičný mensovní test a tak jsem to zkusila. Místo vstávání a snídaně jsem klikala na odpovědi a přemýšlela nad tím, jaké obrázky k sobě patří a jaké ne. Výsledek není zadarmo, ale stovka není nepřekonatelná částka a já byla zvědavá. Hrozně moc zvědavá. Mé lakomé já sice značně protestovalo, ale tentokrát jsem jej zapudila a netrpělivě čekala na vyhodnocení.

 

Pokud se dobře pamatuji, tak první, a na dlouhou dobu poslední, test inteligence jsem vyplňovala na střední škole. Třídní učitelka jej tenkrát odněkud přinesla a všichni jsme to zkoušeli. Bylo to uprostřed devadesátých let, takže hezky klasicky, na papíru. Vyšlo mi 126 bodů, ale všichni se smáli, že to není možné, když ten nejchytřejší z nás, Michal, má 128 bodů, tak já asi těžko mohu mít skoro to samé, když jsem úplně blbá. Tak jsem to pustila z hlavy, respektive se o to pokusila.

 

Po chvilce přišla SMS s kódem, ten jsem pečlivě přeťukala na klávesnici do počítače a pak mi téměř upadla čelist. Na monitoru byla stránka s gratulací, číslem 135 bodů a nabídkou oficiálního testu přímo v Mense, a dokonce i s možností slevy za dobrý výsledek. Takový začátek dne jsem tedy opravdu nečekala. Měla jsem obrovskou radost a chvilku nevěřila svým očím. Když se ale číslo celou dobu nezměnilo, tak jsem si řekla, že to musím zkusit. A začala hledat, jak to půjde udělat. Doba coronavirová podobným akcím moc nepřála, ale už jsem se rozhodla a měla jsem opět svůj sen. Občas jsem si říkala, jak moc super by to bylo, kdyby se mi test povedl a já, vzdor všem protivenstvím a řečem okolí, se stala členkou Mensy? Toho záhadného a mírně tajemného klubu, obestřeného tolika legendami a pomluvami. Sice jsem tomu nevěřila, ale sen to byl krásný. Naivní, to já často jsem a jiná už asi nebudu.

 

Od ledna uplynulo v řece času spousta vody, přežila jsem další narozeniny, nařízenou dovolenou a pak i Covid-19. Svět se přehoupl ze zimy do jara a najednou se už ledasco smělo. Jukla jsem tedy opět na stránky Mensy a zjistila, že jsou vypsané termíny testů pro veřejnost a to přímo v Praze. Chvilku jsem zaváhala, jestli to má smysl, ale pak jsem si řekla: „Už ses rozhodla, slíbila sis to a sliby se musí plnit. Když to neuděláš, budeš si to už navždy vyčítat.“ A tak jsem si pečlivě prohlédla diář a ferman, vyplnila přihlášku a bankovním převodem za test zaplatila.

 

Probudila se před pátou hodinou s nešťastným výrazem na tváři. Cítila se unaveně, neodpočatě a vyčerpaně. Po pohledu na budík její výraz nabyl přímo zoufalou podobu, ale věděla, že už stejně neusne, že prostě musí vstát a vyrazit vstříc dnešním událostem a nějak se s nimi popasovat. Zapnula rádio, vstala z postele a šla si udělat snídani. Müsli, říkala si, že to třeba podpoří mozkovou činnost. Před spaním ještě hledala na webu informace o tom, co jíst a co nejíst před zkouškou a hodlala se podle toho zařídit. Ne že by to nějak zvyšovalo šance na úspěch, ale proč si zbytečně šance zhoršovat něčím nevhodným? Kdyby si například dala kafe, tak by nejspíš všechno prospala a to rozhodně nechtěla. Sladké müsli s medem a oříšky byla, podle všeho, dobrá volba. A navíc velmi chutná volba.

 

V práci byla celou dobu jako na trní, celkem se nic důležitého nedělo, takže se věnovala uklízení své místnosti, jež jí slouží jako šatna, kancelář, sklad, dílna a laboratoř zároveň. V poledne vyrazila s kolegyní na oběd doplnit nějaké ty kalorie a pak se již přiblížila druhá hodina odpolední, což byl čas k odchodu. Na Florenci sobě koupila dva lístky na tramvaj a vyrazila směrem do Dejvic za dobrodružstvím. Cestou koukala po lidech, po domech, po ulicích a pořád si v duchu opakovala jméno zastávky, kde má vystoupit. Po nějaké době tramvaj zastavila na zastávce Lotyšská a to byl cíl její dnešní cesty. Vystoupila tedy a s potěšením zjistila, že budova ČVUT je přímo u zastávky, jen přes koleje. Spadl ji kámen ze srdce, orientace totiž není její nejsilnější stránka, jak se ještě ukáže, a bloudění se bála. Koneckonců i proto vyrazila relativně brzy, aby měla jistotu a čas na případné bloudění.

 

Chvilku pozorovala cvrkot na ulici, pak si dodala odvahy a vstoupila dovnitř. Prošla „dekontaminační bednou“ kde ji automatika změřila teplotu a shledala ji způsobilou vstoupit. Po nezbytné dezinfekci rukou se ocitla na vrátnici před paní vrátnou. I zeptala se, jak se dostane do kanceláře A223 a dostalo se ji odpovědi, že má jít za paní s holčičkou, která právě odešla. Jenže když se otočila, nebylo zde již ani paní, ani holčičky. Na moment se zamyslela, pokrčila rameny a vyrazila směrem, kterým tušila, že by to mohlo být.

 

Pokud někdo sledoval obraz z bezpečnostních kamer, tak se asi královsky bavil, protože to co následovalo byla absurdní podívaná hodná pera Václava Havla. Došla k nejbližším dveřím a ty byly zavřené. Další dveře vedli k vrátní a ty třetí ven na ulici. Vystoupala tedy po skleněných schodech až nahoru pod střechu a tam byly také zamčené dveře. Počala tedy sestupovat níže a níže a všude narážela jen a pouze na zamčené dveře. Sešla až do přízemí a dosti neochotně vstoupila do výtahu. Skleněného. Uvědomují si designeři, že jsou mezi námi lidé, jež třeba mají závratě? Schody, výtah, všechno skleněné... Stiskla tlačítko na ovládacím panelu, dveře se začaly zavírat. Zavřela oči a opřela se o stěnu kabiny. Klec se rozjela směrem vzhůru a po několika sekundách se dveře opět otevřely. S úlevou vystoupila před kabinu a zkusila otevřít jediné tam umístěné dveře. Opětovně zamčené. Podstoupila tedy opět cestu výtahem, tentokrát dolů do přízemí a pokračovala v hledání.

 

Prošla kolem skleněné stěny až na vzdálený konec chodby a cestou zpět začala zkoušet jedny dveře po druhých. Posléze se ji podařilo najít jedny dveře otevřené a tak vítězoslavně vstoupila dovnitř a začala hledat dále. Podle značení kanceláří, pracoven a laboratoří usoudila, že A223 bude ve druhém patře a tak se tam vydala. Její předpoklad se ukázal správným. První číslo skutečně značí patro. Nicméně pořád nemohla onu místnost najít. Už začínala mít docela obavu, že se v tom bludišti asi definitivně ztratí, umře a po létech ji najdou úplně umřelou. Zastavila u orientační tabule na jedné chodbě a všimla modrého, velikého, přímo obrovského písmene „B“. Rázem ji došlo, že hledá sice hezky a dlouho, ale naprosto zbytečně. Nutno podotknouti, že na dveřích místností byla jen čísla, nikoli písmena. Vrátila se tedy opět na začátek a znovu stanula před paní vrátnou. A ta byla pro změnu opět příjemná jako osina v zadku, ale na otázku: „Asi budu za blbce, ale já to opravdu nemohu najít“ odpověděla: „No to také musíte do sousední budovy, jak je venku ta fontánka.“ Usmála se, poděkovala a vyrazila ven. V duchu však remcala a přemýšlela nad tím, proč ji to ta baba neřekla už poprvé. Čas byl ještě dobrý, do začátku zbývala asi čtvrthodinka. Paní vrátná v budově „A“ byla nesrovnatelně přívětivější a ochotnější. Nasměrovala ji do výtahu a pak již bylo hračkou najít správnou místnost. Ze srdce ji spadl další kámen. Kolem začínalo vypadat na dobře prosperující lom.

 

Když jsem v určený den vstoupila do předpokoje Mensy, bylo tam již několik lidí, mezi nimi i pár dětí. Uvnitř zkušební místnosti ještě seděla předchozí parta a dokončovala svůj test. Do začátku toho mého zbývalo ještě asi deset minut a tak jsem se trochu procházela po chodbě, navštívila ministerstvo úlevy a jinak koukala do laboratoří, nakukovala do pracoven, zevlovala, a bavila se cedulkami na dveřích. Budova ČVUT a uvnitř jsou pracovny Západočeské univerzity v Plzni, VUT v Brně a dalších konkurenčních ústavů. A také několika různých firem. Chvilku jsem si také prohlížela lidi čekající na test a přemýšlela nad tím, co je k tomu asi vede a jak budou úspěšní. Byla jsem pravděpodobně ze všech nejstarší. Už si začínám pomalu na tuto situaci zvykat. Mezi tím kolem zněla nejenom Čeština, ale i melodická Ruština. Během pár minut už byl čas přestat myslet na ptákoviny a vstoupit do zkušební místnosti. Dle svého letitého zvyku jsem si sedla do lavice u katedry, ježto byla v řadě u oken.

 

Paní zkoušející, představila se jako Zita Po (zvláštní příjmení, má za muže Číňana nebo snad Japonce???) nám chvilku cosi říkala o Mense obecně, co máme a co nemáme dělat s testem a nakonec několik organizačních věcí. Posléze jsme dostali odpovědní archy a sešity se zadáním testů. Každý jeden sešit a jeden arch. Přišel čas začít se doopravdy soustředit, pokusit se myslet jen na plnění úkolů a pustit se do díla. Na tabuli se objevil napsaný „velitelský čas“ a hodiny na zdi nad tabulí začaly pomalu, leč nekompromisně, ukrajovat z vymezených čtyřiceti minut. Vzala jsem do ruky propisku a začala psát odpovědi. Pečlivě a pomalu, aby to mé drápání bylo i čitelné.

 

Ve světlé místnosti s tabulí a katedrou sedí v lavicích asi dvacet postav pohroužených do plnění úkolů. Lid obojího pohlaví, děti, studenti i lidé středního věku. Nikdo nemluví, všichni si hledí svého a usilovně přemýšlejí. Z některých hlav se téměř kouří, jak intenzivně v nich pracuje mozek. Někdo sedí ležérně, někdo poněkud křečovitě, část lidí má ve tváři plně soustředěný výraz, někdo se ksichtí, další vypadá velmi znuděně či zcela apaticky. Žena sedící v první lavici u okna horečnatě přemýšlí, snaží se nezůstávat u otázek příliš dlouho a tak, když na řešení nepřijde přibližně do minuty, přechází na otázku další. Některé jsou velmi snadné, u jiných prostě nedokáže přijít na správné řešení. A jak se blíží čas konce, tak začíná být čím dál tím více zoufalejší, nešťastnější a méně a méně si věřit. Už jen doufá a moc si přeje, aby měla alespoň sto bodů, aby byla alespoň průměrná. Poslední odpověď dopisuje přesně v okamžiku, když paní Po řekla: „Tak a hotovo, odložte prosím tužky, podíváme se na to.“ V ten okamžik bylo její sebevědomí téměř na nule a hlavou jí bloudily myšlenky, že to byl naprosto pitomý nápad sem vůbec chodit, že tu pětistovku měla raději utratit za něco užitečného, nebo dobrého, a ne se pokoušet o nemožné, když na to prostě nemá.

 

Zkoušející postupně obcházela lavice a vyhodnocovala test. Po chvilce přišla i k první lavici u okna, přiložila na nabídnutý výsledkový arch mřížku a začala označovat dobré i špatné odpovědi. Z počátku byla většina odpovědí správných, pak se začaly objevovat křížky a sebevědomí testované se dostalo do záporných hodnot. A to tak, že do velmi záporných hodnot. Došla na konec, spočítala body, podívala se do tabulky plné čísel a postupně na arch napsala jedničku, trojku a šestku. Podívala se na ten uzlíček nervů sedící před ní v lavici, usmála se a pravila: „Gratuluji, to je krásný výsledek.“

 

Po dopsání testu jsem byla velmi deprimovaná. Když jsem po chvilce zjistila výsledek mého snažení, tak jsem nevěřila vlastním očím a uším. Nevěřícně jsem se zeptala, jestli to je nějaká sranda, ale dostalo se mi ujištění, že nikoli, že to je skutečně můj výsledek a že je to hezký výsledek. A také, že to skoro odpovídá tomu testu z internetu. Tím mě dosti překvapila, protože jsem o tom nikde nemluvila, nechtěla jsem si udělat ostudu, a ani nechtěla onu avizovanou slevu. Je vidět, že výsledky toho internetového testu někdo čte. Ono jich asi nebude úplně hodně a protože nemám úplně běžné jméno, tak si mě i zapamatovala. Je totiž pravdou, že jsem si ten cvičný test zkusila udělat asi předevčírem. Jak moc dobrý nápad to byl, to je těžko říci. Asi moc ne, nicméně stalo se.

 

Z kanceláře i budovy ČVUT jsem odcházela jako ve snách, pořád jsem tomu nemohla uvěřit, ale byla jsem prostě a jednoduše šťastná. Tak šťastná, jako už dlouho ne. Vyšla jsem ven na ulici, přešla tramvajové koleje, vylovila z peněženky druhý lístek a čekala na tramvaj. Po chvíli mě oslovil nějaký mladý muž, ještě skoro kluk. Sundal si respirátor, abych ho poznala, a zeptal se, jaký jsem měla výsledek. Odpověděla jsem mu popravdě a zeptala se na jeho výsledek. Jako by to byla ta nejsamozřejmější věc řekl, že sto čtyřicet jedna. Vzájemně jsme si pochválili výsledky a během několika sekund už přijížděla má tramvaj. Rozloučili jsme se a já nastoupila do prvního vozu. Usadila jsem se na sedadle a vyrazila na zpáteční cestu do práce, kde čekalo auto a já mohla vyrazit k domovu. Na práci ten den už nebylo ani pomyšlení. Všechno to nepříjemné a frustrující bylo rázem zapomenuto. Prožívala jsem svůj šťastný den a splněný sen.

 

Tady by mohl příběh skončit, nicméně má ještě krátké pokračování. Po příjezdu domů jsem zapnula počítač, v poště jsem našla email od paní sekretářky a potvrdila svůj email. To bylo trochu komplikované díky „inteligenci“ poštovního programu, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Druhý den mi přišel oficiální výsledek a nabídka vstupu do Mensy České republiky. Nejprve jsem měla sto chutí se všem pochlubit, všude to rozkecat a hulákat radostí. Tak moc šťastná jsem byla. Nicméně něco mi říkalo, že to nemám dělat, a tak jsem si udělala malý průzkum. Nenápadně jsem se na svém webu, i mezi kolegy a kamarády, zeptala, jestli někdo náhodou nezná nějaké členy. Zamaskovala jsem to tvrzením, že jsem měla s Mensou nějaké jednání a že vlastně žádného člena neznám, nebo o tom nevím. Musela jsem si přečíst a vyslechnout takovou spoustu kritiky a negativních výlevů, že jsem se nakonec svěřila jen jednomu člověku. Jak výsledkem, tak i tím, že po pár dnech váhání jsem tu přihlášku opravdu poslala.

 

Zatím si své malé tajemství nechávám pro sebe, vyjevím jej až přijde čas. Někdo, někdy někde se bude zase rozčilovat nad „elitářskou partou plnou arogantních blbounů, co si myslí, že jsou něco více než ostatní.“ V ten okamžik se usměji a zeptám se, jestli si totéž myslí i o mé roztomilé maličkosti. Na ten výraz jsem tedy opravdu zvědavá. Počkám si. A kdo si počká, ten se dočká, jak by řekla teta Kateřina. Bude to stát za to. Já vím, že bude.

 

Dneska už jsem novou členkou Mensy. Tráva není zelenější, obloha není modřejší a jasnější, problémy a pohromy stále přicházejí a žádají si řešení stejně jako před tím květnovým pondělím. Avšak pořád jsem šťastná a uvnitř spokojená. Moc šťastná.

---