Princip zdánlivých protikladů

"Dovolte, abych vám obkroužil oblinku," požádal malíř a jeho štětec pak překonal veškerý dívčin ostych. Okaté děvče s šetnácti léty na krku přitrouble špulilo rtíky a dočista se již zabydlelo v roli modelky.

"Tyto vaše tahy budou zdobiti slavné síně, mademoiselle," zazněl tlumený malířův hlas z nitra měkkých křivek.

Záplava tvarů na plátně a rozechvělé tvary na živé předloze, mladé svaly, pevné prsy a silná stehna; malířovo kostnaté předloktí, žilnaté ruce a zašpiněné nehty, bříška prstů rozleptaná od ředidla, sytá omamná vůně z růžového dívčího těla i ze zasviněné palety. Chvástavé blábolení v temném smradlavém ateliéru.  

Malíř se podobal černému běsu, jenž útočí z úzkých uliček viktoriánského velkoměsta či ze zapadlých hvozdů piktské divočiny. Malíř se podobal představám dávných primitivů. Jeho pohled se krutě zarýval do modelčina těla a s umanutou pečlivostí studoval texturu hebké dívčí kůže. Trpělivě přejížděl očima po jednotlivých svalech či vrstvičkách tuku a umatlaným štětcem jí tu a tam nadzvednul či pootočil paži či nohu.

Z chodby zazněly tvrdé vojenské kroky doprovázené železným cinkáním meče. Cizí člověk přišel až ke dveřím, kde se zastavil, šátral po klice, otevřel dveře a klidně vešel do ateliéru. Byl to královský rytíř.

"A dost!" řekl voják a pomalým důstojným pohybem tasil zbraň.

"Rušíte mistra při práci, královský mordýři," odseknul malíř. "Vězte, že pracuji na vládní zakázce."

"Zahoďte štětec! A přestaňte konečně zírat na tu ubouhou dívku! Oč vám vlastně jde, vy čaroději!"

"Právě ověřuji princip zdánlivých protikladů, vrahu!" zavřeštěl malíř a nečekaně bodnul ostrou špachtlí. Po rytířově tváři stékal droboučký pramínek krve.

"Ten škrábanec tě bude mrzet, šarlatáne!"

"Ten škrábanec vás bude stát život, pane rytíři! Špachtle byla namočena v prudkém jedu." Rytíř se sesul k zemi a bez hnutí malíře pozoroval.

"Nyní jste paralyzován! A ve chvíli, kdy jed doputuje k vašemu rytířskému srdci, zemřete!" Malíř obrátil svou zachmuřenou pozornost nazpět k modelce, a ta celou dobu nehnutě stála, jen bledé chloupky na pažích jí v tiché hrůze postávaly. "Vydrž ještě chvilku, maličká," řekl malíř. "Musím si na tobě ověřit princip zdánlivých protikladů," bručel malíř, zatímco prohmátaval dívčí paži; jakoby po něčem pátral.

"Zdánlivé protiklady, ty jsou všude kolem nás, mademoiselle, zdánlivé rozdíly mezi hlupákem a učencem, rozdíly mezi zbabělcem a hrdinou... vždyť největší zbabělec, to je vždycky i největší hrdina, neboť musí denodenně bojovat se svými banálními obavami a strachy; a je to upřímný niterní boj, neboť není motivován velkou slávou... a ničím z venku. Dějištěm těch nejchrabřejších kousků je mysl brýlatého třicátníka."

Malíř si modelku hrubě otočil a vychrtlými gotickými prsty jí zuřivě zkoumal záda. "Princip zdánlivých protikladů lze nalézt v čemkoliv."

Šílený malíř nadzvednul dívčin cop a divoce se rozchechtal při pohledu na strupovitou vyrážku pod hustou zrzavou loknou. "Fuj!" Malíř smíchem kuckal a pleskal se do ostrých kolen. "Jste nejkrásnější z dívek v našem městě, mademoiselle, a současně ta nejošklivější cuchta, neboť za krkem nosíte hnisavý klenot!"

Rytíř na malou chvilku procitnul a pomalu se natáhnul ke špachtli s jedem.

"Protiklady neexistují, mademoiselle; jenom stejná slova! Lidský jazyk je jenom snůška lží! A lingvisté, nechť jsou - " Nedořekl. Rytíř mu zarazil jedovatou špachtli pod žebra a poté sám klesnul vedle malířová cukajícího se těla.

Dívka se rozplakala a vyběhla na chodbu.