Přízraky

Obecenstvo se uchechtlo. Mistr udělal pukrle a dál snil a básnil, chystal se k velkému monologu: „Kočičím hřebenem nočních zoubků češeme zjitřené myšlenky a zpocené sny. Bloudíme po jejich vrcholcích i v údolích. Večerka i Jitřenka, noci tanečnice, zdržují svůj poslední tanec – při odchodu dlouhými nehty škrábou červánky. Z prvních, ještě umžouraných paprsků dne k nám stékají kapičky medu.

Za jara jsem slýchával milost, šepot i vzdychot; za léta prosby, sliby i modlitby; za podzimku křik bolesti i křik zrození; a opět modlitby za zimních umíráčků, zimně smutečních chorálů. Pokoušíme se ospravedlnit vlastní chyby současnosti chybami předků. Čím jiným jsme my, lidé, než lžící, jíž si osud či bohové nabírají plné porce života do svých nikdy sytých úst, stará lžíce s oschlými zbytky? Mizíme v mlze. A nejhustší mlhou jsou lidské dějiny – kdekdo se v nich ztratí, kdeco získá přízračné, až snové obrysy. A z té mlhy se vynořují příhody, dojmy, zamyšlení, náčrtky a skici, myšlenky a vnuknutí, nápady… Například příběh muže, žijícího příběhy cizích mužů…“

Na vteřinu se odmlčel. Když se přesvědčil, že mu obecenstvo visí na rtech, že nikdo ani nedýchá, že jej slepě následují jako Krysaře, pokračoval: „…či příběh Taliesina, největšího z bardů velšské země, pěvce na dvoře krále Artuše: jeho matka byla čarodějnicí, synovo původní jméno bylo Gwion. Matka se jej však rozhodla zabít, údajně proto, že byl velmi ošklivý. A Gwion běžel o život – proměnil se v králíka, jeho matka, čarodějnice, však v lišku. Proměnil se v mouchu, ona ve vlaštovku. Nakonec se Gwion, uštvaný a zadýchaný, schoval se ve velkém poli, kde se proměnil v zrnko pšenice. Matka jej však poznala, vzala na sebe podobu slepice a zrnko sezobla. Když se proměnila nazpět, v ženu, zjistila, že je těhotná. O devět měsíců později znovu porodila Gwiona, jehož spolkla. Tentokrát byl její syn velmi pohledný. Pravda, nezabila jej, ale poslala jej, v proutěném košíku, jako Mojžíše, po moři. Našli jej námořníci, přejmenovali na Taliesin… Později se stal pěvcem, bardem, věštcem, proslulým po celé zemi. Pamatujte si, vážení diváci: Prcháte-li od přízraků, vhání Vás to přímo do náruče démonů skutečných, opravdové temnoty. To je past, skutečná, smutečná past.“