Do svítání

Do svítání

Dokumentární road movie o strašidelných místech v Česku.

19. 6. 2021, 20:30 – FunPark Galerie Šantovka, Olomouc

Patříte k lidem, kteří by za žádných okolností neprošli večer kolem hřbitova? Bylo by pro vás snazší uhryzat si nohu, než strávit noc v opuštěném domě, ve kterém podle legend straší? Věříte na duchy a jiné nadpřirozené jevy? Bojíte se u hororových filmů, ve kterých vystupují temné síly, zbloudilé duše nebo sérioví zabijáci? Pokud jste odpověděli na předchozí otázky ANO, tak právě vás tohoto strachu zbaví nový film olomouckých filmových tvůrců ze studia George Vision s názvem Do svítání.

Na české filmy chodím v posledních letech s obavami, podobně jako k zubaři. Člověk vynaloží nemálo peněz a podvědomě očekává, že to bude bolet. Nejinak tomu bylo i před promítáním posledního opusu režiséra a kameramana Jiřího Slečky, jehož minulá veselohra Po setmění, o pěti nejstrašidelnějších místech České republiky, mnou otřásla. Rád bych věřil, že šlo o parodii na mysteriózní thriller lekající diváky strašlivým scénářem, děsuplnými hereckými výkony, příšernými dialogy a hrůzou z toho, že snímek snad nikdy neskončí. Film, který by už neměl mít žádné další díly, se však vrací zpět jako co? Ano, uhádli jste, jako další díl.

Do svítání je jedním ze vzácných případů pokračovaní neúspěšných titulů, jež se vyrovnají prvnímu dílu a jakkoli by se mohlo zdát, že to není možné, v mnohém jej překonávají. Štáb se vydává na statek Pohádka na Šumavě, kde žil a tvořil největší polistopadový vrah Ivan Roubal, pak navštíví velhartický hřbitov, který údajně posloužil jako předloha Erbenovy Svatební košile, prozkoumá nejtajemnější les v Česku zvaný Bor, krátce setrvá v rozvalinách hradu Trosky a letmo propátrá záhadný les Pánova březina ve středních Čechách. Tvůrci filmu slibují nevídanou podívanou, která divákům objasní, zda jsou tato ponurá místa, opředena děsuplnými pověstmi, hrůznými příběhy a mnohými pavučinami opravdu tak strašidelná, a jestli se na nich skutečně děje něco záhadného a nadpřirozeného. Vyzpovídají obyvatele, kteří zde pracují, trvale žijí nebo se příležitostně zjevují a před návštěvou každé z lokalit povypráví místní pověst či legendu herec divadla Tramtarie Marek Zahradníček. Ve filmu účinkují Pavel Rosypal, Václav Steiger, Jiří Slečka, Michaela Lasotová, Michal Václavek a Otomar Dvořák.

Pro téměř každou lidskou činnost lze stanovit základní pravidla, která ji vyzdvihují na určitou úroveň. Jinou kategorií je povýšení této činnosti na umění, které může popírat běžná pravidla, ale současně přitom zavádí nová. Ti, kteří se žádných pravidel nedrží, sice mohou tvrdit, že jim jde hlavně o surovou autentičnost, ale nejspíše se rozhodli spáchat uměleckou sebevraždu mimořádně komplikovaným způsobem. Nemůžu neříct, že by film byl vyloženě špatný. Ukazuje se, že i chatrný námět, odfláknutý scénář, chybějící režie a mizerné provedení lze díky neobvykle kreativním nápadům ve střižně ještě více pokazit. Tajemné kroky, ponurá až depresivní atmosféra, mobily bez signálu, náhlé nevolnosti, mdloby, přízraky v houštinách a ve tmě levitující rudě planoucí oči, to vše indikuje znaky braku líčeného s osudovou vážností. Paradoxně jen o maličko víc nadsázky by stačilo k trefné žánrové parodii. Bez zřetelné hyperboly a ironie však dílo neochvějně směřuje k parodii bezděčné. O to víc je skličující.

Chvílemi jsem uvažoval, zda Do svítání není spíš komedie, protože u řady scén jsem se opravdu od srdce zasmál. Například tomu, že technik s sebou všude vláčel high-tech aparaturu, která byla matně černá, strašlivě veliká, neuvěřitelně těžká, ohromně digitální, se svítícím displejem a odnímatelnou anténou. Přístroj nedělal nic, pouze generoval šumy. Když někdo přiblížil ruku k anténě, tak šum zesílil. Počátkem sedmdesátých let jsem měl tranzistorové rádio, které dělalo totéž. Také jsem nepochopil, proč měli tak špatný timing, že do každého cíle přijeli po setmění. Pravda, kulisy zchátralého statku, starého hřbitova nebo divokého hvozdu vypadají za tmy o mnoho děsivěji a návštěvník kina má potom větší strach, že akční hrdinové zhynou. Nesmí však jít o druh filmu, ve kterém jim to divák naopak přeje.

Snímek, jenž svým křiklavým minimalismem nezastírá, že je velmi nízkorozpočtovým, vyhlašuje otevřenou válku paranormálním jevům a temným silám, které se v navštívených lokalitách zjevují vzácně až ojediněle i podle legend. Chce být tak nějak ze všeho něco, ale pořádně není z ničeho nic, o nic v něm nejde, ačkoli se neustále snaží přesvědčit, že o život, ale celé je to nakonec jedno, protože mu chybí dramatické prvky, napětí, zápletka a smysl. Herci nevědí, co mají hrát, divák neví, jestli se mu to nezdá a rozsáhlé prázdno se tvůrci snaží vyplnit papírovými dialogy plnými prázdných úvah:

„Tak, přátelé, zase nic. Nic tady není, nic se tady neděje. Ale mám z toho divný pocit.“

„Já bych to tak černě neviděl, třeba tma, ta tady je. A jaká! Taky mám divný pocit. Ty ne, Michaelo?“

„A víte chlapi, že já taky? Úplně s mi rozbušilo srdce.“

„Ukaž? Já si jenom odložím kameru… No, buší silně. A nějak nepravidelně.“

„Počkejte, já si taky sáhnu. No jo! Arytmicky. A přístroj šumí taky neobvykle. Mám takový divný pocit.“

„Můžu taky? Já mám lepší smysl pro rytmus. No vážně, na této straně buší nekoordinovaně a silně, na této straně zase… Hele, Míšo, víš, že máš levé prso menší než pravé? To je divný pocit.“

„Vím. A teď se mi ještě do té deprese z arytmie spustila migréna! To jsou určitě ty temné síly.“

„Nebo premenstruační syndrom. Nemáš zvýšenou hladinu estrogenu a touhu po sacharidech?“

„Ne. Jenom ten divný pocit.“

„Nechci malovat čerty na zeď, přátelé, ale teď mi volal bratr švagra sestřenice tchánovy neteře, že mají doma všichni takový divný pocit, ať prý jedeme radši jinam.“

„Tak já vypnu Spiritbox, sundám anténu a můžeme.“

Nečekal jsem nic, i tak a jsem byl zklamán. Když vezmete jakékoliv video, které jste pořídili na dovolené, vystříháte záběry, ve kterých se nic neděje nebo na nich není nic vidět a ty pak slepíte dohromady, dostanete velmi podobný film. Z celého večera mi utkvěly jen dva světlé momenty. Prvním byla káva zdarma, druhým pak nadějné houkání sirény policejního vozu. Strážci zákona však jeli do obchodní galerie Šantovka kontrolovat nošení respirátorů, nikoli zatknout tvůrce filmu, jak jsme doufali. Nuda, šeď, prázdnota. Pohled na zvolna usychající kaktus by byl nepochybně dramatičtější. Divák sedící přede mnou během promítání poslal čtyři SMSky, přes E-bay koupil olbřímí balení granulovaného krmiva pro psy a po zbytek filmu se snažil vycvičit chrousta, aby mu přelézal z jedné ruky na druhou.

Mnohé by se dalo zachránit zajímavým nebo šokujícím rozuzlením, ale ani to se nepovedlo. Konec přišel za plného vědomí náhle a nečekaně jako infarkt. Přesto se všem pozůstalým divákům ulevilo, jako by film skonal po nekonečně vleklé, těžké nemoci. Když už upadají dialogy, kochám se alespoň hezkým prostředím nebo mě dostane práce s kamerou či střih, ale co bych si měl odnést z filmu Do svítání? Odnesl jsem si aspoň plakát. Kdyby rozdávali DVD s tímto snímkem, nejspíš bych si je vzal také. Ne jenom kvůli pocitu jakési drobné satisfakce, ale hlavně pro to, že jde o jeden z těch filmů, které si člověk pouští, když mu jeho život připadá ničemný, špatný a zoufalý. Protože ať se vám děje cokoliv zlého, tenhle film je horší.