O vzteklém skřítkovi Davídkovi

Tento příběh se stal v jednom dalekém lese, kam ještě žádná lidská bytost nevkročila.

 

S prvními ranními paprsky, které pronikaly mezi hustými větvičkami stromů až na mechový koberec, ozývalo se každého rána lamentování až do samého večera.

 

To vzteklý skřítek Davídek nešetřil slovy, ze kterých běhal mráz po zádech. Dokonce už neměl žádné sousedy. Oni se raději ze svých starých pařezů odstěhovali o kousek dál, aby jim přestala třeštit hlava z jeho věčných nadávek. Davídek tedy sám obýval jeden prastarý dubový pařez, kterému se vyhýbala i lesní zvířátka.

 

Neustále zamračený a vzteklý chodil po lese a vyhledával důvody, aby se mohl rozčílit nebo si alespoň nahlas zanadávat. Vlastně to začala být jeho velká záliba. Kdo ho neznal, myslel si, že je to starý rozmrzelý skřítek. Když mu však pohlédli do tváře s údivem div nepřestali dýchat. Mladý pohledný skřítek, který se choval, jakoby mu právě spadla velká šiška na hlavu.

 

Nikdo nemohl pochopit jeho chování. Nejenže byl postrachem celého lesa, ale začal být také terčem pro rozdováděné veverky, které po něm tu a tam hodily oříšek nebo žalud. Však ony dobře věděly, že je na ně krátký, jinak by se k ničemu takovému neodvážily.

 

Strážce lesa byl nadmíru trpělivý a laskavý, proto se jednoho dne zastavil u Davídkova pařezu na pár vlídných slov.

 

„Hezký den, Davídku! Jak se Ti daří?“

 

„Jak může být hezký den, když je sluníčko schované za temnými mraky!“ řekl, aniž by alespoň slušně odpověděl na pozdrav.

 

„Za malou chvilku se nebe projasní! Jen se podívej, skřítku Davídku.“

 

„Proč bych se měl koukat nahoru, akorát by mě bolelo za krkem.“

 

„Škoda, že kolem sebe nevidíš tolik krásných maličkostí. Jsi ochuzený a osamocený“ řekl s velkou lítostí Strážce lesa.

 

„Starejte se raději o sebe. Já na Vás nemám čas. Zbytečně tu postáváte!“ a ještě dodal, aby toho nebylo málo: „Doufám, že si nemyslíte, že ode mne dostanete něco dobrého k snědku?“

 

„Opravdu jsem kvůli dobrotám nepřišel“ odpověděl udiveně Strážce.

 

„Jen, aby!!! Určitě jste ucítil čerstvé jahůdky, které jsem si před chvílí nasbíral“ čertil se nevěřícně a uraženě.

 

„Nechodím po lese, abych…. “ sotva stačil dopovědět větu, Davídek mu skočil do řeči: „Nedám Vám ani jednu a už vůbec Vám neřeknu, kde jsem je nasbíral.“

 

„To by se tam hnedle seběhli skřítčí mrňouskové a já bych neměl nic!“ zabrumlal si pod vousy.

 

„Zapomínáš na to, že já jsem ten, kdo ví o každé větvičce i lístečku v tomto lese, Davídku! Kdykoliv přijdu k místu, kde rostou maliny, borůvky či jahůdky, nasbírám plnou hrst pro malé skřítčí děti. Co kdybych je náhodou cestou domů potkal!“

 

„Jenom samá slova, jako poházené jehličí v lese“ ušklíbl se zamračený skřítek a odešel do svého dubového pařezu.

 

Strážce posmutněle sklopil oči a pokračoval ve své každodenní obchůzce po lese. Měl plnou hlavu myšlenek a smutek na srdci z Davídkových slov, které píchaly jako trny na šípkových keřích.

 

„Dobrý den, pane Strážce“ ozval se slabý hlásek skřítka Vendelínka.

 

„Ahoj, Vendelínku! Copak to tu vyvádíš?“ sklonil se nad něho.

 

„Stavíme si s Bruníkem domeček ze snítek a starých spadlých větviček. Chceme mít společný domeček, kde si budeme moci hrát a vymýšlet různé lesovinky!“ vyprávěl nadšeně skřítčí chlapeček.

 

„Mohu přidat ruce k dílu?“

 

„Velice děkujeme, pane Strážce. Zatím pomoc nepotřebujeme.“

 

„Ostatně je vidět, že jste oba moc šikovní, Vendelínku. Pozdravuj Bruníka a ať se Vám práce daří!“

 

„Přijdete se podívat, až ho dostavíme, pane?“

 

„Samozřejmě a s velkou radostí!“ přitakal Strážce a pomalinku odkráčel.

 

Cestou prohodil jen pár slov s rodinkami skřítků, protože všichni pilně pracovali a tak neměli čas na dlouhé povídání.

 

„Pane Strážce, pane Strážce!“ ozvalo se za jeho zády.

 

„Hezký den, hejkale Hynku. Netušil jsem, že jste doma!“ udivil se Strážce.

 

„Mám totiž rýmu a stále kýchám. Vyplašil bych všechny ptáčky v našem lese, proto jsem doma. Vždyť pohlédněte na můj nos! Stala se z něj velká červená bambule. Jsem teď všem dětem pro smích“ řekl s úsměvem na rtech.

 

„I my jsme byli mladí a rošťárny z nás koukaly“ zavzpomínal Strážce.

 

 „Přisedněte, prosím a vezměte si čerstvý nektarový med. To víte, léčím se léčím!“ pochvaloval lesní medicínu hejkal Hynek.

 

„To je mi ale náhoda! Vždy, když jdu nasbírat ostružiny, potkáme se. Viďte, pane Strážce!“ přispěchala skřítčí maminka v nazelenalých šatech jemných jako pavučina.

 

„Tobě to dnes sluší, Magdalenko!“ pochvalovali jí.

 

„Děkuji Vám! Nabídněte si, prosím! Jsou čerstvě natrhané!“ položila košík s ostružinami na pařez a hnedle se dali do řeči.

 

„Řekni mi, Magdalenko. Copak se přihodilo Davídkovi, že je tak vzteklý a nepřejícný? Dělá mi velké starosti. Dokonce by si pro jednu malou lesní jahůdku i koleno provrtal“ zmínil mezi řečí Strážce lesa.

 

„Ano, máte pravdu. Určitě musel prožít něco nehezkého, jinak by se tak dozajista nechoval“ odpověděla zamyšleně.

 

„Mrzí mne, že je úplně sám. Nemá jediného souseda. Okolní pařezy jsou vystěhované. A duchové stromů? Ti, raději mlčí!“ dodal Strážce.

 

„O skřítku Davídkovi už mluví celý les. Ani lesní zvěř nechodí do krmelce poblíž jeho pařezu. Všichni se ho bojí a mají z něho veliký strach“ přidal se hejkal.

 

„Jen doufám, že přehodnotí své chování, aby se nenaplnila skřítčí pověra“ pronesl vážným hlasem Strážce lesa.

 

Mezitím dny ubíhaly jako voda. Jednoho rána šel Davídek cosi hledat. Cestou potkal Barunku, Libušku a Marlenku.

 

„Uhněte mi z cesty, vy jedny … “ zvolal na ně.

 

„Dej si pozor na jazyk, Davídku! Trpělivost není bezednou nádobou!“ procházely se skřítčí maminky po měkounkém mechu.

 

„Raději se starejte o sebe“ odsekl a dál upřeně hleděl do kupky spadlých větví. Rázem měl úsměv na tváři, když spatřil silný dlouhý klacek.

 

„Kdo ví, na co ho potřebuje?“ šeptaly si.

 

Zakrátko to bylo jasné mladým sojkám. Obývaly totiž hnízdo nad Davídkovým pařezem. Cítily se tam v bezpečí, protože věděly, že si tam nikdo nedovolí přilétnout ani přijít. Měly své nasbírané poklady v bezpečí. Avšak tohle tedy nečekaly! Davídek vzal ten dlouhý klacek a tak dlouho šťouchal do hnízda, až ho shodil. To se spustilo nářků od černobílých ptáčků.

 

Dokonce to zaslechl pan Strážce, který byl na druhém konci lesíku. Všeho zanechal a spěchal po rozléhajícím se sojčím naříkání.

 

Samozřejmě, že přiběhl k Davídkovu pařezu. Když uviděl shozené hnízdo a vysypaný poklad, který si sojky pracně střádaly a ukládaly do svého domova, nečekal ani minutu a hnízdo vrátil na své místo i s věcmi. Poté sojky uklidnit a omluvil se jim, že se to už více nestane. Zato skřítek ještě hudroval, kdo má ten křik poslouchat.

 

„Máš veliké štěstí, že jsi neshodil hnízdo s mláďaty nebo vajíčky, Davídku! Už jako malý skřítek jsi od rodičů slýchával pověru, která má dlouhou tradici. Nezahrávej si, ať nejsi jediný skřítek v tomto lese, kterému se pověra naplní“ upozornil ho důrazně Strážce lesa.

 

Při jeho slovech, div by skřítek samým vztekem a rozčílením neskočil do hnízda.

 

„Co si to dovoluje ten starý Klatinoha“ ozývalo se až do samého setmění z dubového pařezu.

 

Druhý den ráno šla Marlenka  a nesla si v dlaních čerstvou smůlu, kterou našla na stromě poblíž krmelce. Radostně cupitala s tím, že bude mít žvýkačku pro skřítčí holčičky a chlapečky. Avšak do cesty se jí postavil Davídek.

 

„Copak to neseš ?“ vyhrkl na ni.

 

„Ahoj, Davídku. Mám plnou dlaň smůly ze starého stromu. Vezmi si trošku, prosím“ nabídla mu.

 

„Proč trošku?! Tato smůla patří mně, protože jsi ji nasbírala u krmelce. Už víckrát tu nesbírej, co Ti nepatří“ vytrhl ji smůlu z dlaně a zašel do pařezu.

 

Marlenka se nezmohla na jediné slůvko.

 

„Vždyť vše, co tu roste, patří nám všem“ honily si jí myšlenky v hlavě.

 

S prázdnou tedy odcházela domů.

 

Zato Davídek si pochutnával na lesní žvýkačce, až mu lupalo za ušima.

 

Než Vendelínek s Bruníkem stačili dostavět svoji skrýš, slova Strážce lesa se bohužel naplnila.

 

Jednoho krásného dne se Davídek rozhodl, že si nasbírá jahůdky. Šel až na kraj lesa, kde mu v cestě stála červené muchomůrka.Její hlavička zářila jako rozsvícený  červený lampionek.

 

Místo, aby ji obešel a slušně pozdravil, kopl do ní, až hlavička ulétla. V tom okamžiku cosi zaburáceno. Poté nastalo hluboké ticho, že by se dalo krájet. A co se vlastně stalo?

 

 Zlomyslný skřítek náhle cítil, jak mu zkameněly nohy a když se podíval dolů…

 

Uviděl cosi neuvěřitelného!!!

 

Místo svých pohodlných měkkých botiček měl těžké obří boty. Nějakou dobu jen nevěřícně zíral, jakoby se pro něj v tom okamžiku zastavil čas. Ani veverky na větvičkách stromů neměly náladu na jejich obvyklé hrátky. Možná v tu chvíli utichl celý les.

 

Davídek s těžkými kroky odcházel do svého pařezu, aniž by si vzpomněl na jahůdky. Necítil ani hlad, přestože měl žaludek prázdný. Ve svých myšlenkách se zabýval pouze obřími botami. To však ještě zdaleka netušil, jaké další nepříjemnosti mu velké boty připraví.

 

Nejenže sotva chodil, ale ty boty nešly vyzout. Další hrůza ho čekala, když pochopil, že s nimi nezajde do svého domova. Jediné štěstí bylo v tom, že v  tomto období nebyly chladné noci. Jaktěživ to les neviděl!!!

 

Z Davídkova pařezu trčely dvě obrovské boty. I slečny světlušky poletovaly neustále kolem a nemohly se vynadívat, co to trčí ze skřítčího pařezu. Vítr tuto podivuhodnou novinu rozvanul do všech koutů lesa: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá! Ať jsi skřítek nebo lidská duše! To platí pro všechny stejně!“

 

Každá Davídkova noc byla jako hrozivý sen, protože si nemohl pohodlně lehnout. Musel spát jenom na zádech. Ráno vstával celý rozlámaný a nevyspalý. Mračil se čím dál tím více snad už na celý svět.

 

„Dobrý den, pane skřítku“ slušně pozdravili Vendelínek s Bruníkem.

 

„Přišli jste se mi posmívat, vy mrňavý Pidižvíci?“ zahulákal na ně.

 

„Ne, pane! Hledáme větvičky na naši skrýš“ odpověděl Bruník, aniž by mohl odtrhnout oči od převelikých bot.

 

„To vidím! Takže vy k tomu ještě lžete! Od mého pařezu nevezmete ani malou snítku. Tady je všechno jenom moje! A teď upalujte, ať už vás tu nevidím.“

 

Skřítkové vzali nohy na ramena a utíkali domů.

 

Strážce lesa neměl stání a tak se vydal k Davídkovi na návštěvu.

 

„Jak se opovažujete přijít mi na oči!“ řekl místo pozdravu unavený skřítek.

 

„Přišel jsem Ti dát radu, jak se zbavíš těch obřích bot“ odpověděl Strážce.

 

„Od Vás nechci žádnou radu! Všechno je to vaše vina! Vy jste připomněl skřítčí pověru! Za všechno můžete Vy!“ opakoval Davídek neustále dokola.

 

„Doufám, že brzy procitneš, jinak se bot nezbavíš“ sklopil smutně hlavu a pomalu odcházel s velkým zklamáním.

 

„Hezký celý den, pane!“ „Krásný voňavý den, pane Strážce!“ tančily na okraji lesíka víly Andělika s Jasmínkou.

 

„Nač ten smutný výraz? Div ne oči v pláč?“ zapěly dvojhlasně.

 

„Hezký den, krasotinky. Vracím se od skřítka Davídka a jako vždy s nepořízenou. Ten už mi připsal pár vrásek na čelo. Jsem bezmocný a ještě mi ho je k tomu všemu líto!“ odpověděl a posadil se na vysoký pařez, jako hromádka neštěstí.

 

„Žijte jen v radosti, to jest cesta má! I když se nedaří, všechno špatné se nám jen zdá!“ zazpívala víla Andělika.

 

„Zaslechly jsme od paní Rosy, co postihlo Davídka. Proto vydaly jsme se za vámi, abychom společně něco vymyslely“ řekla nadšeně Jasmínka.

 

„Vy chcete Davídkovi pomoci?“ zeptal se překvapeně pan Strážce.

 

„Ano! Ano!“ rozesmály se víly.

 

„Tak, dobře! Já hlupák, že se mohu tak ptát? Vždyť se vám třpytí upřímnost a srdečnost ve vašich očích.“

 

„Dnes večer budu mít klíč k věšteckému snu, který mi zodpoví moje otázky. Zeptám se na Davídka, jak bychom mu tu všichni mohli pomoci a jestli v blízké době procitne.“

 

Též jsem zvědav, Jasmínko!“ odpověděl Strážce.

 

„Máme naplněné duše radostí a štěstím. Rády obdaříme i našeho lesního skřítka Davídka, sic má pověst nehezkou. Přesto si každý zaslouží žít v Boží lásce a radosti“ dodala Andělika.

 

Poté se ještě dohodli na zítřejším setkání u prastaré vrby Veroniky, hned jakmile opadne rosa nad paloučkem.

 

Noc se překulila v nádherné sluneční ráno a protože Strážce lesa nemohl dospat, přišel na smluvené místo o hodinu dříve. Cestou nasbíral maliny a pár ostružin pro laskavé víly.

 

„Dobré ráno, pane“ protančila se Andělika ladnými krůčky až k panu Strážci.

 

„Dobré ráno! Ale kdepak je Jasmínka? Snad si to nerozmyslela?“

 

„Nerozmyslela, pane! Jen vstávala o trošku později než obvykle. Měla náročnou noc. Za chvilku určitě přiběhne“ radovala se Andělika, jako vždy a za každých okolností.

 

Mezitím si pochutnávala na malinách a samozřejmě, že nezapomněla ani na svoji sestřičku.

 

„Čeká Tě tu sladké překvapení! Doufám, že jsi nestihla snídani ranní!“ skládala si rýmy Andělika, jakmile zahlédla Jasmínku.

 

Ta slušně pozdravila Strážce lesa a přisedla k bohatému pohoštění. Tvářičky se jí červenaly nadšením a dobrou zprávou.

 

„Nemusíme se o Davídka obávat. Ve skrytu duše je velice hodný a citlivý skřítek. Bylo mu však ukřivděno neprávem a od té doby se z něho stal morous. Můj noční sen mi ukázal, že za krátký čas skřítek vše pochopí a procitne. On se jen bojí projevit dobrotu natož lásku, aby nebyl zklamán a  ublížen. Ukážeme mu s Andělikou, že není čeho se bát! Poté jeho trest zmizí jako mlha nad paloučkem“ vysvětlovala Jasmínka s plnou pusou malin, až se pan Strážce s Andělikou neudrželi smíchu.

 

„Přeji Vám oběma hodně štěstí! Děkuji Vám za vaše odhodlání“ políbil každé ručku a ještě dodal: „Budu Vám stále na blízku. Postačí vyslovit mé jméno… “ přitom spokojeně odcházel za svojí každodenní prací.

 

Sestřičky víly nezahálely a hnedle se vydaly za Davídkem.

 

„Ahoj, Davídku!“ pozdravily ho s úsměvem na tváři.

 

„Co tu pohledáváte? Nemáte raději hopsat na palouku, dokud se vám hlava nezatočí?“ odpověděl namísto pozdravu rozzlobený skřítek.

 

„Rády bychom si zatančily, ale nemáme s kým! Hledáme skřítka, který by nás provedl celým paloučkem“ pohupovala se ladně Andělika.

 

„Přišly jste se mi posmívat? Vlastně, co jiného mohu čekat!“ zdrceně dosedl na mechový polštářek.

 

„Tak to se velice mýlíš, Davídku! Každičký strom v tomto lese si ve vánku šeptá, jaké máš veliké trápení. Jsi snad hluchý, že to neslyšíš?“ dupla si rázně Jasmínka do jehličí.

 

„Starejte se raději samy o sebe! Já už nemám sílu na to, abych vás odtud vyprovodil.“

 

„Přinesly jsme Ti čerstvé ostružiny. Pan lesa nás dnes ráno pohostil. Nastav svou dlaň a neodmlouvej! Nás dvě totiž nezastrašíš, i když se příšerně mračíš. Smích by Ti však slušel víc, ten nestojí nic!“ doplňovaly se víly navzájem.

 

Davídek jim neodporoval, protože měl prázdný žaludek. Andělika s Jasmínkou ho při jídle nechtěly rušit a tak zlehounka odcupitaly. Měly namířeno k ostatním skřítčím rodinkám.

 

 „Dobrý den! Ať máte radost jen!“ pozdravily sestřičky.

 

„Dobrý den! To je dost, že jste se také ukázaly! Libuška je už celá jako na trní“ pohrozila s úsměvem Magdalenka svým malinkatým ukazováčkem.

 

Po chvilce se všechny skřítčí rodinky sešly u Anděliky a Jasmínky. Ta jim nejprve povyprávěla o svém věšteckém snu a poté se obě rozpovídaly o Davídkovi.

 

„On má stále hlad, protože už nemůže chodit po lese jako dříve. Žaludek mu zpívá tak, že bychom si na ty jeho žalozpěvy mohly tančit od rána do večera“ říkala ustaraně Andělika.

 

„Nikdo v našem lese nestrádá! Proto nenecháme o hladu ani Davídka. Pro každého je tu jídla dost!“ kroutila hlavou Barunka.

 

„Určitě se cítí osamělý, jako vypadlé ptáče z hnízda. Hned k večeru mu donesu nějakou dobrotu“ přidala se Marlenka.

 

I skřítkové vymýšleli plán, jak zapojit Davídka do práce, aby přišel na jiné myšlenky. Hlavně sestřičky víly se radovaly, že celý les bude stát po boku nešťastného skřítka, který potřebuje ke svému uzdravení pouze náklonnost a lásku. Dokonce promluvil po větru i starý dub, že už několikrát viděl, jak Davídek plakal schoulený ve spadaném listí. Bez váhání se všichni pustili do příprav, aby Davídkovi pomohli.

 

„To bude mít překvapení!“ prohlásil skřítčí tatínek.

 

„Spíše bude zaskočený!“ přidal se starý vousatý skřítek.

 

Marlenka neztrácela čas a hned se pustila do přípravy večeře pro opuštěného skřítka.Voňavá pochoutka byla zabalena v plátěném šátečku a když už byla na odchodu, přidala se k ní skřítčí maminka Libuška.

 

„Vendelínek právě usnul. Dala jsem mu pod polštářek snítku levandule a pár lístků meduňky, abych mohla jít s tebou,Marlenko“ radovala se Libuška.

 

Celou cestu si hezky povídaly a za chvilku stály tváří v tvář nešťastnému Davídkovi.

 

„Hezký večer, skřítku Davídku“ pozdravily ho a obdařily milým úsměvem.

 

„Jen si všichni užívejte pohled na mé obří boty! Alespoň se vám bude lépe usínat, milé skřítčí dámy!“ skřípal zuby zničený Davídek.

 

„Neuhádl jsi, skřítku! Andělika s Jasmínkou nám pověděly, že ti žaludek zpívá na celý les!“ přistoupila k němu blíže Marlenka.

 

„A tak jsme ti přinesly něco dobrého k snědku. Potřebuješ se posilnit, abys měl poklidný spánek“ pokračovala důrazně Libuška.

 

Davídek jakoby oněměl. Seděl na starém pařezu a nevydal ze sebe jedinou hlásku.Skřítčí dámy mu mezitím prostřely a čekaly, až se trošku vzpamatuje.

 

„Copak Ty nemáš hlad, Davídku?“ pobídla ho Libuška.

 

„Mám! Mám velký hlad, ale… “ nestačil doříci větu, když ho v tom okamžiku chytla Marlenka za ruku a odvedla ho k připravené večeři.

 

„Co za to všechno chcete?“ zeptal se, nežli polknul první sousto.

 

„Vůbec nic, Davídku! Pouze trošku úsměvu a především, abys byl šťastný“ zasnila se Marlenka a pohlédla do korun stromů.

 

Mladý skřítek sklonil hlavu, protože se zastyděl za své hloupé řeči. Když dojedl výtečnou večeři, oběma vroucně poděkovat.

 

„Zbytek jídla si ponechej na zítřejší snídani“ naléhala Libuška a ještě dodala: „Všichni tě moc pozdravují a určitě se za tebou zastaví.“

 

„Děkuji a přeji Vám hezkou dobrou noc“ řekl skřítek a pomalinku odkráčel ke svému pařezu.

 

Ráno už všichni nemohli dospat, protože byli zvědaví, jak dopadla večeře. Marlenka s Libuškou nadšeně vyprávěly, jak si Davídek pochutnal a byl dojatý. Strážce lesa konečně opustily špatné myšlenky a začal cítit, že se vše urovná, tak jak má být.

 

Jasmínka s Andělikou přitančily k Davídkovi, když byl po snídani. Už neměl tak vrásčité čelo a vůbec ne zamračené obočí, jak u něho bývalo zvykem.

 

„Krásné ráno, Davídku“ pozdravily ho sestřičky.

 

Neodpověděl na pozdrav, jen se na ně podezíravě díval.

 

„Tu máš květy z hluchavky! Vychutnej si sladkou šťávičku“ vsypala mu je do dlaní Andělika.

 

„Děkuji“ odpověděl stroze.

 

Dokonce i lesní zvířátka začala chodit do opuštěného krmelce a veverky zanechaly svých naschválů a blbinek.

 

„Jakpak ses vyspal, Davídku?“ zašeptala mu do ucha Jasmínka.

 

„Nemohu spát! Vždyť víte, že ty boty…Ale škoda řečí!“ odpověděl.

 

Řekneme Barunce, ať ti přinese polštářek naplněný sušenými bylinkami pro dobrý a klidný spánek“ zapřemýšlela nahlas Andělika.

 

 „V žádném případě! Nechci od nikoho nic! Nemám jim co nabídnout!“

 

„To ony moc dobře vědí! Nečekají od tebe ani zrnko“ roztančila se Jasmínka.

 

Davídek měl hlavu plnou myšlenek a stále dokola se sám sebe ptal: „Co se to tu děje???“

 

Náhle je vyrušilo bezmocné volání o pomoc. Mladičké víly se okamžitě vydaly po hlasu. Avšak ne jenom ony, ale i skřítek Davídek spěchal za nimi. Sice jim nestačil, ale v tu chvíli ho ani obří boty nezastavily.

 

Přiběhl udýchaný a vyčerpaný na místo, kde brečela Magdalenka u zaběhlého zajíčka. Hladila ho po hebounké srsti, aby nebyl tak moc vyplašený.

 

„Stýská se mu po mamince. Zaběhl se, chudáček malý“ vysvětlovala ubrečená skřítčí holčička.

 

„Najdeme jeho pelíšek i s maminkou. Určitě nebude daleko“ řekla odhodlaně Andělika.

 

Davídek zůstal s malým zajíčkem na místě a čekali. Po chvilce uslyšel Jasmínky radostné zavýskání, že zaječí rodinka byla nalezena.

 

Davídek vzal bez řečí malého zajíčka do náručí a dopotácel se s ním až k jeho pelíšku. Maminka i zaječí sestřičky radostí stříhaly ušima, že jsou zase všichni pohromadě. I Davídek se konečně pousmál. Chvilku hleděly na šťastnou rodinku a potom se vrátily zpět k dubovému obydlí skřítka. Magdalenka šla zase rovnou za nosem ke skřítčím rodinkám povyprávět novou zprávu. Zrovna se tam zastavil na kus řeči pan Strážce.

 

„Jasmínka je opravdu velice nadaná ohledně věštění“ pochvaloval ji Strážce lesa a připomněl: „Kdyby nebylo našich víl, kdo ví, jak by všechno dopadlo!“

 

„Nyní musíme být na pozoru, kdyby se zase zatoulal malý neposedný zajíček“ upozornila všechny přítomné Magdalenka.

 

„Po obědě bychom mohli zajít k Davídkovi. Třeba by si s námi zahrál s chutí Černého Petra!“ zabrumlal starý vousatý skřítek a mrknul na ostatní.

 

„To je dobrý nápad! Alespoň mu odnesete čerstvý lesní med od našich tetiček včeliček“ řekla Barunka.

 

„Ještě bychom mohly požádat světlušky a slečny bludičky o pomoc“ navrhl pan Strážce.

 

„Ano! Alespoň přijde Bohunka s Blankou na jiné myšlenky. Zabavíme je a ony pak nebudou svádět z cesty ty nevinné, které potkají“ pokračovala Libuška a

 

 všichni s ní souhlasili. Hejkal Hynek potvrdil a zpečetil její slova ohromným

 

kýchnutím na celý les. Jak se dohodli, tak se také stalo. Skřítčí tátové zašli po obědě k Davídkovi na pár her Černého Petra a Strážce lesa posečkal na bludičky a světlušky než se setmí.

 

Světlušky vyslechli pana Strážce. Byly nápadem velice potěšeny a přislíbily pomoc. Zato bludičky měly neustále připomínky. Chránily si totiž svoji pověst! Strážce lesa je přemluvil, ať se nebojí, že jejich konání dobra bude pouze dočasné. Ruku na to daly a hned k dubovému pařezu hnaly.

 

Když byla chladnější noc, světlušky se svými lampičkami poletovaly blizoučko Davídkových bot, aby mu zahřály nožky. Bludičky se zase postaraly o pohodlí, aby ho ani jediný klacík netlačil.

 

Najednou si mladý skřítek uvědomoval, že mu celý les pomáhal, aby se mu snadněji žilo s těmi obřími botami.

 

Dokonce i motýlci zalétli k jeho obydlí, aby ho potěšili. Davídek se začal cítit čím dál tím lépe. Teď už se mu kutálely slzičky naplněné štěstím nikoli smutkem. Nyní ho tížila už jen jedna věc. Na tomto místě žil úplně sám, všichni se kvůli jeho každodennímu lamentování raději odstěhovali. Okolo jeho obydlí byly zchátralé neobydlené pařezy  ve kterých bylo před časem tak veselo! Začal mu scházet dětský skřítčí smích a dokonce i jejich skřítkoviny.

 

Jak tak se mu honily myšlenky hlavou, zahlédl cosi červeného na cestičce k hustému křoví. Hned ztěžka kráčel na ono místo.

 

„Čepeček malého skřítka! Kdo ví, kterému z nich schází?!“ pomyslil si.

 

Za okamžik měl jasno. Malý Vendelínek vyšel z křoví s plnou náručí větviček. A za ním hnedle Bruník.

 

„Ahoj, kluci!“ pozdravil je Davídek.

 

„Dobrý den, pane skřítku“ odpověděli.

 

„Koukám, že Ti něco na hlavě schází, Vendelínku?“ mrknul na něho Davídek.

 

Skřítčí chlapeček upustil klacíky na zem, chytnul se za hlavu a nahlas vykřikl: „Můj čepeček! Maminka mi vyhubuje, že jsem ho ztratil!“

 

„Nevyhubuje, Vendelínku! Našel jsem ho na cestičce“ řekl Davídek a podal mu ho.

 

„Děkuji, pane skřítku“ poskočil si samou radostí.

 

„Víte co, kluci? Dejte mi všechny ty klacíky a já vám je odnesu, kam potřebujete. Určitě je máte na tu vaši skrýš, že?“

 

„Ano! Ano! Ale že nám ji nerozšlapete, pane skřítku?“ poprosil ho Bruník.

 

„Jak bych mohl! Pomohu vám ji dostavět, když mi to dovolíte“ nabídl jim Davídek.

 

Mezitím ho marně hledala Jasmínka s Andělikou. Nechtělo se jim čekat a tak se rozhodly, že mu pořádně uklidí v jeho dubovém pařezu.

 

Davídek dorazil pozdě odpoledne a nestačil se divit.

 

„Děkuji Vám, hodné víly! Obrovsky jste mi pomohly, protože já sám doma nemohu udělat vůbec nic!“ řekl smutně.

 

„Nemáš zač, Davídku! A kdepak jsi byl?“ zeptala se ho Andělika.

 

„Pomáhal jsem skřítčím klukům dostavět jejich skrýš“ odpověděl.

 

„Dokážu si představit, jak obrovskou měli radost, že?“ usmála se Jasmínka.

 

„Ano, máš pravdu. Oba zářili, jako světlušky v temné noci.“

 

Jednoho odpoledne se sešli skřítčí tatínkové, pan Strážce a hejkal Hynek u vykotlaného stromu na lesní poradu.

 

„Tak si představte, že Davídek pomohl našim dvěma klukům dostavět jejich domeček!“ řekl Bruníkův tatínek.

 

„Slyším ze všech stran jen dobré zprávy“ pochvaloval si Strážce lesa.

 

„Musím se vám přiznat, co se nám s mojí Marlenkou honí hlavou“ nadechl se vousatý skřítek a pokračoval: „Rádi bychom se vrátili do svého pařezu. Marlenka cítí velkou lítost, že Davídek žije v lese úplně sám. Měli bychom být zase všichni pohromadě, jako tomu bylo dříve.“

 

Myslím, že je to správné rozhodnutí! Vždyť jsme tam vyrůstali a nadělali se tolika skřítkovin“ zavzpomínal Vendelínkův tatínek.

 

Večer skřítkové usedli se svou rodinkou u stolu, aby vše pečlivě zvážili a dohodli se. Všichni byli nadmíru spokojeni s návrhem skřítčích tatínků.

 

Skřítčí děti nemohly dospat, jak moc se těšily na stěhování a celý zítřejší den. A ještě k tomu budou mít tak hodného souseda Davídka, který jim začínal chybět čím dál více.

 

Po vydatné snídani nastalo hromadné skřítčí stěhování. Ještěže jim na pomoc přispěchala lesní zvířátka, dokonce i vážky od rybníčku a páry pestrobarevných motýlků.

 

Když mladý osamělý skřítek uviděl valící se skřítčí rodinky, neměl nejmenší tušení, co se děje.

 

„Snad nějaké skřítčí slavnosti?“ šmátral v paměti.

 

„Ahoj, Davídku!!!“ ozývaly se známé hlasy ze všech lesních koutů.

 

„Hezký den, všem!!!“ pozdravil, avšak nechápavě dál jen zíral.

 

„Vracíme se do svých domovů, sousede!“ oznámila za všechny Barunka.

 

„Doma je doma“ přidala se Libuška.

 

„Vendelínek s Bruníkem se těší na hodného kamaráda, který jim pomohl dostavět skrýš!“ řekl jeden z tatínků.

 

Davídek se samým údivem postavil a nejraději by poskakoval radostí na místě, avšak s obřími botami by to stejně nešlo. Když si uvědomil, že tu už nebude sám, rozzářil se, jako sluníčko v pravé poledne.

 

Za chvilku přicupitaly Jasmínka s Andělikou a pomáhaly, kde bylo zrovinka potřeba. Davídek nezahálel a odnášel s ostatními skřítky plné ranečky před pařezy, kde si je opatrně rozbalovaly skřítčí maminky. Ptáčkové na větvičkách stromů vesele zpívali a vítali všechny ve svých domovech. Tolika radosti už dlouho les nepamatoval. Teprve nyní byl Davídek šťastný a spokojený.

 

V tu chvíli úplně zapomněl na své obří boty, které mu v životě udělaly tolika neplechy a starostí.

 

K večeru se všichni sešli na paloučku a společně pojedli po náročném dni. Davídek se usmíval na všechny strany. Hlavně však nemohl spustit oči z krásné Anděliky, které byla pro něho vždy velikou záchranou. Stačilo, aby se objevila za kmenem stromu a už ho hřálo u srdce. Skřítčí maminky si toho také všimly, jak ti dva po sobě neustále pokukují. Poté se všichni společně posadili do kruhu a prováděli skřítčí obřady. Byly to obřady: „Poděkování matce Zemi a Poděkování lesu“ ve kterém vždy žili, žijí a budou žít! K obřadu se přidaly i bludičky Blanka s Bohunkou. Nakonec si všichni pěkně zvesela zatancovali skřítčí polku a hopsandu. Jediný Davídek přešlapoval na místě, protože ho tíha obřích bot držela u země.

 

Druhý den ráno se mladý skřítek probouzel s pocitem lehkosti a neuvěřitelným klidem na duši. Otevřel oči a pohlédl na své nožky. Obří boty zmizely, jako mlha nad paloučkem!!! V ten okamžik začal poskakovat radostí. Všichni se seběhli před dubovým pařezem, aby se podívali, co se stalo. Když uviděli skotačícího Davídka, přidali se k němu s velkou radostí. Přispěchal i hejkal Hynek a samozřejmě nechyběl Strážce lesa.

 

Davídek všem ze srdce poděkoval a poté požádal vílu Anděliku o ruku. Poprosil pana Strážce o odpuštění a omluvil se za své špatné chování.

 

Pověděl mu, že kdyby nebylo obřích bot, nikdy by se nad sebou nezamyslel. Nakonec byl sám rád za skřítčí pověru, která se naplnila, aby se mohl stát skřítkem s dobrým srdcem.

 

Svatba se konala ještě téže noci, protože na ní přeci nemohly chybět světlušky!

 

I zvířátka si nenechala ujít takovou podívanou a vylezla ze svých pelíšků.

 

Světlušky se svými lucerničkami prozářily a ozdobily celý les. Krásnější svatbu ještě svět neviděl.

 

Jak pravila víla Jasmínka: „Všechno dobře dopadne!“

 

Od té doby zase všichni žili v souladu s lesními zákony v hluboké lásce, pokoře a radosti!

 

 

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---