Život a dílo hudebního skladatele Zdeňka Všetičky

Pomineme-li léta žákovská a učednická, ve kterých se příliš nelišil od Mozarta, Bacha, Beethovena a jiných průměrných studentů umění, skutečné ostruhy získal až jako nájemný interpret pokleslých žánrů u německo-rakouské kapely, hrající na amerických výletních lodích pro ruské pasažéry. Poté, co nesmazatelně otiskl svoji stopu v rozbouřených vodách Atlantiku, mohl s úspěchem přenést své kulturně sado-masochistické zkušenosti na pevninu.

Skladatel na uměleckém nebi září od počátku druhé poloviny minulého století. Již za svého života se stává jedním z největších evropských tvůrců a interpretů barokní a renesanční hudby pro basu a buben, dnes degradované do tanečního stylu Bass & Drum.

Všetičkovo postavení v dějinách hudby (a možná kultury vůbec) je unikátní tím, že se jedná o jednoho z mála umělců, kterým se daří ve svém díle jednoznačně vyjádřit a na posluchače dokonale přenést pocit lidského utrpení. „Každý umělecký prožitek musí bolet!“ prohlašuje nekompromisně a s koniášovskou umanutostí zapaluje první vatry osvětlující šero žánrově zkostnatělé a umělecky impotentní soudobé hudby. Jeho pojetí principiální konfuze má své kořeny v autorově překotném studiu nových směrů a jejich počáteční neutříděnosti. Zdánlivě prosté kompozice od počátku kladou vysoké nároky na posluchačův intelekt a při poslechu vyžadují zvláštní koncentraci a jisté sebezapření. Úmyslně se v tvorbě vyhýbá instrumentální hudbě, protože záhy seznává, že zpěv za jistých okolností rovněž může vyvolat stres. Následuje žeň aktivit, nejčastěji v podobě zakládání a rozpouštění uměleckých sdružení a skupin.

Z. V. v té době skládá již ve volné atonalitě pod vlivem expresionismu a souběžně promýšlí nový kompoziční systém pod vlivem skotského, irského, francouzského a ruského ethanolu. Dává vzniklé multikultiseriální technice střízlivý pracovní název Cocakafokakofonie. Tento (k ostatním reprodukčním umělcům bezohledně zákeřný) styl je osobitou směsí groovy jazzu, psychedelic rocku a polynéského folklóru; směsí vyšperkovanou technickou vynalézavostí za hranicemi imaginace běžného smrtelníka. Málokdo posunuje mantinely možného tak, jako Z. V., a to v podstatě díky tomu, že obecně platná omezení baskytary jako nástroje nebere příliš v úvahu a pohlíží na ni tak trochu jako na abstraktní generátor hluku. Nastavenému modu pochopitelně odpovídá i umělcova nevídaná technika hry. Mistrovo kvantově percussivní pizzicato, kdy poklepem rozeznívá všechny struny všemi prsty obouruč, se nejvýrazněji projevuje v jeho nezapomenutelné Kantátě na dětskou úplavici (pozn. Sereszova hudební cena za rok 2017) a v bitonální burlesce Schrödingerova kočka.

Záliba ve vytváření mohutného přívalu neurvale brutálních zvukových mas vede mistra k experimentům s elektronikou, které by se eufemisticky daly nazvat výstředními. Bez vražedně silné ozvučovací aparatury, nášlapných zvukových efektů a baterie reproduktorů hromadného ničení by neslavily svůj triumf takové opusy, jako věhlasný Útok Huronů na šrotovací linku nebo hudební miniaturka Triumfální vjezd bitevního škuneru Bismarck a parní lokomotivy 498.1 Albatros na letiště Václava Havla. Tato skladbička, která ve skutečnosti trvala pouhých třicet osm vteřin, se mnohým posluchačům vryla do paměti natolik, že až do konce života žádnou další Zdeňkovu skladbu slyšet nechtěli.

Následujícím odvážným krokem je jeho dělení hudebních struktur na struktury v čase a struktury mimo čas. Nedosti na tom, Z. V. se záhy vydává i mimo prostor. Využívá prvky aleatoriky, kde ovšem místo skladby pomocí házení hracích kostek, háže vidle přímo do notové osnovy, či přesně definovaného indeterminismu s mnoha nečekanými změnami rytmu, tempa a především hlasitosti. Lyrická balada Totální destrukce větrného mlýna větry Dona Quijota, která poprvé (a naposledy) zazněla v dnes již zaniklém klubu Apollo 13, samozřejmě vyvolala skandál, stejně jako klasická dvanáctka Samohonky-tonky blues, ragtime Marie Haracurie-Sklodowská, punkový ploužák Meresjevova cesta a mnoho dalších skladeb.

Svoji odvážnou vizi dotáhl tak daleko, že evropská organizace Society of Otorhinolaryngology and Phoniatry důrazně nedoporučuje návštěvu mistrových vystoupení, přestože Z. V. od veřejného provozování některých skladeb dobrovolně upustil. Zjistil totiž, že jimi porušuje mezinárodní úmluvu z roku 1980 „O zákazu či omezení použití některých zbraní, které mohou způsobovat nadměrné útrapy“ známou jako Ženevská konvence.