Jak se rodí andělé

I.

Zírám do korun větších brášků. Fascinuje mě, jak září do všech stran. Majestátní králové lesa! Být tak jako oni, přemítám. Budu se muset rvát, odstrkovat kořeny ostatních. Neuhnu ani o píď. Je totiž jasné, že nad borůvky se vyhoupne jen jeden z nás.

II.

Už mám přes dvacet metrů! Pryč jsou doby, kdy mě mohl jelen beztrestně přišlápnout. Majestátní bráškové jsou fuč. Díky tomu vidím na vesnici, v níž si nově příchozí opravují opuštěné domy. Vesničané jsou fuč. Tedy lépe řečeno mrtví. Zbídačení, napůl šílení císařští vojáci, kteří šli od porážky k porážce, je naházeli do studen jako hadrové panenky. Bude trvat roky, než vesnice zas rozkvete.

Je to k něčemu, zašustím si smutně jehličím. Opravovat domy, které ostatní zboří, plahočit se, a přitom se koukat smrti do tváře? Vídám pořád stejné výjevy. Někdy se až leknu, že se zastavil čas. Pořád ale rostu, až jsem nejvyšší ze všech.

III.

Nejblíž k lesu je statek. Byl několikrát poděděn, prodán, spálen na uhel a znovu postaven. Teď v něm bydlí muž, ze kterého mi běhá mráz po větvích. Do práce nechodí, co potřebuje, si buď vypěstuje, nebo vezme z lesa.

Dnes padla řada mě… Marně rozhazuju větvemi. Nemusíš opakovat staré chyby, řeknu mu, ale neslyší mě. Jsem pro něj kořist, kterou odmítá poslouchat.

Když mě začne řezat na špalky, ztratím vědomí.

IV.

Probouzím se v tmavé místnosti. Můj život se naplnil. Byl hrozně krátký, i když jsem ho žil mnohem déle než kdokoliv z lidí. Nikdo mi už nemusí závidět. Jsem na kousky. Vytržen z lesa a přemístěn na statek jako jedno z polínek, která ze mě muž nadělal, aniž by si to uvědomil.

Právě přichází. Sbírá polínka. Vrací se dolů a hází je do rozpálených kamen.

Zavírám oči. Už nemám, jak mu pomoct. Budu ho hřát, než se moje duše odlepí z komína a bude pokračovat dál směrem k nebi.