Píseň o letci RAF

Byl u nás nejmladší, rukoval v sedmnácti,

přidal si rok či dva, měl dospěláckou tvář.

Byl jedním ze střelců u třista jedenáctky,

pro naše majory tak trochu průšvihář.

 

Když jednou na kurzu, odmít jít na cvičný let,

velitel nadával, dost dlouho prskal tu.

Richard však nedal se, nestál o tenhle výlet,

řekl, že letadlo vybouchne při startu.

 

Vrátil se předčasně, hlásil se u perutě,

na stole leželo už na něj hlášení,

major zved telefon, poslouchal nepohnutě,

a po tý zprávě mu odpustil vězení.

 

Nosil nás bombardér nahoru do oblaků,

piloty, střelce i hledače na mapách,

od jisté doby on létával bez padáku,

prý se tak naučil přemáhat v sobě strach.

 

A k tomu začal načerno taky lítat,

občas se v letadle objevil za letu,

když se to profláklo, musel to párkrát schytat,

my jsme však vždy rádi viděli, že je tu.

 

Zdálo se, že kol něj maléry často krouží,

zraněn byl, měl dostat medaili za chrabrost,

řek: „Pane majore, já si ji nezasloužím,

já totiž bojím se, musím říct, celkem dost.“

 

I já jsem věřil pak, byť úsudek mám krotký,

že hrozbu vycítil, měl na to tykadla,

pravda je, že dokud Richard byl u jednotky,

po startu nám žádná mašina nespadla.

 

Další rok sedm jich letištní pohřbil plácek,

byla to náhoda anebo sabotáž?

Možná z nás Čechů kdos byl vlastně tajný nácek,

nemilá myšlenka, jenže co naděláš?

 

Chyběl tu někdo, kdo by spal na hangáru

a v kapse u sebe nabitý nosil kolt,

proč to tak dělává, neměl jsem tenkrát páru,

měl jsem ho za blázna, dnes mu však vzdávám hold. 

 

 

P.S.: Zpívaná verze: https://www.youtube.com/watch?v=nZ44NMWSbZU

 

---