Jitřenka

Jitřenka

   Dívenka pozorovala temnou noční oblohu. Do hlubokých očí se jí obtiskl celý vesmír, ale jedna hvězda nad všemi vynikala. Zářila na černém nebi jako maják mezi útesy. Ó jak byla překrásná! Vysoko nad všemi, nad vším, osamocená a vzdálená. Tak daleko, a přesto blízko, blizoučko, blíž, než kdykoliv předtím. Nikdy v životě necítila dívka hvězdu tak blízko svého srdce. Dotýkala se jejího rozechvělého srdíčka celou svou měkkou vahou, něžně ho objímala ostrými hranami. Dívenka hvězdu zbožně pozorovala, dokonce k ní promlouvala. Jen sama pro sebe, v duchu a ještě tlumeně, se zbožnou něhou, snad aby se kouzlo jejich propojení nedopatřením nepřetrhlo.

   „Mám tě moc ráda, maminko. Jsem moc ráda, že tu jsi se mnou. Necítím se aspoň už tolik sama,“ promlouvala očima k hvězdě. Na chvíli sklopila zrak ke svým dlaním opřeným o studený parapet otevřeného okna. Nevnímala zimu, na tu si tělo zvykne, ale co ten prázdný svíravý pocit uvnitř hrudníku, dokáže si někdy zvyknout na něj? Rozhlédla se kolem sebe. V malém pokoji, ponořeném do husté tmy, byly ještě další tři děti. Klidně oddechovaly ve svých postelích.

   Dívka bolestně vzpomínala na domov, který ještě nedávno mívala, na svůj útulný koutek, hadrovou panenku s modrými šaty a bílou stuhou ve vlasech, na obrázek na zdi, na její dečku vonící tou mile povědomou vůní. Každý večer usínala na tom nejbezpečnějším místě, které nazývala domovem. Nebyl dokonalý, ale bylo to její útočiště, skutečně jen její soukromý kousek světa. Jak nepříjemné jsou nyní ty tvrdé škrobené peřiny, pod kterými už spaly desítky jiných dětí. Jak cizí a nepřátelské je vše v tomto pokoji! V dívence kypěla zlost na vše, co ji obklopovalo. Nenáviděla to teplo linoucí se místností jako smrdutý dech lidožravého draka, nesnášela beztvará torza klidně spících dětí. Přála si, aby ze spaní nepomlaskávaly, aby tak hlasitě nedýchaly, aby tu nebyly, aby raději vůbec nežily! Jedině okno ji zde přitahovalo. Nebyl to jen kus skla, byla to cesta, jediná možnost, jak odsud utéct, jak se vrátit zpět k mamince.

   Dívka dlouho upřeně sledovala prostor pod oknem, štěrkovou příjezdovou cestu, keře, stromy. Některé kamínky na cestě se třpytily odraženým světlem. Nezdály se vůbec daleko. Stačil by jeden krok a byla by si jeden mohla klidně vzít i do ruky. Přemýšlela, jestli někdy skákala z takové výšky a jak asi bolí smrt. Ty kamínky trochu připomínaly hvězdy. Dívenka opět vzhlédla k nebi. Usmála se, když zjistila, že Její hvězda stále stejně silně září.

   „Já vím, maminko, že jsi tu pořád se mnou. Neboj, já bych neskočila, nikdy bych tě přeci neopustila.“

   Hlavou jí prolétly vzpomínky na maminku. Odporně hořké a nebesky sladké zároveň. Ne, nikdy by nebyla schopna maminku opustit nebo jakkoliv zradit. Vždy ji milovala a bránila. Hladívala ji po vlasech, česala a u toho jemným hláskem zpívala. Ráno, když se maminka necítila dobře, lehávala si k ní, hladila ji po zádech a sledovala, jak těžce oddechuje. Pomáhala dokonce s vařením i uklízením, když maminka neměla sílu. Vždyť jí dala život, co víc může člověk člověku dát? Dívenčina bezpodmínečná láska bylo skutečně to nejmenší, čím mohla ten velký dar splácet.

   Dívenku hladila po tváři horká slza, ale studený vítr ji vmžiku zchladil. „Kéž by ses vrátila, maminko!“ vzlykla slabě dívka. V tom se ozval šramot z pokoje. Jedno z dětí se obrátilo na druhý bok. Dívka si rychle otřela ledovou slzu a zamračila se směrem k neklidnému dítěti. Připravená na vše, dlouhé vteřiny útočně vyčkávala, než se opět otočila k nebi. Ve svém intimním hovoru raději pokračovala bezhlasně.

   „Už bych byla jiná, naprosto jiná! Kdyby ses mi vrátila… Už bys neměla nikdy důvod se na mě zlobit a křičet, poslouchala bych a byla už jen a jen hodná… Maminko…“

   Dívka zavřela oči. Zpoza hustých řas se vykutálely další slzy. Němě cestovaly po tvářích. Dívka pevně svírala víčka jako by věřila, že pokud se bude opravdu hodně snažit, její přání se splní, hvězda spadne z nebe a z jejího zářivého prachu se zhmotní milovaná postava, něžně ji vezme za ruku, mile se usměje a řekne: „Je tak krásně, pojď, něco ti ukážu, holčičko“. Stejně jako tehdy večer. Ale tentokrát se nestalo nic.

   Dívenka byla vyčerpaná. Vzpomínky na život, který mívala, hryzaly ji zevnitř, svět, který znala nyní, rozežíral vše ostatní. Šla si lehnout do postele. Přeci nebyla tak úplně cizí, vždyť pod polštářem skrývala poklad. Kousek štěstí darovaného z mateřské lásky, rudou šálu od maminky. Voněla jako ona. Dívka se do ní zachumlala a pomyslela na Svou hvězdu. „Děkuji, že jsi tu pro mě. Vím, že jsi mě nechtěla opustit. Dokud nade mnou záříš, chráníš mě a já jsem tak šťastná.“

   Usnula. Bolestně a tvrdě.

***

   „Je tak krásně, pojď, něco ti ukážu, holčičko“ řekla maminka a natáhla ruku k holčičce. Bylo jí té malé líto. Jak je krásná a nevinná. Čím vším si chudák musela projít, to by i leckterý dospělý nevydržel. Ne, život k ní nebyl spravedlivý. Přes všechny nesnáze zůstávala vděčná i za naprosté maličkosti a nikdy si ani slovíčkem nepostěžovala. Maminka ale věděla, že tiše pláče, když si jí nikdo nevšímá. V malém tělíčku skrývala obrovskou sílu a v kapičkách slz velké trápení. „Ne, odteď už bude lépe, o to se postarám! Pořád jsem její matka!“

   Venku bylo skutečně krásně. Výjimečně teplý konec podzimu oblékl svět do hřejivých barev, přemluvil ptáky déle zůstat a opěvovat krásu života a přimíchal hřejivé teplo do lidských úsměvů. Takhle veselou a hravou dívka maminku snad ještě nikdy nezažila. Sbírala barevné listí a házela ho nad hlavu jako barevný déšť, stoupala do každé kaluže, žertovně rozmlouvala s ptáky, tančila kolem stromů a dcerku téměř neustále držela za ruku, pusinkovala ji a vyhazovala do vzduchu. Chovala se jako mladá dívka, kterou už dávno nemohla být.

   Když se setmělo, obestoupil matku opět závoj sklíčenosti. Dcerka ho vytušila i přes široký úsměv. „Pročpak už se nesměješ, holčičko? Mám ještě dělat srandu? Á hop! Podívej, jak jsem velká!“ vyskočila na kamennou zídku. „A víš, co jsi ty? Takovejhle malej mraveneček. Skoro tě ani nevidím z takové výšky! Haló! Mravenečku! Jsi vůbec ještě tady!? Neodešel jsi mi?! Haló!“ Maminka se otáčela kolem sebe a dělala jako, že nemůže dcerku najít. Ta se smála, poskakovala a mávala rukama „Já jsem tadyyy! Tady dole, maminko! Vezmi mě taky k sobě nahoru!“

   Maminka se sehnula pro dcerku a postavila ji na zídku vedle sebe. Podřepla, sundala svou červenou šálu a omotala ji holčičce kolem krku. „Musí ti být hrozná zima.“

   „Není, maminko, musím být přeci otužilá,“ usmála se na ni dívka, přestože na sobě měla jen slabé šatičky a třásla se po celém těle.

   Maminka se narovnala, něco neslyšně zamumlala a zahleděla se do neznáma. Holčička s úsměvem pozorovala, jaký další šprým asi vymyslí. Matka udělala krok do prázdna a po pár vteřinách s tichým žbluňknutím dopadla do studené vody. Nevzpírala se vodě plnící její plíce, nemávala rukama o pomoc, nekopala nohama, nesnažila se uplavat svému osudu, šla mu naproti. Černá hladina temného jezera se nad ní nenávratně uzavřela. Holčička seshora upřeně sledovala místo, kde maminka zmizela. Ještě nějakou dobu se tam objevovaly bublinky posledních výdechů. Když hladina oněměla, otevřelo se nebe. Rozčeřenou vodu nahradila jemně se vlnící hvězdná obloha. V tu chvíli ji holčička uviděla poprvé. Mezi všemi bezcennými šutry odrážela hladina tu nejzářivější hvězdu celého vesmíru. Ta jako by nevznikla ve vesmírných dálavách, ale právě vyplavala z hlubin, které pohřbily maminčino tělo. Její duši ale přemoci nedokázaly, vyplavala na povrch a uhnízdila se na nebi, aby svou dceru navždy ochraňovala.

***

   Dvě ženské postavy využily klidného spánku opuštěných dětí a vyšly do zahrady. V rukou jako by jim každé poletovala oranžově svítící světluška zabalená do páchnoucího kouře. Štiplavý večerní vzduch blížící se zimy se lačně zakusoval do jejich tváří.

   „Tak co, už jsi viděla tu novou?“ promluvila jedna z žen.

   „Myslíš tu, jak má maminku tam?“ ukázala druhá prstem k obloze.

   „No, ta bude spíš jinde,“ zněla odpověď následovaná gestem ukazujícím k zemi.

   „Jak to? Jako slyšela jsem, že všechno nebylo úplně v pohodě... Ty víš víc?“

   „Holka,“ začala žena a vydatně nasála uvolňující nikotin. „radši bych to snad ani vědět nechtěla.“ Po další dramatické pauze vyplněné hlubokým vdechem kouře, pokračovala: „Kamarádka bydlela v bytě pod nima a hrůza. Co ti budu povídat, ta ženská nebyla žádnej vzor mateřský lásky. Uvidíš, jak je ta malá jen kost a kůže.  Mužský se tam střídaly, jak na běžícím páse. Pokaždý, když šla kámoška kolem nich, slyšela buď jejich hlasitý radovánky a nebo jak po té malé ječí.“

   „To je strašný, chudák dítě…“ vydechla žena.

   „A to ještě není to nejhorší… Jednou už toho měla kámoška plný zuby a zabouchala na ni. Ta ženská otevřela, ale byla tak ožralá, že se pak akorát skácela k zemi a blila jak amina. No hnus. Se ví, že jí kámošce bylo potom líto, pomohla jí do postele a poklidila. A v tom hnusu, na špinavý podlaze v rohu kuchyně, ležela ta malá. Na mastným linu pod slabou dečkou choulila se u stěny počmáraný nějakýma klikyhákama a tiskla k sobě špinavou hadrovou panenku.“ Žena si musela zapálit další cigaretu, aby vůbec mohla ve vyprávění pokračovat. „A co myslíš, že ta „matka roku“ udělala, když viděla kámošku stát u svojí dcery? Bez rozpaků se na ní sprostě rozeřvala a kdyby se jí nemotaly nohy, snad by na ni i zaútočila. To se ví, že odtamtud radši zase pěkně rychle utekla. A to ji ještě dlouho po tom slyšela na tu malou vřískat, že si za všechno může sama, že jí zkazila život a sebrala mládí, že každej chlap, kterej k nim příjde, ji miluje, ale tu malou, že nikdy nikdo milovat nebude. Věci, který ani největšímu nepříteli neřekneš.“

   Nějakou dobu panovalo smutné ticho.

   „Dobře, že je teď u nás. Tady jí už bude dobře,“ prohlásila žena sotva přemáhajíc pláč.