Večer s Mistrem

„Přišel jsem, dámy a pánové, dnes večer, abych se po nějaké době opět uviděl. Abych znovu spatřil, kolik různých tváří mám; jak jsem zestárl, jak jsem omládl; kolik mám nyní prsou, vagín, penisů… a dokonce vidím, že jsem těhotný!“ uvedl se šaškovsky velkolepým entrée i cílenými, krátkými, upřenými pohledy Mistr před natěšeným, nadšeně tleskajícím publikem zaplněného divadélka.

„Čím si, Mistře, vysvětlujete svou popularitu?“ zeptala se mladá, nezkušená herečka, průvodkyně dnešním večerem, po několika fádních lichotkách a kulhavých otázkách, jež měla za úvod.

            „To je prosté!“ zasmál se Mistr. „Úpadkem vkusu!“ Odpovědí mu byla salva pubertálního smíchu.

„Kráčí-li mravenec před průvodem slonů, znamená to tedy, že je vede? Že jej chobotnatci následují?“ přečetla herečka, když se obecenstvo utišilo, dotaz z papírku, jenž jí byl pohotově podán ze zákulisí.

„Copak to nechápete?“ podivil se Mistr. „K smíchu! Všechno je to jen pouhopouhá hra. Zatímco jeden si hraje na zbabělce, druhý na hrdinu, třetí na soudce a čtvrtý předstírá, že těmto řádkům, těmto replikám rozumí, stále je to pouze, stále tatáž, k zívání nudná hra. Příběhy vězňů nejsou sny o svobodě či pomstě, ale o touze po porozumění, propojení, naplnění a smyslu. Jste jak mramor,“ ukázal rozmáchlým teatrálním gestem imperátorů po sále, „pevný, ale křehký. Já spíš jako cínový drát – stokrát se ohnu, nikdy nezlomím.“