Třetí deník Marie Růžičkové

Třetí deník Marie Růžičkové

       Ztloustnul, nakynul, nabyl na objemu. Ta tam byla Pavlova welterová váha, lehkost, samý sval. Nepociťoval svou zvýšenou váhu fyzicky nijak nepříjemně. Nic ho netrápilo, nic ho nebolelo, jen jeho chůze začala být pomalejší a méně pružná. Svoje okolí začal vnímat pohledem odněkud z výšky. Nadřazeně. Byla to maska. Nevědomá změna tělesných proporcí změnila jeho myšlení, spolu s nudou pasivity a konzervativní léčby měnil i své zvyky a chování.

      Hledal, stále hledal a nenalézal. Čím naplnit čas od budíčku přes ranní hygienu, měření teploty, snídani, polknutí hrsti prášků, až přes vizitu, oběd, rentgen, večeři, vizitu, večerku. Do studené, větrané kuřárny s nepříjemným pachem kouře raději nechodil a zbavoval se chuti na nikotinový požitek.

      Po týdnu průzkumu budovy plicního sanatoria našel místnost s kulečníkem. Sláva. Marnost. Zájem o hru byl vždy větší než možnost si zahrát. Na konci herny objevil dveře do knihovny. Objevila se možnost, jak probíhající čas naplnit. Bude číst. Viděl kolem sebe, že to byla nejčastější činnost ostatních pacientů vojenského plicního sanatoria.

      Odhodlal se a jedno dopoledne do knihovny vstoupil. Na štítku rámu dveří si přečetl Marie Růžičková – knihovnice. Vedle byla připevněna tabulka s uvedením časů, kdy je knihovna otevřena a pod ní byl připíchnutý sešitek s nadpisem Půjčovní řád. V nevelké místnosti, obložené vysokými zaplněnými regály, u zadní stěny s menším oknem seděla mladá žena, drobné postavy, v civilních šatech. Za stolem, pokrytým stohy knih, narovnanými kolem ní tak, že nebyla skoro vidět. V okamžiku, kdy nadporučík Patera vstoupil do místnosti se její hlava napřímila a celá se narovnala v jakési strnulé póze. Do tváře jí v protisvětle nebylo dobře vidět, ale její přímý pohled naznačoval překvapení.

      Překvapený zůstal i Patera. Cosi ho zmrazilo a uvedlo do postoje, na který byl léta cvičen. Postoj pozor. To zapůsobilo. Zůstal stát a čekal. Nepozdravil. Nepředstavil se. Čekal podle zvyku na povel. Žádný pokyn nepřicházel. Byl to civilní zjev, který nečekal. Nevěděl, jak se má chovat. Stál upjatě ve světlemodrém nemocničním županu. Jeho rozpaky se přenesly na knihovnici, která na něho také hleděla s překvapením. Pro ni vstoupil někdo. Rozbušilo se jí srdce. Jasně to cítila. Lehce se jí roztřásla i ruka. Ztrácela přehled a jistotu, co bude v příští chvíli následovat.

      Začala se tomu pocitu a rozrušení bránit. Byla rozená ve znamení Berana, nepostrádala temperament, nové výzvy ani dobrodružství. Měla svou hlavu a velmi malou touhu ke kompromisům. Deprimovala ji jednotvárnost a klid. Patera ji na chvíli vyvedl z rovnováhy. Nechtěla tomu pocitu podlehnout.

      „Co si přejete soudruhu,“ řekla co nejúsečněji a odměřeně. Pomalu získávala jistotu a překonávala rozpaky. Chtěla nabýt nejen klidu, ale chtěla mít pocit převahy. Cítila, že se jí nedaří získat jistou nadřazenost a zakrýt tak své rozrušení. V tu chvíli si navodila pocit nenávisti. Ano, nenávisti. Co si takový bosý panák v modrém županu myslí.

      „Promiňte, neznám vaši hodnost, abych vás mohla správně oslovit.“

      „Nadporučík Patera,“ ohlásil se rázným hlasem, jako svému služebnímu představenému. Snažil se při tom nemyslet na to, že není v uniformě, ani ve službě.

      „Dobrý den. Chtěl bych si půjčit nějakou knihu, jestli to půjde.“

      „Proč by to nešlo,“ rázným hlasem, autoritativně řekla, „knihovna je tu pro pacienty, jen si vybrat. Co rád čtete?“

      Touto otázkou ho jednak zařadila mezi obvyklé zájemce a setřásla ze sebe zvláštní pocit a rozpačitost při jeho vstupu a jednak ho zastihla nepřipraveného odpovědět bez rozmyšlení. Jistě tím získala určitou převahu. Sama si kladla otázku, proč musí s tímhle lampasáčkem najednou zápasit o klid a zbavovat se nezvyklého vzrušení.

      „Mám rád historii“, odpověděl po delší chvíli, když si uvědomil, že na sebe musí prozradit určit zájem. Mohl říct vlastně cokoliv, neměl žádný vyhraněný literární směr, ani období. Prostě to upřesnil právě tím, co ho napadlo. Nepřikládal to mu vůbec žádný význam. V její hlavě se však již usadil. Takový mladíček, a už je nadporučíkem, vojenský projev má krvi, čte historii. Příliš zvyklý číst asi nebude a návštěva knihovny má patrně premiéru, pomyslela si. Proč by se ptal, jestli si může půjčit knihu. V knihovně. Umínila si, že ho vyzkouší.

      Překvapil ji. Nikdy nečetl tak pilně, rychle, v jakémsi chvatu, dokonce některé odstavce a stránky přeskakoval, pokud ho děj nezaujal. Do knihovny za Maruškou chodil téměř denně. Knihovna se pro něho stala jakousi oázou klidu a pocitu štěstí, pocitem naplnění, účelnosti. Příliš spolu nemluvili. Stačila jim přítomnost toho druhého. Oba to cítili, spojovaly je jen letmé vzájemné pohledy, které je ujišťovali o tom, že si vzájemně rozumí. Byl to pro něho kontrast, který převyšoval ty nepříjemné, nudné chvíle bloudících kroků po nemocničním pokoji, chodbách, léhárně. Nic nedělání, tupost, osamění.

      Jednou byl překvapen, když vstoupil do knihovny v dobré náladě, s očekáváním příjemného zážitku. U okna stála Maruška s Karlem, který od ní nápadně rychle odstoupil. Karel byl rovněž pacient a znal ho podle vidění a náhodných setkání na chodbě nebo v ambulanci. Nevěděl v tu chvíli, jestli se má vrátit, nebo jít dál a nedat najevo své podezření. Možná, že o nic nešlo a byla to jen náhoda, ale rozpaky na tvářích obou svědčily spíše pro vědomí jakési viny, nebo nenáležitosti chování. Překonal to, ale neodpustil si poznámku, jestli nepřišel ve vhodnou chvíli. Karel na to zareagoval jednoduše, bez možnosti se o tom dál bavit. Odbyl to dotazem, co blbneš. Přesto zůstala v Pavlovi jiskřička nedůvěry. Nebyla to žárlivost, tak dalece jeho zatím city nešly, spíše zklamání a stud za svoji namyšlenost, jak by se mohla Maruška chovat jinak než dávat přednost jemu. Vůbec si nepřipouštěl, že by mohla být citově poutána k někomu jinému. Karel zde byl již o rok déle, znali se samozřejmě blíže, než mohl předpokládat.

      Namátkově sáhl do regálu pro knihu, aniž by si přečetl autora nebo název, položil ji na stůl a čekal, až ji Maruška zapíše do zápůjční knihy. Přešel mlčením narážku Karla, že je nějak příliš pilným čtenářem, když vidí záznamy na jeho kartě. Milan sebral vybranou knihu a bez pozdravu odešel. Záhy začal přemýšlet o tom, že se asi zachoval jako blbec, když si přečetl název knihy. Byly to Základy elektrotechniky od Ing. Wolfa. Samozřejmě ho Ohmův zákon a proudová pole nezajímaly, ani tomu příliš nerozuměl, přesto se snažil knihu přečíst, alespoň proto, že vojenský kapelník Bedřich, s kterým sdílel pokoj, byl vždy zvědavý, co čte, aby mohl navázat nějakou debatu. Výběrem této knihy byl však natolik překvapen, že na žádný rozhovor nedošlo. Reagoval jen dotazem, co tě to najednou popadlo?

      Bedřich byl výborný společník, dva a sedmdesátiletý hluchý muzikant a poutavý vypravěč. Žil s nemocnou manželkou a o dvacet let mladší přítelkyní, která mu za války zachránila život a pomáhala mu manželku ošetřovat. Jednou týdně za ním jezdila a on dostal vždy vycházku do půlnoci. Při návratu pravidelně Karla jemně vzbudil a ukázal mu dva prsty.

      „Béďo nevytahuj se, prosím tě,“ zlobil se na oko.

      „Pavlíku, čestně,“ a opakovaně s úsměvem ukazoval dva prsty.

      Obdivoval ho a když mu ukázal fotografie z jeho harému, tak se ani nedivil. Obě ženy byly krásné a v jistém smyslu si byly podobné.

      Přečetl již skoro celý výběr historických románů, který byl v knihovně. Maruška mu obětavě přivezla z knihovny posádkového domu v Olomouci další svazky a ráda si s ním o některých knihách povídala. Po několika měsících se k němu začala chovat nezvykle. Jednou ji zastihl, že si po jeho příchodu utírá oči a zakrývá uplakanou tvář. Nechtěl se ptát co se jí stalo, ale ani ona se nijak nesvěřovala.

      Přišla na nápad, že potřebuje lépe uspořádat knihovnu a všechny knihy přebalit a očíslovat. Požádala Karla i Pavla, aby jí s tím pomohli. Oba se toho úkolu rádi ujali. Každý zvlášť, nebo spolu, podle volna, ochotně přebalovali a číslovali knihy. Oběma se Maruška líbila a oba svůj obdiv dávali najevo. Někdy jejich vztah přecházel až v jakési soupeření o její přízeň, protože Maruška jejich rivalitu povzbuzovala.

      Pavel si vytáhl několik dalších knih z regálu, aby je přebalil. Byly mezi nimi i brožované, jednoduché sešitové svazky. Jeden z nich mu vypadl na stůl a zaujal jeho pozornost. Obsahoval totiž na štítku malý nápis: 3. Deník. Pod ním obrázek srdce probodeného šípem. Podíval se k oknu na Marušku a když viděl, že ho nepozoruje, sešit namátkou otevřel.

      Bylo to její drobné, úhledné písmo. Stránka měla v záhlaví týden staré datum. Nejdříve jí chtěl o nálezu říct a sešit zavřel. Zvědavost ho přemohla. Otevřel sešit znovu. Stránka měla čerstvé datum předchozího dne. Rychle přehlédl text a obsah ho polekal. To děvče trpělo. Co věta, to žal a bolest. Boj o svoji lásku, kterou dělila mezi nás a bránila před matkou. Pavel se zastyděl a nebylo mu dobře z toho co se dočetl. Má nás ráda oba. Je pro ni těžké se rozhodnout a neublížit. Současně se obhajovat před matkou, že ze sebe nedělá žádnou děvku, která se nechá zbouchnout.

      Zavřel sešit a nenápadně ho zasunul zpět do regálu. Jeho hřbet mezi nově zabalenými knížkami mírně prosvítal. Pavel byl nerozhodný. Jak se má zachovat se svým tajemstvím. Tím více se někdy povšimnul uplakaných očí Marušky. Knihy byly již všechny v nových, modrých obalech s čísly na hřbetech a práce s uspořádáním knih v regálech skončeny. Pavel se rozhodl, že návštěvy knihovny omezí. Vždy, když vešel, zaměřil se jeho pohled na knihy v regálu u okna. Světlý hřbet zmizel. Smutné oči Marušky zůstávaly.

      S Karlem se také již tak často nesetkával. Byl zpřísněn režim léčby a více času bylo věnováno klidu na lehárně. Leželo se venku na mrazivém vzduchu v kožešinových spacích pytlech, takže se ani číst nedalo. Byli rádi, že jim ze spacáků koukají jen nosy. Slunce zářilo, ale teplota se ani k nule nedostala. Vzduch voněl jarem a borovicovou vůní.

      Večer zašel Pavel po více jak týdnu do knihovny. Maruška ho uvítala rozpačitě, ale byla ráda, že si našel opět čas na četbu. Nabídla mu některé novinky, které dostala z Posádkového domu z Olomouce. S šelmovským úsměvem mu podala Puškinův veršovaný román Evžen Oněgin a Žukovského Elegie. Byl překvapen a poděkoval. Cítil, že by se jí měl něčím odměnit, něco pro ni udělat, nějakou radost. Zůstalo však jen u milého poděkování. Omluvila se, že musí odejít ke staniční sestře, která ji volala, že za okamžik přijde.

      Pavla v první chvíli napadlo podívat se na regál u okna. Světlý hřbet sešitu tam svítil. Pokušení. Chvíli váhal a sám se odrazoval od nahlédnutí do jejího soukromí. Přesto do regálu sáhnul a rychle otevřel poslední stránku. Upoutala ho poslední věta: „Asi jsem ztratila oba. Matka může mít radost, nikdo mě nezbouchne“. Poslední slovo bylo několikrát podtrženo.

      Více nečetl. Sešit rychle vrátil do regálu a odešel na druhou stranu místnosti. Sedl si do klubovky a otevřel knihu s Oněginem. Snad až fatální text dopisu Taťány mu připomněl, že se asi nezachoval dobře, když si četl v jejím soukromí. Co mu naznačily verše - A uvaž: Já zde sama jsem, a nikdo mi tebe nedá. A musím zahynouti, běda, i se svým němým úžasem. Čekám tě. Přijď, vytoužený. Buď lásku najevo mi dej, či těžké sny mé zpřetrhej, ať stihne mě trest zasloužený! I končím! Hrůzno mé číst psaní…Já studem, strachy umírám…Však vím, že vaše čest mě chrání, a proto směle svěřuji se vám…

      Ne, řekl si. Mezi námi musí být jasno. Takhle nelze hrát hru s kočkou a myší. Považoval se za slušnějšího kavalíra a zachová se tak, aby se nemusela trapně a bolestně rozhodovat. Patří Karlovi. Půjde stranou. Nenechá ji, aby se dál trápila.

      Skutečně se vrátila za chvíli a vesele oznámila, že dostala včeličku. Řekla, že pacienty to čeká druhý den ráno. Došel vitamín C v tabletách a všichni budou dostávat injekce. Toho se lekl, až zapomněl, co ji vlastně chtěl říct. Rozloučil se s ní rychle, tak spěšně, že tam obě knihy zapomněl. Myslel si, že jeho náhlý odchod pochopí, jako konec své nerozhodnosti a zůstane jí Karel. Měl na ni vlastně větší právo než on.

      Druhý den byla neděle a někteří pacienti mohli na vycházku. Pavel šel s Bedřichem a jeho přítelkyní Irenkou hned po obědě ven. Prošli se zámeckým parkem, prohlédli si kostel Nanebevzetí Panny Marie a šli se zahřát do hotelu na náměstí. Seděli s velkou skupinou pacientů a bavili se vyprávěním příběhů z vojenského života. Tak se Pavel od Bedřicha dozvěděl, jak se jako partyzán, pronásledovaný esesáky zachránil ve mlýně rodičů Irenky. Zavřela ho do bedny s moukou, na které seděla. Tehdy jí bylo dvanáct let, ale nikdy na sebe nezapomněli. Irenka se po smrti rodičů přestěhovala do Olomouce k Bedřichovi a zůstala s ním, když mu manželka těžce onemocněla.

      Před devátou se restaurace vyprázdnila. Pacientům vycházka končila. Pavel se s Bedřichem a Irenkou vesele bavil dál, až zjistil, že oni mají vycházku do půlnoci, jako obvykle na dva prsty, ale on už měl být dávno v sanatoriu. Spěšně se rozloučil a utíkal co dech stačil. Na vrátnici již dobíhali dva. Kapitán Kremlík se zdržel v parku se servírkou z hotelu a rovněž se snažil zpoždění dohnat.

      Bohužel, nic nedohnali. Čekal je tam jen dozorčí, který jim řekl, že se mají druhý den hlásit po vizitě u náčelníka. Vycházka měla jasný konec. Pavel byl okamžitě propuštěn z ústavu a vrácen zpět do Prahy do Ústřední vojenské nemocnice. Ještě mu náčelník řekl, že to, co provedl soudružce knihovnici, za to by se měl jako důstojník stydět.

      Podobně dopadl kapitán Kremlík, rovněž okamžitě vyloučen z dalšího léčení. Pavlův problém byl vyřešen. Ještě odpoledne je oba odvezla sanitka do Olomouce na nádraží. Pobyt v plicním sanatoriu pro něho skončil neslavně. Někdy by rád věděl, co si napsala do deníku Maruška, když se dozvěděla, že byl ze sanatoria vyhozen. Nejvíce ho trápilo, že nevěděl, co jí tak hrozného jako důstojník provedl, že mu to musel vytknout sám náčelník. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.