O smyslu života?

Seneca

I.

Autor si klade otázku navýsost filosofickou, i když tam chybí otazník. A jeho první řešení je nabíledni. Život jako takový (lidský) nechce učinit předmětem racionální diskuze, na jejímž konci by měla zaznít definitivní odpověď v podobě plusového nebo minusového výsledku. Cílem této duševní aktivity není jednou a provždy zodpovědět na smysluplnost lidské existence v tomto universu. Jediným hodnocením, které autor nabídne, je takové, že tázat se tímto způsobem je ztráta času, protože nemůže být předpokládaným způsobem zodpovězena ani teď, ani nikdy jindy. Otázka na smysl života je svou povahou pyšná, protože člověk ze své nadřazenosti nad ostatní přírodou tuší, že oslím můstkem může celou tuto debatu ukončit velmi rychle. Když už tato otázka v plenéru zazní, tak je člověk sám od sebe falešně sebejistý, že může toto celé vyřešit do celé jedné hodiny. Je to totiž rozumářská otázka, která je svou povahou čistě nominální, gramatická a není problém ji vyslovit.

II. „Má život smysl?“ je vlastně takovým melancholickým patosem sebevrahů, je to ve své podstatě velmi jednoduchá cesta k ospravedlnění chování, které vlastně vůbec nepočítá s emočním regionem, ten je v tu chvíli zcela vyloučen; to rozum je v tu chvíli ďábelským nástrojem, protože má skvělou výchozí pozici v binárním světě, kde je přípustná verze všeho v podobě ANO-NE, mezi tím nic není, je to rozum zbavený svéprávnosti. Seneca v tom zvláštním rozčilení, ačkoli jako stoik vyznával duševní klid, tak tímto „agresivním“ tónem hodnotí ten moment, kdy nechce splývat s nějakým „životem“ obecně, netouží se nechat unášet proudem, ve kterém je jen jakousi pomíjivou zastávkou.

III.

Ve druhé fázi Seneca připouští, že život má smysl. Ale není to ten život nominální, gramatický, éterický, je to život individuální, soukromý, nesplývavý. Věří, že nějaký smysl život má, ale není to otázka čistě racionální, tato rovnice nemá pevnou půdu pod nohama. Člověka staví do role toho, kdo nese plnou zodpovědnost za tuto otázku. Otázka smyslu života leží ve středu každé lidské bytosti schopné klást si tyto esenciálie během své životachůze. Je to věc člověčí. „Dát smysl“ začíná ocitnutím se v té zvláštní krizi, do které se nikomu moc nechce. Vystoupit z každodenního rituálu a připustit, že člověk tento úkol má, to vyžaduje velkou dávku odvahy. Sejít z těch krásných, milosrdných cest. Seneca sám věří, že existuje něco jako život, že to co žije, prožívá, má jistě hlubší význam. Význam, kterému chce dát smysl. Čili tato sentence je sice vyslovena nahlas, veřejně, čteme ji, vnímáme, rozebíráme, snažíme se ji pochopit, nicméně je to tichá soukromá záležitost subjektivního charakteru, která je buď řešena, nebo ponechána stranou, jako něco buď ne-rozumného, nebo neužitečného. Je to téma mnohem náročnější, asi to nejvíc stresující, protože se tu ptáme na to: „Co znamená býti člověkem?“. Tu otázku pak ještě vysloví Immanuel Kant, zakladatel antropologie.

IV.

Dalo by se tvrdit, že Seneca tuto sentenci vysloví v nějaké osamocenosti těsně před spánkem, nebo při pohledu z útesu při západu slunce. A vysloví ji i přesto, že si je vědom její ne-smyslnosti. Dá se tušit, že se sám s takovouto úvahou setkal buď sám u sebe (a proto jich chtěl pro nás zaznamenat), nebo ve svém okolí, že tedy již rezonovala buď u něj samotného, nebo ji někdo vyslovil ve společenství. Tuto svou zkušenost pak vměstnal do tohoto záchytu, kdy odmítne tuto věc jako experimentální, která za určitých podmínek může klidně bytovat ve světě vědy. Dokázat smysl lidského života je asi „mylným zápisem“ (termín ze soudní administrativy) v dějinách myšlení.

Co s tím? Tady nejde o krásnou dovolenou, tady jde o všechno.