Přetěžké rozhodování o sebeorientaci

V životě každého člověka nastane dřív nebo později okamžik, kdy se rozhoduje o své orientaci. Dokud je ještě dítě, je v pohodě a ani neuší, že jej nějaké rozhodování o sebeorientaci vůbec čeká. Život pro něj plyne jak voda, jednou je dole jednou nahoře, a pak se mu najednou postaví do cesty puberta a s ní i hlášky a otázky dalších lidí. Šeptané sdělování 'Já jsem to a to, jsem jinej- jiná.' následované zákeřnou otázkou 'A jak to máš, co jsi ty?' Jakožto velmi zodpovědný jedinec, zkusila jsem se nad tím zamyslet a vymyslela jsem, že je nutno obezřetně pozorovat lidi kolem sebe, protože vůbec netuším podle čeho se má člověk rozhodnout. Zjistila jsem, že se lidé například chovají v podobných situacích různě, což mi dříve unikalo. Tak třeba situace: muž si obléká kalhoty, zapíná si zip, najednou zařve, freneticky trhne zipem dolů, přitiskne si dlaň na zip a úpí jako bábrdle, když se jí vyplavuje močový písek.
Normální lidé, ve smyslu normální=většinoví lidé reagují takhle:
"Co je?"
"Skříp'sem si čůráka!"
"Nemáš chodit navostro dobytku."
Oproti tomu jiní lidé reagují takhle:
"Co se Ti stalo, lásečko?"
"Mezi zoubky zipu uvízla mi kůže penisu."
"Božínku, ukaž, já Ti to bebínko pofoukám."
A teď si má mezi těmito skupinami chudák člověk vybrat. Mně se líbí, když se lidi mají rádi a jsou na sebe hodní a projevují ochotu toho druhého politovat, ale na druhou stranu nesmět si ani zařvat kurva, když se bouchnu kladivem do prstu, by se mi nelíbilo. Tak zatím nevím. Budu pozorovat dál. Prokrastinace je pohodlná ochrana proti některým úrazům a všem pohlavním nemocem. A vůbec, co když ani k jedné skupině nepatřím a jsem ještě jiná? To si mám vytvořit škatulku jiná jiná jako je homo sapiens sapiens? Také lze odmítnout škatulkování a zahlásit, že jsem bezškatulková, a tak se mě rozhodování netýká. Vlastně když jsem se rozhodla, že jsem bezškatulková, tak už mám rozhodnutí za sebou, ne? Paráda! A ani to nebolelo!