Krvesaj a Nekronella X

„Všichni mě poslouchejte!“ zvolala druhý den ráno na začátku první hodiny třídní učitelka Olga. „Máme tady malou změnu rozvrhu, je to nečekané překvapení. Sbalte si věci a společně půjdeme do tělocvičny!“

„Tělocvik dneska není,“ utrousil otráveně otylý Mirek, který z duše nenáviděl jakoukoli fyzickou námahu.

„Správně Mirku!“ pochválila ho třídní za neobyčejnou vnímavost. „Pan ředitel by nám všem chtěl něco oznámit a tělocvična je na to ideální místo.“

„Tělocvična je nejhorší místo na světě pro jakoukoli činnost,“ zašeptal Mirek Lauře své hluboké přesvědčení. „Je tam teskno a zapoceno!“

„Tělocvična je fajn,“ odsekla Laura, které bylo Mirkovo dolézání odporné. Temný Vlad se jí líbil mnohem víc. V podobně milé atmosféře nakonec všechny děti i s učitelkou dorazily do tělocvičny, kde už je pan ředitel očekával.

„Milé děti, v rámci akce Škola s úsměvem, vyhlášené letos Ministerstvím školství, mládeže a tělovýchovy, jsme se rozhodli, že se jako celý kolektiv zúčastníme s originálním programem,“ zahájil se samolibým úsměvem pan ředitel dopředu připravenou konspiraci. „Staneme se první upírskou školou v republice. Budeme mít upírské kostýmy, upírský rozvrh a dokonce i upírské známky. My všichni jsme ode dnešního dne upíři!“

„Super,“ vykřikl Mirek. „A já budu ten největší upír ze všech! Určitě dostanu upírskou jedničku!“

„A taky ten nejtlustější,“ utrousila polohlasem Laura.

„Cože?“ vykřikl do všeobecné vřavy Vlad Krvesaj. „To byl přece můj nápad, být upírem! Nemůžete mi ukrást nápad!“

„Ale copak,“ chytil se toho okamžitě ředitel. „Takže už je to jen nápad? Tak ty už nejsi skutečný upír, co není vidět v zrcadle, ale jen si na něj hraješ?“

„Vlastně ne,“ začal koktat Vlad. „Jsem skutečný upír, tělem i duší. Klidně vám to můžu dokázat.“

„Přesně tak!“ vykřikla Nekronella. „Proměň se na netopýra, Vlade, tím jim to všem dokážeš!“

„Jo, proměň se!“ vykřikla Laura, která už ho delší dobu sledovala.

„Ale je teprve dopoledne,“ pokoušel se dostat ze šlamastiky Krvasaj. „Ve dne se nemůžu proměňovat. Kdybyste počkali do soumraku, tak by to snad šlo, ale když svítí slunce, nefunguje to.“

„Já se taky proměním na netopýra,“ pokoušel se zaujmout ostatní Mirek. „Ale až o půlnoci, jako správný upír.“

„Jenomže se ti nepodaří vzlétnout,“ rýpla si do něj Laura. „Tak těžkého netopýra křídla neunesou.“

Okamžitě začalo veliké hemžení a všechny děti se předháněly v nápadech, kdo bude mít nejlepší kostým a umělé zuby. Někteří hned začali napodobovat mávání křídly.

„Dobře děti, tak se zase vrátíme do třídy,“ vyzvala je po nějaké době pobavená třídní učitelka a kývla na pana ředitele, aby se za chvíli setkali v kabinetu.

„Výborně, vyšlo to!“ zasmál se ředitel, když se děti rozešly. „Tím jsme ty dva malé chytráky dostali na lopatky, paní kolegyně. Jakmile zjistí, že hrát si na upíra může kdokoli, přestane je to bavit. A všechny ostatní taky!“