Taky se mi to stalo

A bolí mě břicho, když si představím,
že bych Ti měl napsat zprávu.

Děsím se představy, ze mi neodpovíš,
že napíšeš něco, co mě zraní.

Chci jen, abys věděla, že Tě mám rád.
Že jsi mi blízká, že se spolu můžeme
smát.

Že vím, kdo jsi, i když Tě neznám.
Co s tím mám dělat?

Nechci Tě ztratit dřív než Tě budu mít.
Co to se mnou je?

Vím a nevím, že to máš podobně, že se
stejně bojíš. Anebo vůbec ne. Buď milá.

Prosím, buď milá, a nech mě zemřít pomalu
pod řádky nic neříkajících frází,
pod větami z milosti.

Nech mě zvadnout, odeznít a odvát pryč
dalším dnem a vším tím životem kolem.

Buď ke mně milosrdná. A nech mě, ať se dám
dohromady, a to, co cítím, ať se umrtví
časem mezi námi, nekonečnou nemožností
znovu Tě vidět a tančit s Tebou,
buď milá, a nech mě zapomenout

na to, že Tě tak nesmyslně miluji, potřebuji,
hýčkám, vymýšlím, objímám, líbám,
poslouchám, spím, vím, bdím, že Tě dýchám.

Nech mě jít, nech moje nic
odejít nikam.