Sestře

Pominul slunce žár ten pekař zlatých polí
klasy se k zemi sklonily a vzduchem čpěla vláha
na nebi měsíc plál jak symbol dávných ženců
já pod ním v obilí - má duše byla nahá.

Ta chvíle mluvila ač neslyšel jsem slova
ze všech stran cvrčků roj hrál svoji symfonii
já na tom místě stál a zkoušel zas a znova
uchopit za ruku mou sestru poezii.

Ach sestro sestřičko, jak toužím po tvé přízni!
Kde naše láska je - vřelý cit dávných časů
mé srdce naříká a moje duše žízni
však ruka nachází jen zrno žitných klasů.

Dovnitř jsem pohleděl v té pravdomluvné chvíli
odložil všechen stud  i plytkou nostalgii
a náhle věděl jsem - má duše promluvila:
"Dávno už zradil jsi svou sestru poezii."

Ta slova jako nůž tla do živého masa
jak křeč co náhle běžce srazí v poli
do morku kostí proniká a drásá
protože pravda, pravda nejvíc bolí.

Tak jsem se belhal sám dál skolený tou křečí
kulhal jsem opuštěn tím širým žitným lánem
v prstech mnul zrno co boží dar je lidem
přemýšlel o životě úrodném i planém.

Pominul slunce žár ten pekař zlatých klasů
noční tmy oponu načechral vánek vlahý
já náhle ucítil jsem vůni jejích vlasů
když zašeptala tiše: "Bratříčku můj drahý."