Tuláci

Dlouho jsem tam nebyl. Starý rozpadlý zámek kdosi koupil a od té doby je vstup do zahrady zakázaný. Ale jednou se tam vrátím. Chci znovu zažít tu atmosféru a připomenout si ta místa, která mi zůstala v paměti v několika obrázcích z dětství. Staré buky tam budou stát a já se budu moci dotknout jejich hladké kůže. Jako dřív. Jediné co se změnilo, je velikost mojí dlaně. Dál tam stojí, jako kdyby od té doby uběhlo jen pár dní. Listy zašumí, v koruně problesknou paprsky slunce a v tom třpytu zahlédnu, jak sedím s klukama ve větvích. Je mi deset let. Mám na sobě špinavé oblečení, ale úsměv ve tváři a hlavu plnou klukovin.

S bráchou a Františkem jsme byli tuláci. Celé prázdniny jsme se potloukali po malé vsi a dělali si, co nás napadlo. Často jsme pak museli utíkat před dospělákama, to když jsme kradli brambory anebo chytali ryby na udici. Vše byla hra a vždy jsme nad nimi zvítězili. Byli příliš pomalí a neohrabaní. Jednou jsme ukradli při výlovu rybníku lína. Rybářům přímo pod nosem. Pak jsme ho pekli na ohni, na starých dvířkách od králíkárny a jedli ho špinavýma rukama a byla to nejlepší ryba, jakou jsem kdy jedl. Dospěláci ale někdy byli i fajn. Jezdil k nám na návštěvu strýc a to se potom sedělo u ohně. Za zvuku kytary a praskajícího ohně jsem pozdě v noci usínal s pohledem na hvězdy. Jako správný tulák.

To místo tam pořád je. Ta kaple s okny ve tvaru srdcí. Tam jsem ho tenkrát potkal. Hráli jsme na schovávanou a já hledal. Najednou stál přede mnou. Jako kdyby byl vytesaný z mramoru. Ve starých hadrech, takových jaké jsme měli v truhlách na půdě. Úplně jsem se lekl, když se zeptal: „Můžu si s vámi hrát?“

Františkův otec pil. Nevěděl jsem, co to znamená. Jen jsem věděl, že má svoje místo v hospodě, kde každý den sedí. Františkova maminka z toho byla nešťastná a často se uzavírala v sobě. Celé dny pak jen seděla a sledovala televizi. Cokoliv. Nemluvila, neodpovídala. Jen seděla bez pohnutí a dívala se. František byl jako náš třetí bratr, jenže zatímco my jsme si užívali prázdnin, on utíkal z domu a dál pryč ze svého dětství. Byl s námi celé dny a týdny, jen aby nemusel být doma. Celé hodiny na nás vydržel čekat, až přijedeme z města. Vždy sedával na stráni nad silnicí a čekal. Tenkrát mi to nedocházelo, ale my jsme byli jeho svět. Svět, který si sám nalezl a ve kterém mu bylo nějaký čas dobře.

Ze vzpomínek mě vytrhl dětský křik. Některé ze sousedových dětí dává světu najevo svoji existenci. Možná napodobuje otce, ale ten křičí hlavně v noci. Nejspíš jejich matku bije přímo před nimi. Frustrovaný, opilý a nešťastný člověk dělá nešťastnými i své blízké. Budou ho za to nenávidět? Budou stejní jako on? Možná z nich jednou budou tuláci s temnýma očima, které rozzáří jen noční obloha. Žádná láska, jen lítost a sevřené pěsti.

Byl jsem překvapený, nevšiml jsem si, že by tu někdo byl. Když jsme začínali hrát, neviděl jsem nikoho přicházet a ten kluk byl moc malý na to, aby tu byl sám. Trvalo mi, než jsem ze sebe dokázal vypravit slovo. Nakonec jsem mu řekl jen: „Chvilku tu počkej! Musím najít kluky.“ Pak jsem se otočil a utíkal pokračovat v započaté hře. Bráchu i Františka jsem našel za chvilku. Toho třetího kluka už ne. Kluci ho neviděli, jen slyšeli, jak něco říkám. Když jsem jim líčil, jak vypadal, jen si mě dobírali. Mysleli, že si vymýšlím. Od té doby jsem se tam bál chodit. Vždy se mi vybavil ten pohled. Propast v jeho očích, temná díra kamsi odkud vaně chlad a pach sklepení.

O mnoho let později jsem se dozvěděl, že kdysi dávno býval okolo kaple hřbitov. Všechny náhrobní kameny nechal odstranit některý z dřívějších majitelů zámku, nechtěl je ve své zahradě.

Kdo byl ten kluk?